Klaus: 30 let od zahájení ekonomické transformace v České republice

Václav Klaus se v pátek zúčastnil konference v sídle České národní banky, kterou spolupořádala Vysoká škola finanční a správní. Jako jeden z hlavních ideových otců ekonomické transformace v 90. letech zde vystoupil s projevem, během kterého se ohlédl za uplynulými 30 lety, hovořil zejména o transformaci tuzemské ekonomiky. Václav Klaus zároveň uvedl, že by mělo dojít k „systémové změně“, kterou by představovalo „radikální pokles role státu v ekonomice a uvolnění trhu z kleští státní intervence a regulace“. Jeho projev přinášíme v jeho plném znění.

Děkuji za pozvání na dnešní významnou konferenci, která se koná v předvečer 30. výročí pádu komunismu v naší zemi. Je mnoho důvodů tento unikátní historický okamžik připomínat a oslavovat. Neměli bychom ustupovat škarohlídům

Sedmnáctý listopad 1989 a následující týdny a měsíce nám daly příležitost zahájit radikální transformační proces naší ekonomiky a celé naší společnosti. Mnozí z nás se této příležitosti chopili. Už jsme o tom sice řekli skoro všechno, ale nedostatečné pochopení tohoto bezprecedentního a neopakovatelného procesu přetrvává, dokonce snad ještě zesiluje. A není to jen ubýváním pamětníků či jejich zapomínáním či stárnutím. I proto jsou konference, jako je ta dnešní tak důležité.

Chtěl bych poděkovat Vysoké škole finanční a správní, že ji zorganizovala, a České národní bance, že se na ni podílí. Vážím si toho, že se jí spolu s námi zúčastní i významný německý ekonom a bankéř prof. Issing, který celé toto naše třicetileté období sledoval z vysokých pozic v německém a evropském bankovnictví a se kterým jsem měl tu čest se po celé toto období často setkávat. Vždy se o naší transformaci vyjadřoval pozitivně.

Když mám promluvit o uplynulých třiceti letech ekonomického vývoje České republiky, musím se – pro nepamětníky, kterých je a bude stále více – vrátit o jednu fázi zpátky. Je třeba připomenout, že Česká republika – tehdy Československo – vstoupila v roce 1948 do období komunismu jako jediná ekonomicky vyspělá a vysoce průmyslová země, navíc jako země se zkušeností s funkční parlamentní demokracií. To se o dalších zemích střední a východní Evropy říci nedá.

Jedním z významných ekonomických důsledků této naší tehdejší relativní ekonomické vyspělosti bylo to, že České republice – ze všech zemí s podobným osudem – nejméně prospěl extenzivní model ekonomického růstu, který byl charakteristickým rysem a nevyhnutelným důsledkem mechanismu fungování centrálně plánované ekonomiky. V dalších zemích jisté zlepšení životní úrovně i tento, málo efektivní model přinesl. V naší zemi to bylo daleko méně. Proto u nás dominuje pocit obří relativní ztráty, kterou jsme v letech 1948-1989 utrpěli (vůči s námi srovnatelnými evropskými zeměmi jako je například sousední Rakousko).

Jsme v centrální bance, a proto chci zmínit ještě jednu naši specifičnost. Jednou věcí je ekonomický systém, druhou hospodářská, zejména fiskální a měnová politika. Ty byly u nás vždy relativně opatrné. Nejenom za Rašína, ale i v éře komunismu. Já jsem v bance, přímo v této budově, dlouhá léta pracoval a musím říci, že zde i v 70. a 80. letech dominovalo myšlení, že je třeba maximálně brzdit nebezpečné expanzivní ambice plánovačů. I tehdy existovaly velké střety institucí, pouze se o nich nepsalo v novinách. I díky tehdejší jisté emancipaci bankovního sektoru jsme po roce 1989 do éry kapitalismu a tržní ekonomiky vstoupili s menší vnitřní a vnější nerovnováhou, než jaká byla ve většině zemí střední a východní Evropy.

