5 komentář

Romance o jesličkách z Lešan

GENIUS LOCI

Z Netvořic do Lešan až ke Kamennému Přívozu na Sázavě, to je kraj básníka Františka Hrubína. V létě je to kraj jeho Romance pro křídlovku, v zimě Lešanských jesliček, dvou klenotních příběhů české poezie. Tady po těch vesnicích objížděli kolotočáři s osmnáctiletou Terinou, kterou František miloval takovou tou láskou třiadvacetiletého mladíka, jenž pak vzpomínku na ni vyvolává po zbytek života „z měsíčních par“ a „popela na žhavém srdci“. Tady se v zimní den plahočil závějemi přes kopec Josef Padevět s ženou Marií s ranečkem, ve kterém bylo zabalené Dítě, a za nimi šel „divnej chlap“, nějaký přízrak nebo „netvor“ (z Netvořic?), „tvář jako střep bludné hvězdy odnikud“, nějaká hrozba poslaná na ně nějakým věčným Herodem. Asi pospíchají do Egypta tou „kotlinou uprostřed Čech“, zastaví se v hospodě v Lešanech, je zavříno, hostinská hartusí, ale nakonec je vezme dál, když je vidí, vždyť maj to dítě v ranečku. „To nám patnáctej rok moc pěkně začíná,“ řekne hostinský a naleje sklenku.

Takže čtenář předchozího dílu o Netvořicích (viz Týdeník Echo č. 5/2020 pozn. red.) ví, že jsme na kopci nad obcí u křížku s výhledem směrem k Sázavě, kterou sice nevidíme, ale za níž se zvedá práh Hornopožárského lesa. Před sebou máme kóty Šiberný, Běsná a Jáchym, které se vyskytují v Hrubínových básních, v RomanciJesličkách, neboť kolem nich chodil on i jeho postavy, běhal tudy jako „lyrický subjekt“ ten dvacetiletý František, špatný student a začínající básník, který se sice narodil v Praze, ale za „rodný kraj“ považoval tyhle vesnice, odkud pocházeli oba jeho rodiče, maminka z Lešan a otec z Břežan. K nim jsem sestupoval klikatící se silnicí, jež umožňovala pohlížet do krajiny, kterou za pár kilometrů přetíná Sázava. To hned člověku vyskočí slavná scéna z Vávrovy Romance, v níž se František oddával v řece bakchantským obětím s prsatou Tonkou („ze zaprášených nohou a snědých lýtek / vytryskla andělsky bílá stehna“). Zajímavé, jak často jsou erotické scény v českém filmu spojené s vodou, Heda Lamarrová v Extasi, Vlasta Fialová (prý to ale byla dvojnice, co leze nahá do Černého jezera) v Divé Báře a pak Miriam Kantorková ve Vávrově nejlepším filmu, kde dovádí v peřejích a prsa a zadek se bělá ve vodě a za ní se pouští mladý Jaromír Hanzlík, který ji pak v té docela odvážné scéně drží za ta ňadra a různě s ní cloumá. To musela být zábava při natáčení! Prý to točili na podzim a voda měla sedm stupňů, to má člověk trochu zdrženlivé představy o erotičnosti takové situace.

Teď byl leden, teplota asi deset nad nulou, po sněhu ani památky, kouřmo a mlžnato. Vesnice v tomhle kraji tak blízko Prahy a u dálnice už dávno ztratily ten archaický ráz, který by se hodil do Hrubínových příběhů. Ves se roztékala do šíře nedokončenými novostavbami rodinných domů, kolem nich takový ten staveništní nelad čili bordel, který nikdy nekončí, protože sotva se dostaví jedna haluzna, začne se o kousek dál s další, všechno teď bez vegetace rozryté, blátivé a obnažené. Však se nám to vymstí. Mrmlal jsem si něco takového pro sebe, já, městem zkažený venkovan se jménem zemědělec, Georgios, otrok pracující se zemí... V Břežanech jsem došel k stále zamrzlému rybníku a chvíli se rozhlížel a snažil se tam najít něco, co by připomínalo stavení, v němž se František staral o dědečka, kterého sejmula mrtvice – a kde mu tatínek poprvé půjčil břitvu, tím Romance začíná. Hrubín se narodil roku 1910, za čtyři roky vypukla válka, otec musel na frontu, maminka se z Prahy vrátila domů na venkov, ale ne do Lešan, ale do otcova domu tady v Břežanech, které jsou od Lešan asi půl kilometru. Celé Hrubínovo mládí je pak rozloženo mezi Prahou-Libní, kam se po válce zase s rodinou vrátili, a Lešany a Břežany. V roce 1930, to je rok Romance, dokonce přerušil studium, ostatně s nijak imponujícími výsledky, aby mohl v Břežanech pečovat o nemohoucího a pomateného dědečka, který stále opakuje, že chce domů: „Pane Sýkoro, vedete mě domů? Domů, já chci domů“. – „Vodil jsem ho sem a tam pod Běsnou, / mezi mým a jeho světem šuměla / purpurová stěna mé mladé krve.“ Tak se František stará o dědečka, tím lepším já milující Terinu, tělem a pudem tažený k Tonce, se kterou se ale „pokaždý rozteče jako svíčka“.

