Tam v Oděse, kde se kouří a zpívá

KOMENTÁŘ

Tam v Oděse, kde se kouří a zpívá
Snad si Rusové nedovolí Oděsu zničit... Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Celou dobu ruské agrese čekám, kdy její dračí ocas máchne do Oděsy. Představa, že by toto město potkal osud Mariupolu, je jak noční můra. Je snad naděje, že pomine, neboť zkáza, ale stačilo by i poničení, Oděsy, to by byla zkáza či poničení už nejen nějakého konkrétního města, to by byl zločin na lidstvu, na jeho celku, na jeho vážnosti a úctě k sobě samému. Rusové toho už udělali dost, ale pokud by tohle Rusové podnikli, pak veškeré další řeči jsou zbytečné. Snad to vědí, snad to ví i Putin, který je z Petrohradu-Leningradu, což je také urážka toho města.

Člověk může Oděsu milovat, aniž tam někdy fyzicky byl. U mnohých ten citový vztah vypukl v okamžiku, kdy si o ní četli v povídkách Isaaka Babela, který třeba napsal: „V Oděse jsou hřejivé, příjemné a osvěžující jarní večery s pronikavou vůní akátů a nad tmavým mořem měsíc, který stále a neodolatelně září.“

 

Je to spolu s tím Petrohradem hlavní město ruské, ano, ruské literatury, ale té její části, která se nejvíc natahovala do Evropy. Stojí tam palác, kde se Puškin dvořil kněžně Voroncovové, básník Konstantin Paustovskij tam vydával časopis Morjak, na věčné časy tam místní galérku v čele s králem lupičů Beňou Krikem proslavil Isaak Babel. Jeho brýle, které si zapomněl na nočním stolku v panice při zatčení 15. května 1939, tam přechovávají v Muzeu literatury. Po schodech tam sjížděl Ejzenštejnův kočárek, ikonický záběr v dějinách filmu – bez ohledu na to, jestli člověk vlastně ví, v čem je to tak zvláštní.

Oděsa je jako každý správný přístav víc kosmopolitní než vnitrozemská města. Kdysi dávno to bylo město řecké, pak italské a francouzské, ruské bylo od konce 18. století, ale nikdy ne úplně, naopak carskému dvoru se zdála vždycky nějak podezřelá, už Alexandr I. si stěžoval, že je „příliš evropská“, neboť se tam chodí v rozepnutých uniformách a na ulici se kouří a zpívá, což jinde v Rusku nebylo zvykem.

Na začátku 20. století, když tam vyrůstal Babel, tam mluvila třetina obyvatel jidiš, necelá polovina rusky, několik procent ukrajinsky a polsky, ale byla tam slyšet taky řečtina, turečtina, arménština, francouzština, italština a kdeco dalšího. Bylo to kosmopolitní město par excellence, takže mnoho pravověrných Rusů Oděsu nenávidělo, protože kdo byl pro Oděsu, ten byl pro Evropu. A bylo jedno, jestli to byl Rus, protože i Rusové mohou být pro Evropu. Lidé tam prý ještě donedávna neříkali „jsem Rus“ nebo „jsem Ukrajinec“, říkali „jsem z Oděsy“. To, že tam mnoho lidí nyní začalo říkat „jsem Ukrajinec“, za to taky může ruské nebezpečí. I za to si Rusové můžou sami. Donutili hrdé Oděsany přidat se na jednu stranu.

Puškin by určitě byl pro Evropu a určitě by se děsil toho, co se s jeho vlastí, se kterou měl mnohé problémy, stalo. Přestože ji samozřejmě miloval. Ale obdivoval Oděsu, o které napsal:

Tam dýchá a proudí evropský duch
Je to jih lidí svobodných a otevřených
V živé a pestré nádheře
Ve zlaté italské kultuře
S odrazem na ulicích zalidněných
Tam, kde Slovan druží se volně
Se Španělem, Řekem a Francouzem svorně.

×

Podobné články