V listopadu 1989, v okamžiku naší sametové revoluce, však nebyla naším cílem pouze lepší hospodářská politika. Cílem byla fundamentální systémová změna, zásadní proměna ekonomického a politického systému. Cílem byla pluralistická parlamentní demokracie a otevřená soutěž politických stran na straně jedné a tržní ekonomika na bázi soukromého vlastnictví na straně druhé. V bankovním světě byla hned v prosinci 1989 odeslána na věčnost tehdejší monobanka a tím bylo odděleno centrální a komerční bankovnictví. To už dávno považujeme za samozřejmost. Samozřejmostí to celá desetiletí nebylo.

Náš transformační program vyžadoval radikální liberalizaci, deregulaci, desubsidizaci a privatizaci ekonomiky. Jeho základními stavebními kameny byla

- nekompromisní liberalizace cen a zahraničního obchodu spolu s rozsáhlou liberalizací ekonomiky jako celku;

- deregulace ekonomiky odstraněním drtivé většiny nástrojů a mechanismů státní intervence, což vedlo k tolik potřebné decentralizaci veškerého ekonomického rozhodování;

- desubsidizace ekonomiky, která přispěla k tolik potřebnému narovnání ekonomického prostředí. Zrušila typický fenomén komunistické ekonomiky – neúnosně vysoký rozsah dotací a subvencí všeho druhu – který byl důsledkem tehdejší politizace ekonomiky a administrativní, tedy netržní tvorby cen. Zejména tento tehdejší transformační krok by měl být inspirací pro náš dnešek, neboť ekonomické prostředí je u nás – zejména evropskými dotacemi a evropskou regulací – znovu vážně narušeno;

- privatizace, která byla nezbytným předpokladem tolik potřebné změny efektivnosti fungování firem. Opakuji, předpokladem, nikoli garancí automatického zvýšení efektivnosti každé z privatizovaných firem. Firmy v tzv. vlastnictví státu žádného skutečného, autentického vlastníka, který by měl zájem o kvalitu jejich fungování, neměly. Proto byla jejich privatizace nezbytná. Byla koncepčně i organizačně nejtěžším prvkem transformace a dodnes vyvolává – i když byla i přes svůj obrovský rozsah úspěšně a rychle zvládnuta – největší spory. Stále ještě u nás v některých politických i ekonomických kruzích přetrvávají sny o tom, že by bylo bývalo možné existovat a jít dál i bez provedení rozsáhlé privatizace ekonomiky jako celku. To by byl tragický omyl.

Muselo to všechno být provedeno rychle. Jako malá otevřená ekonomika uvnitř Evropy jsme nemohli postupovat gradualistickou cestou. (Tou snad může postupovat velká, uzavřená, neevropská ekonomika.).

Transformace 90. let byla o kvalitativní změně naší země. Byla o změně ekonomického systému, byla o změně základního mechanismu fungování ekonomiky, byla o zbavení se – v té době už značně se rozkládajících – zbytků institucí centrálně plánované, státem vlastněné, politikou diktované ekonomiky. Nebyla o statistických datech, a nedá se jimi změřit. Hlavním záměrem našeho tehdejšího úsilí bylo oddělit ekonomiku od politiky, což se nám do jisté míry a na jistou dobu podařilo. Je smutné, že už tomu dnes tak opět přestává být.

Hlavní část transformačního procesu u nás proběhla v první polovině 90. let. Dokazuje to i ten fakt, že jsme byli jako jediná postkomunistická země již v roce 1995 přijati do OECD, do této exkluzivní organizace ekonomicky nejvyspělejších zemí světa. Na tuto brzkou formu uznání naší transformace je už dávno zapomenuto.

V prvních dvou letech po pádu komunismu nastal naprosto nevyhnutelný, ale námi očekávaný ekonomický pokles, který ve svém součtu dosáhl zhruba 12 % HDP, což lidé jako já považují za spravedlivou cenu za minulost a za nezbytnou systémovou změnu. Tato cena nemohla být nulová, i když by si to tehdy mnozí přáli. Tímto procesem tzv. J-křivky jsme projít museli, všechno – v tržních ekonomických podmínkách neudržitelné a neživotné – muselo být opuštěno. Důležité bylo, že byl tento ekonomický pokles u nás menší než ve většině, ne-li ve všech podobných zemí.

