Když můžeme být s Ním. S Havlem…

Když můžeme být s Ním. S Havlem…
Komentáře

KOMENTÁŘ

Jiří Peňás

Bohužel skoro už vymizela tradice pašijových her, kdy většinou ochotníci rok co rok předváděli utrpení a umučení Ježíše Krista, našeho Pána. Lze si představit, že věřícího diváka vlastně ani tak nezajímalo, jak herci hrají, jaké jsou kulisy nebo jaké je svícení. Jeho přitahoval jemu dobře známý příběh, ve kterém hrál hlavní roli Ježíš Kristus. Dívali se na něho nikoli jako na dramatickou postavu, nýbrž jako na postavu sakrální, postavu, k níž chovali hluboké city a s níž prožívali své náboženské pohnutí. Byli s ním a On byl s nimi.

Jedině tak si dovedu představit vlídné a někdy i nadšené přijetí filmu Havel, který osobně považuju za snůšku nesmyslů a banalit a u tvůrců za důkaz absence soudnosti, a hlavně naprostého nepochopení, kdo Havel byl, jaký byl a v čem byla jeho síla. Vyšlo sice dost recenzí velmi kritických, mezi nimi nejtvrdší ránu zasadil Kamil Fila (i já se snažil), ale vyšlo také dost recenzí vlastně nějak chápavých a příznivých, které filmu přiznávají, že je dobře zahraný, že je profesionálně natočený, a za tím vším byl argument, že vlastně můžeme být spokojeni, že Havel byl připomenut. Budiž. Jedna vlivná recenzentka také napsala, že film je právě nejlepší tam, kde se nedrží faktů. To už se trochu divíme.

 

Ale vlídně a uznale se k mému překvapení vyjadřovali i lidé, kteří k Havlovi měli opravdu blízko, což může být společenskými nebo přátelskými ohledy k filmařům, nebo prostě proto, že si opravdu myslí, že taková služba prospěje věci a že třeba mladší generaci to k Havlovi přitáhne. Osobně moc nevím, jak by se to tomu filmu, v němž má hlavní postava charisma rýžového nákypu, mohlo podařit. Ale bůhví…

Ale pak bylo a je docela mnoho ohlasů, a člověk je četl na sociální síti a setkával se s nimi i přímo, které byly skoro nadšené. Byli to lidé z mojí bubliny, která je k Havlovi většinou vstřícná a něco o něm ví a také už mají něco za sebou, takže třeba by mohli i něco vědět o historii, se kterou ten film nakládá jak s kusem hadru. Jeden by se mohl domnívat, že budou spíš udivení, možná taky pobavení, což by bylo adekvátní. Ale nikoli, mnohým z nich vlastně vůbec nic, nebo skoro nic, nevadilo, zjevné historické či kontextové absurdity pominuli, jako by najednou jim mohli ve filmu předhodit cokoli a oni to zkonzumovali bez větších výhrad. Hlavně že komunisti jsou tam jako hajzlové a Havel nakonec vyhraje.

Mnoho diváků se svěřovalo se svým dojetím a s tím, že jim bylo příjemné s Havlem ty dvě hodiny být, takže na konci, když Havel vyhraje nad Dubčekem a vstoupí na balkon na Václaváku, měli slzu v oku. A často psali i to, jaká to byla úžasná doba, když zrodila takového hrdinu, na kterého mohli být hrdi, a teď máme na Hradě jeho protiklad a vůbec jsme dopadli hrozně. Tak aspoň že ten film…

Podobně jako lidé kdysi měli pašijové hry. Jenže tam jim scenáristé – evangelisté – dobře napsali dobrý příběh, takže ta story měla hlavu a patu. To se o tomhle filmu říct nedá. Má však náboženskou postavu. Havla. Člověk, který ho měl rád, by mu tu lásku přál, zároveň si trochu klepe na čelo. To těm milým a hodným lidem opravdu stačí tak málo? Dívat se na jalový film – a už jste s Ním. Sednout si na kulatou lavičku – a už vámi vane jeho duch… Nalepit knír a zaráčkovat… A jsme všichni Havel.

Související články