Kousek za rybníkem směrem na část jménem Pazderna je hostinec U Řeháků, vešel jsem dovnitř, otevřel dveře a vlezl až do kuchyně, kde na mě paní hostinská jen houkla: Máme zavříno. Tak jsem šel dál. Za války v roce 1943 byl na okraji vysídlených Břežan zřízen Arbeitserziehungslager Zdroj: https://benesovsky.denik.cz/zpravy_region/v-brezanech-byl-arbeitserziehungslager20080520.html čili pracák či pasťák, tedy výchovný tábor, prý jím prošlo kolem pěti tisíc lidí: dávali tam taky uprchlíky z nucených prací v Reichu, byl tam trochu volnější režim než v koncentráku, ale když měl šéf tábora Willy Wollner, rodák z Aše, špatnou náladu a nemohl spát, vytáhl třeba ve čtyři ráno vychovance z baráků, nechal je dvě hodiny cvičit a pak rovnou šli do práce v lomu. Po válce dostal provaz. Dále jsem se dočetl, že v roce 1944 sem přivezli tři stovky Francouzů, intelektuálů a katolíků, tzv. čestných vězňů, kteří se mohli volně pohybovat po vesnici a nepracovali. Jestli tady po nich něco zůstalo, nevím.

Došel jsem do Lešan. Hned na kraji vesnice je nízký plůtek a za ním několik hrobů s rudou hvězdou. Leží tam šestnáct vojáků Rudé armády, kteří „padli při osvobozování Československa“, jak tam stojí na mramorové desce. Na většině náhrobků je datum jejich smrti 15. nebo 16. květen. Týden po válce, střílelo se tedy ještě? Nebo tady něco vybuchlo? Nějaká havárie? Nebo něco provedli a tady je zastřelili po polním soudu? Kdyby to někdo z Lešan věděl, rád se to dozvím. Možná to souviselo s táborem, který Sověti převzali po esesácích z výcvikového prostoru a kde naopak na jaře 1945 zřídili tábor pro ně. Od října 1945 začal sloužit jako sběrný tábor pro vysídlované či prostě vyháněné Němce, kterých tudy prošlo na šedesát tisíc. V roce 1946 tady na okraji Lešan bylo obrovské „město“ se čtyřiceti tisíci obyvateli, kteří byli postupně lifrováni do okupačních zón. Tudy prošla asi celá zbylá německá Praha, lidé bez ohledu na to, jestli se k nacistům dali, nebo ne, prostě poslední kapitola, vlastně epilog Prahy německé se napsal tady. Teď je na tom místě vojenské muzeum, to jsou ty lešanské jesličky.

Rybník s hezkým jménem Návesník byl zamrzlý, což mě překvapilo, ale sílu ledu jsme nezkoušel. Vedle stojí zámek, takový barokní macek na návsi, čtyři křídla, na jedné straně věž, po jeho pravé straně je poznat kaple, takže je to vlastně poloviční kostel, který užívala kapitula sv. Víta na Pražském hradě, které Lešany a okolí patřily do roku 1949. Pak tam byla správa JZD a byty a pusto, teď je to v privátních rukou. To na mě houkl někdo, když jsme vlezl na nádvoří, kam mě ovšem přivedla cedule restaurace. S omluvou jsem to řekl a on houkl, že je zavříno. Vycouval jsem tedy a šel obejít rybník Návesník.

Hrubín se sem vracel celý život, i když ta hlavní období patří letům před válkou. Po ní si oblíbí Chlum u Třeboně, kde koupí chalupu po Němcích, a jezdí hlavně tam. Ale sem se vrací samozřejmě také, fyzicky, ale hlavně v tom díle: Romanci píše na začátku 60. let, to je mu padesát, má za sebou první protialkoholické léčení, pak bude ještě jedno, už ví, jaké to je, když „noc začne stárnout a na konci háje / nám orloj hvězd ukáže k úsvitu…“. Už dlouho ví, jak to dopadlo s Terinou, že zemřela pár let po jejich setkání na záškrt. To mu řekne její snoubenec Viktor, ten, co hrál na tu křídlovku a kterému ji vlastně nechal. Pak se s Viktorem potkají po válce jedné noci, už jsou oba zestárlí, oba životem dost zhuntovaní, jeden kolotočář, druhý básník s tváří pijáckého klauna pro děti, stojí jedné srpnové noci před hospodou v Lešanech a dívají se, jestli ze škarpy plné lopuchů nevyjde „štíhlá, se vznešeným držením, bosa, / s mechovýma očima, s ňadry, v jejichž / oblém světle se nikdy neměla / usmát dětská ústa…“.

Obešel jsem ještě jednou rybník Návesník a za chvíli mi jel autobus do Prahy. Než jsem usnul, viděl jsem, jak Josef a Marie s dítětem se ztrácejí ve stráni „a jasnost veliká se zaskví od děťátka“.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde

 

 

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info