Od nejnižšího bodu naší ekonomiky v roce 1992 činil průměrný růst naší ekonomiky (do roku 2018) 2,6 %. Je to málo nebo je to dost? Já to považuji za zcela adekvátní. Nemohlo to být o moc jiné, snad jen zakolísání let 1997-1998, vyvolané politicky a doprovázené nerozumnou měnovou politikou (a i Sorosovou spekulací proti české koruně) jsme si mohli odpustit. Neporovnávejme se s neuvěřitelně rychlým růstem čínské a podobných ekonomik. Náš růst byl rychlejší, než jaké bylo tempo růstu evropské ekonomiky jako celku za stejné období.

Díky tomuto našemu ekonomickému růstu jsme se z úrovně 73 % HDP na hlavu vůči průměru zemí Evropské unie v roce 1992 dostali na dnešních 91 %. Přesto má mnoho našich spoluobčanů nedobrý pocit z toho, že jsme svou relativní pozici ve světě, kterou jsme měli před rokem 1948, ještě nedosáhli. Nedosáhli, protože svět na nás nečekal a nečeká. Nedosáhli i proto, že nejsme prototypem výkonnosti. Je však třeba porovnávat porovnatelné. Není fér porovnávat náš polistopadový vývoj s poválečnou rekonstrukcí evropských zemí po roce 1945. V jejich případě šlo „jenom“ o rekonstrukci válkou zničených zemí, nešlo o zásadní změnu jejich ekonomického systému. Ten byl u nás komunismem hluboce zasažen a poškozen.

Zmínil jsem Evropskou unii. Do tohoto společenství evropských zemí jsme vstoupili v roce 2004, tedy ve chvíli, kdy už byla drtivá většina našich transformačních kroků uskutečněna. V tom nám EU nepomohla, i když si to namlouvá. Nejsme si jisti ani pozitivností efektu tzv. evropských dotací, které jsou, za prvé, kvantitativně relativně malé a, za druhé, kvalitativně velice sporné, protože ničí konkurenční sílu a efekty a přínosy tržního prostředí a navíc přispívají k vytváření prostředí korupčního. Hlavní problém členství v EU je však mimoekonomický – znamená výrazné oslabení naší národní suverenity, o kterou nám vždy velmi šlo a jde i nyní.

Ze všech zajímavých subtémat naší transformace bych chtěl stručně okomentovat alespoň jedno z nich, kterým je klíčový prvek transformačního procesu transformační privatizace. Ta nebyla privatizací izolovaných, na privatizaci dlouho připravovaných firem, ale privatizací zcela postátněné ekonomiky jako celku v podobě, v jaké jsme ji zdědili. Vždy přiznávám, že byla mým velkým vzorem privatizace, kterou iniciovala v 80. letech ve Velké Británii Margaret Thatcherová. S jedním velkým rozdílem – ona privatizovala tři, čtyři firmy za rok, zatímco my museli privatizovat tři, čtyři firmy za hodinu. To vyžadovalo použití jiných privatizačních metod, resp. jiné složení privatizačních metod.

Dnešní debata o privatizaci 90. let je velmi zkreslená mimo jiné tím, že se mluví jen o kuponové privatizaci. Použili jsme široké spektrum metod – od poměrně rozsáhlých restitucí přes více méně standardní metody malé a velké privatizace až k nestandardní kuponové privatizaci. Ta byla významnou složkou celého privatizačního procesu, ač – přes úplně jiný pocit mnoha lidí, který získávají z médií a politických debat – touto metodou nebyla privatizována ani čtvrtina privatizovaného majetku.

Aby nebylo mýlky. Kuponová privatizace byla východiskem z nouze – východiskem z nezbytnosti privatizovat i bez domácího kapitálu, východiskem z nezbytnosti privatizovat i bez dostatečného zájmu vážných zahraničních investorů a východiskem z nezbytnosti privatizovat při povinnosti nevyprodat celou naší ekonomiku do zahraničí. Za povinnost jsme považovali zajištění maxima aktivní účasti občanů České republiky na tomto procesu.

Málo se připomíná, že privatizace byla hledáním nových vlastníků, nikoliv úsilím o maximalizaci privatizačních výnosů pro stát. Byla cestou hledání vlastníků, nikoli mechanismem sanací firem. Jedním z významných cílů, který naše transformační privatizace sledovala, bylo znovuvytvoření českého kapitálu, resp. domácí podnikatelské třídy, bez níž žádná tržní ekonomika dlouhodobě fungovat nemůže. Privatizace byla šancí toto udělat a v mnohém se to zdařilo.

