Rok 2008 rozdělil svět na my a oni

Letos koncem května přijel do Prahy stratég vítězství Donalda Trumpa Steve Bannon. Jeho myšlení a rozhodování utvářela pestrá životní dráha, na níž stihl být velitelem v Pentagonu, investičním bankéřem v kultovní bance Goldman Sachs i scenáristou v Hollywoodu. Málokdo z politických poradců viděl americkou společnost z tolika různých úhlů. Bannon precizně popsal, proč události, které následovaly po černém zářijovém pondělí roku 2008, kdy padla investiční banka Lehman Brothers, rozložily západní společnost. Tehdy lidé nejen v Americe, ale v mnoha dalších západních zemích zanevřeli na elity. Nejdřív jim přestali věřit, časem se proti nim začali bouřit a jen čekali na někoho, kdo tu nechuť a vzdor zvedne a udělá z ní politické téma. Tady je zlomový bod nebezpečného dělení na my a oni. Globalisté a lokalisté. Od bodu zlomu to bude příští týden deset let.

V rychlém sledu událostí si stojí za to připomenout a pochopit, jak jsme se dostali tam, kde jsme. V srpnu se na slavné Peterhouse College na univerzitě v Cambridgi konala letní škola, na níž se sešli známí evropští historici a politici. Udělali si mezi sebou anketu, jestli byl pro svět větším zlomem rok 1989, nebo 2008. Až na dvě výjimky (lidé ze střední Evropy) všichni zvedli ruku pro rok 2008. S vysvětlením: tehdy se začal rozpadat západní řád.

Bannon to popisuje trefně a úsporně. Elity nechaly běžné lidi, aby jim zaplatili za jejich podvody. Za to, jak Západ přivedly na hranu anarchie. „Je deset hodin ráno 15. září 2008. Všichni ti géniové, ďáblové, o jejichž chytrosti a bystrosti jsme toho tolik slyšeli, lidé z londýnské City a Wall Street se z nějakého důvodu rozhodli, že by vláda Spojených států měla nechat zbankrotovat investiční banku Lehman Brothers. Tihle lidé, s pověstí tak chytrých mozků, nepochopili, jak zásadní roli ve finančním systému Lehman Brothers mají. Tím odstartovali sled událostí, který už automaticky vedl ke zvolení Donalda J. Trumpa 45. prezidentem Spojených států amerických. Tři dny nato, 18. září 2008, se ministr financí Hank Pawson, bývalý šéf investiční banky Goldman Sachs, pro kterou jsem kdysi pracoval jako investiční bankéř, a šéf Fedu Ben Bernanke, objednali do oválné pracovny Bílého domu. Tam řekli prezidentu Georgi W. Bushovi: Potřebujeme jeden bilion dolarů cash. A potřebujeme je dnes do pěti hodin odpoledne. Jinak se americký finanční systém zhroutí. George Bush jim řekl: Administrativa musí prověřit, jak by to bylo v souladu s ústavou. Musím mluvit s šéfy obou komor Kongresu. Z pozdějších veřejných záznamů a vyšetřování víme, že to všechno se odehrálo. Jinak bychom tady měli nejhorší finanční krizi v historii lidstva. Potřebovali jsme biliony dolarů. Jinak by americký finanční systém zkolaboval během 72 hodin. Světový finanční systém by se zhroutil do dvou týdnů a nastoupila by globální anarchie,“ popisuje situaci Bannon.

Tohle nám neudělali ani největší nepřátelé

Elity v londýnské City, ve Frankfurtu, na Wall Street a v Tokiu tu krizi spustily, jsou za ni bez jakýchkoli pochyb zodpovědné. Způsobily světu, a Spojeným státům speciálně, to, co se nikdy nepodařilo nikomu z největších nepřátel. Císaři Vilémovi, vojenské juntě v Japonsku, Mussolinimu, Hitlerovi, Mao Ce-tungovi, bolševikům, komunistům. Zničili jsme se našima vlastníma rukama. Je dobré si vzpomenout, jak elity rychle provedly velmi tvořivý obrat. Víte, co udělaly? Dokázaly samy sebe zachránit. Zachránily se a nechaly obyčejné lidi, aby jim tu záchranu zaplatili. Zachránily se a ostatní vydaly ďáblovi. Bush, Pawson, Bernanke a později neprogresivnější demokratický prezident v historii Spojených států Barack Hussein Obama masivně zvýšili veřejný dluh. Teď v září budeme slavit desáté výročí. Když jste vlastnili nemovitosti, akcie, jakékoli podíly ve firmách, máte za sebou desetiletí s nejvyššími zisky v historii. Myslíte si, že všichni ti lidé z hedgeových fondů jsou bohatí, protože jsou chytří? Oni nás dostali s těmi obrovskými dluhy tam, kde jsme teď. Víte, kdo to zaplatil? Lidé, kteří vydělávají 45 tisíc dolarů ročně. Lidé, jimž se reálné příjmy nezvýšily od sedmdesátých let minulého století. Úplně se přehlíží, jak dramaticky se zvýšila nerovnost v příjmech. Víte proč? Republikáni i semokraté jsou placení Wall Street. Nepotřebujete další důkazy. Ve Spojených státech máme socialismus pro velmi chudé a velmi bohaté. Pro všechny ostatní máte opravdu brutální verzi kapitalismu. Rok 2008 je spouštěčem populistické revoluce, kterou v různých formách vidíme v řadě západních zemí. Tady hledejte ty kořeny,“ vystihuje Bannon destruktivní propojení politických a ekonomických elit, které se navzájem kryly a tolerovaly své utopie a podvody na ostatních.

Cena za popírání reality

Společným dílem jsou kořeny krize a pak desítky let fixlování a zavírání očí před realitou v naději, že to finanční letadlo bude ve vzduchu donekonečna. Nebezpečnou spirálu úplně na začátku rozjeli politici, nikoli bankéři. Po těch chtěli, aby utopii proměnili v realitu. Tlačili je přímo regulací, aby půjčovali na bydlení sociálně slabým lidem, u nichž bylo jisté, že ty půjčky nikdy nemohou splatit. Lidem bez práce, příjmu a majetku. V bankéřské hantýrce se jim říkalo NINJA (z anglického No Income, No Job and Assets). Žádný příjem, žádná práce, žádný majetek. Čistá racionalita říká, že půjčovat takovým lidem je šílenství. Bankéři si to nevymysleli. Sami by nepůjčovali někomu, na němž nemohou vydělat. Zisk je základní smysl byznysu a obchodu. Jenže v Americe je zároveň hluboce zakořeněn kult vlastního bydlení. V této individualistické společnosti panuje přesvědčení, že vlastní dům činí člověka zodpovědnějším, ukotvenějším, stabilnějším a šťastnějším.

Jenže pro nejnižší společenské vrstvy prostě hypotéky na domy a byty finančně nevycházely. Proto se tomu politici rozhodli pomoci regulací. A začali tlačit banky, aby půjčovaly i lidem, kteří na to nemají. Už v roce 1977 za prezidenta Jimmyho Cartera byl přijat Community Reinvestment Act (CRA). Tlačil banky přesnými regulačními pravidly, aby část půjček poskytovaly i lidem z chudých čtvrtí. Jedním z parametrů, který regulátor sledoval, bylo právě to, kolik peněz tam poslaly. Města byla rozdělena do map čtvrtí podle průměrného příjmu a celkové sociální situace obyvatel. Ty nejchudší patřily do kategorie D. A právě objem půjček déčkařům se pečlivě sledoval. V bilancích bank a spořitelních družstev se to maskovalo tím, že na ně banky úplně nelogicky musely vytvářet menší rezervy než na půjčky bohatším klientům. A mezi takzvané špatné úvěry, což jsou půjčky, kde dlužníci mají potíže s platební morálkou, se registrovali až výrazně později, než když měli potíže se splátkami třeba áčkaři nebo béčkaři. Se změkčenou laťkou se vytváří dojem, že jsou stejní. Banky musely pravidelně procházet takzvaným CRA, compliance ratingem, jak sociální regulaci vycházejí vstříc.

Finančně to samozřejmě nevycházelo, což bankám snižovalo zisky, ceny akcií a bankéřům platy. Rozhodli se to proto zamaskovat ve finančně inovačních cenných papírech, oněch CDO. Rizikové hypotéky rozemlely na masokostní moučku s kvalitně splácenými, udělali elegantní finanční instrument, který nabídli investorům. Letadlo NINJA hypoték letělo jedenatřicet let, ale jako každá pyramidová hra muselo narazit. To se stalo onoho 15. září 2008.

Iluze, že večírek nikdy nekončí

Krize se začala rychle šířit po světě. A politici spolu s bankéři začali vymýšlet záchranné plány, jak hasit následky. Přijímaly se bilionové záchranné balíky. A je potřeba přiznat, že Amerika pod vedením Baracka Obamy v tom byla čistě technicistně ekonomicky výrazně úspěšnější než Evropa. Spojené státy se bezprostředně po pádu „Lehmanů“ dostaly do hluboké recese. Hospodářství se v jedné části roku 2009 propadalo o víc než osm procent. Jenže ještě koncem toho roku začalo znovu růst. Pak následoval ještě jeden mírný propad v roce 2011. Nepřišla ale žádná dlouhá a hluboká recese, jaká zasáhla řadu zemí Evropy včetně Česka. Rychlé zotavení se povedlo díky záchranným balíkům pro banky i na celkové posílení ekonomiky, které Obama v Kongresu prosadil.