Nepřátelé naší transformace veřejnosti stále vnucují pocit, že každý český podnikatel, který vzešel z éry privatizace, je zloděj a tunelář, což je evidentní nepravda. Touto cestou se snaží transformaci znevěrohodnit. Toto arogantní hodnocení nově vzniklých vlastníků je také v příkrém rozporu s naivními, naprosto nerealistickými očekáváními těchto lidí vůči kapitálu zahraničnímu, který byl – záměrně či z hlouposti – idealizován.

Naivní fascinace zahraničním kapitálem končí. I jeho největší zastánci konečně pochopili, že jsme se jeho umělou podporou přeměnili ve výrobní základnu zahraničních, převážně německých firem. Ty u nás docilují mimořádných zisků, které po stovkách miliard odcházejí do mateřských zemí těchto firem. Jsme převážně subdodavateli a nikoliv finalisty vyráběné produkce. Prostřednictvím těchto zahraničních investic jsme se navíc stali silně závislými na německém trhu. Dnes už mnoho našich spoluobčanů začíná chápat, že vůbec není jedno, kam odcházejí zisky a kde žijí jejich příjemci.

Ekonomická budoucnost zemí, jako je Česká republika, bude v dnešním komplikovaném světě velmi složitá. Máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropě, což znamená, že nemáme žádný prostor pro další extenzivní růst. Flexibilita ekonomiky je tím omezena. Jsme zemí s mimořádně vysokým podílem exportu na HDP a jsme – spolu s Irskem – zemí s největším podílem průmyslu na HDP v Evropě.

Klíčem k našemu úspěchu v budoucnosti je proto zahraniční obchod. Zcela logicky vystupujeme – nebo bychom vystupovat měli – proti veškerému omezování obchodu, a proti všem formám obchodních válek. Je nešťastnou módou současnosti tvrdit, že vše vyřeší technický pokrok, digitalizace ekonomiky, vzdělanostní ekonomika, investiční pobídky, centra excelence a další podobné nesystémové prvky. V to doufal komunismus, proto tak propagoval tzv. vědecko-technickou revoluci. Dnes se tento blud bohužel opakuje

Jsem přesvědčen, že musí opět dojít k systémové změně, že musí dojít k radikálnímu poklesu role státu v ekonomice, že musí dojít k rozsáhlému uvolnění trhu z kleští státní intervence a regulace. Musí dojít k tomu, o čem vlastně byla celá naše ekonomická transformace – o zrušení diktátu politiky nad ekonomikou, ke kterému se opět nebezpečně přibližujeme. V literatuře se občas hovoří o smithovském modelu ekonomického růstu a o schumpeterovském modelu. Smithovský model klade důraz na vlastnické vztahy, trh, obchod, dělbu práce, komparativní výhody. Schumpeterovský model zdůrazňuje „kreativní destrukci“ a technologické inovace. Naše technokratická, trh podceňující éra klade důraz na to druhé, my – nebo alespoň někteří z nás, tradicionalisté – klademe důraz na to první. Jsem přesvědčen, že jedině tudy vede cesta k naší úspěšné budoucnosti.

Je třeba vyhnout se nové éře politizace ekonomiky, která je dána vpádem zeleného myšlení do uvažování lidí, ale ještě mnohem více do myšlení a jednání politiků. Je třeba se vyhnout pasti zcela iracionálního klimatického alarmismu. Je třeba se vyhnout i staronovému úsilí o rovnost, tedy o oceňování lidí nikoli za výkon, ale za to, co mají jejích sousedé či vrstevníci. Mysleli jsme, že sny o zaručeném příjmu či o rovném důchodu skončily 17. listopadu 1989, ale nové generace, popletené staronovými levicovými kolektivistickými ideologiemi, je stále znovu vracejí do hry. Naše komunistická zkušenost by pro nás měla být dostatečným varováním, když už tuto zkušenost postrádá západní Evropa. Zkusme aspoň v této věci zahájit cestu vpřed.