Anarchie a rozpad finančního systému byly bezprostředně odvráceny. Reminiscence o opakování velké finanční krize s davy nezaměstnaných se nenaplnily. Na povrchu to vypadalo dobře. Politici a bankéři vybrali za obrovské sumy na účet daňových poplatníků tvrdý pád a jelo se dál. Jenže v tom hukotu událostí si nikdo nevšímal společenských následků. Bylo zjevné, jaké podvody sofistikovaní bankéři z Wall Street, Londýna a Paříže napáchali. Nikdo je za ně ale nedonutil platit. Poučení z „Lehmanů“ bylo jasné: už nikdy. Banky jsou příliš důležité na to, aby se nechávaly padnout. A tak se zachraňovaly. Z peněz těch, kdo platí daně. To je ten obrovský morální hazard, kdy se privatizují zisky, ale socializují ztráty. To je ten socialismus pro bohaté, o němž mluví Bannon. Žádná velká reforma jako rozbití velkých bank na menší, jejichž pád už by nebyl schopný ohrozit systém, se nekonal. Rozhodně ne takový, jaký by širší vrstvy mohly vnímat jako katarzi. Vyvození odpovědnosti z těžkých podvodů a změna systému, aby se to už nemohlo opakovat. Bankéřské bonusy se velmi rychle vrátily na původní částky.

Americký regulátor kapitálového trhu rozdal za podvody, které přispěly k rozpoutání finanční krize, pokuty v desítkách miliard dolarů. Dostaly je nejen americké banky v čele s Bank of America, ale i ty evropské, které ve vytváření toxických produktů nijak nezaostávaly. Jednu z nejvyšších vyfasovala největší německá banka Deutsche Bank. Jenže k zodpovědnosti už nikdo nedohnal konkrétní bankéře, kteří byli za ty podvody zodpovědní. Široké vrstvy společnosti neviděly, že po vině přichází trest. To byl zásadní rozdíl třeba proti účetním podvodům, které byly ve velkých amerických firmách odhaleny kolem roku 2002. Šéf energetického kolosu Enron, který byl symbolem těch skandálů, dostal tehdy čtrnáct let natvrdo. Šéf WorldComu, který skončil kvůli podvodům v největším bankrotu americké historie, byl odsouzen k 25 letům vězení. Tyto příběhy a následné soudy několik let plnily hlavní zprávy. Lidé viděli, že padly tvrdé tresty. Po finanční krizi 2008 nikdo z bankéřů nebyl hnán z osobní zodpovědnosti. Katarze se nekonala.

I při záchranných balících nakonec hodně peněz skončilo přímo v bankách, než aby z nich měly prospěch široké vrstvy Američanů. Komentátorka Wall Street Journal Peggy Noonan tehdy velmi trefně popsala „syndrom Goldman Sachs“. Jistou ztrátu smyslu pro realitu a čas, kterou trpí finančníci a politici. „Když máte syndrom Goldman Sachs, party nikdy nekončí, ať se kolem vás děje cokoli. Nikdy to není poslední cigáro. Vždycky víte, že vy se z toho nějak dostanete a pojede se dál.“

Je to výstižný popis elitního bratrstva mezi politikou a byznysem, které si vzájemně pomáhalo a zbytek společnosti a jeho zájmy v lepším případě ignorovalo. Jen jim pokračování té party měl zaplatit. O životní podmínky onoho zbytku už se moc nezajímali, a ještě jej často peskovali a poučovali. Počet Američanů, kteří pracují, se od roku 2008 snížil z 66 na současných necelých 63 procent. Reálné příjmy středních vrstev dlouhé roky stagnovaly. Tady začíná my a oni a současný odpor k establishmentu. Pro skutečné elity dlouho platilo, že jdou příkladem a lidé je následují. Noblesse oblige. Vznešenost zavazuje. I když jde o život. Když se potopil Titanic, bylo nejvíc obětí mezi muži cestujícími v první třídě. Pomohli do záchranných člunů ženám a dětem z nižších tříd. Při nárazu finančního Titaniku donutila elita ostatní k zaplacení svých člunů a je nechala svému osudu. Tím přestala být elitou. Ztratila respekt a vyprovokovala proti sobě lidovou revoltu.