Desítky aut, bobří kožich a řády. Brežněv si bohatstvím kompenzoval nemoc
majetek vůdce sovětů
NOVÉ
FOTO: Wikimedia commons – The Central Intelligence Agency [Public domain]
Sovětští vůdci se běžným občanům zdáli všemocní a žijící v luxusu. Nejpověstnější byl v tomto směru Leonid Brežněv. Nikdo ale nevěděl, kde končí fámy a kde začíná pravda, napsal ruský internetový list Gazeta.ru. O Brežněvově libůstce kolovaly anekdoty. „Jaké jsou příznaky přecpávání se kaviárem? Srostlé obočí a nesrozumitelná řeč,“ pravil jeden z populárních vtipů v éře, která trvala 18 let. Jízlivý vtip odrážel podráždění nad životem sovětské elity, tak odlišným od běžného života.
V současném chápání životní styl sovětského vůdce a jeho rodiny nelze považovat za nijak zvlášť přepychový. Neměli ani jachty, ani vlastní ostrovy, ani zámky v Evropě místo chaty. Nicméně zvláště ke konci života si první tajemník komunistické strany dopřával libůstky, které příliš neladily s obrazem nezištného budovatele komunismu.
„Nemoc a neomezená moc vedly k úpadku Brežněva jako politika a člověka. Přestal se hlídat, přišel o sebekritičnost, bral vážně pochlebování. Když onemocněl, projevily se nepříjemné charakterové vlastnosti jako podezíravost, ochota věřit drbům, přání být viděn v lepším světle, fantastická domýšlivost. Uspokojení čerpal z toho, co pro něj dříve nebylo důležité – z darů,“ napsal publicista Leonid Mlečin v knize Brežněv.
Osobní autopark
Je známo, že Brežněv miloval auta a měl jich rozsáhlou sbírku, podle různých údajů jeho osobní autopark čítal od 50 do 300 vzácných vozů. Například vůdce italských komunistů mu daroval Maserati Quattroporte, německý kancléř Mercedes 600, americký prezident Lincoln Continental. K sedmdesátinám dostal Brežněv v prosinci 1976 novou čajku GAZ-14, první z výrobního pásu. Byl i vášnivý lovec, a tak mu zahraniční vůdci darovali nejen auta, ale i velice drahé lovecké zbraně, až vznikla sbírka čítající několik desítek vzácných pušek.
„Bilo do očí, jak se dětinsky radoval z věcí. Měl zjevnou slabost pro hezké oblečení, miloval například svůj bobří kožich, a pyšně předváděl digitální hodinky, které se tehdy teprve dostávaly do módy,“ vzpomíná v pamětech sovětský politik Karen Brutenc.
Brežněvovo hlavní bohatství nepředstavovaly zbraně, auta či hodinky, ale všemožné řády, které zbožňoval. Ke konci života se stal držitelem takového množství medailí, že by jejich výčet vydal na zvláštní článek. Při každých narozeninách vycházel normovaný výnos o dalším vyznamenání. „Leonide Iljiči, jaký dárek by sis přál?“ zeptal se jednou diplomat Leonid Zamjatin. „Dárek stranou, ale řád ať mi dají,“ odvětil vůdce.
Nejdražší mu byly čtyři řády Hrdiny Sovětského svazu a řád Vítězství. Šéf státu byl přesvědčen, že všechny si spravedlivě zasloužil. „Říkal jsem soudruhům, že řád Vítězství se dává jen za válečná vítězství. Přesvědčili mě, že vítězství v boji za mír je stejně cenné jako vítězství na frontě,“ vykládal jednou Brežněv. Takové argumenty ale zněly přesvědčivě jen Brežněvovi. V roce 1989 musela Brežněvova rodina drahocenný řád vrátit.
Mzda všech tajemníků ústředního výboru, včetně generálního, činila 800 rublů (v přepočtu na současné peníze asi 150 000 rublů, 51 000 Kč). V roce 1974 Brežněvovi přidali 500 rublů a o čtyři roky později dalších 200. Jako autor knih Malá země, Celina a Znovuzrození, pokaždé vydávaných v největším nákladu 15 milionů výtisků, dostával spisovatelský honorář 180 000 rublů.
Ale peníze jako takové v té době nikoho nezajímaly, protože se za ně nedalo nic koupit. Sovětské vedení vše dostávalo bezplatně, anebo za symbolické ceny, a to i bydlení.
Brežněv bydlel na Kutuzovově třídě, kde mu patřilo celé patro. V bytě bylo šest pokojů, dvě toalety a dvě koupelny. Kromě toho měl rozlehlou vilu poblíž Moskvy, tělesnou stráž, sloužící a další vymoženosti. Po Brežněvově smrti dostala vdova Viktorija zvláštní penzi 700 rublů s příplatkem 100 rublů. Rodině také bezplatně zůstala státní vila, byt, pět sloužících a limuzína s řidičem. Za perestrojky se museli rozloučit se vším.
Nepochybně se o takových statcích běžným smrtelníkům ani nesnilo, a proto privilegia dráždila lidi, kteří často postrádali i nejzákladnější potřeby. Brežněv se nemusel o nic starat – nestál fronty v obchodech, ani u lékaře – a to budilo závist.
Od dob, kdy sovětští vůdci odkráčeli do minulosti i s velikou zemí, kterou vedli, se mnohé změnilo. Za perestrojky se hodně hovořilo o potírání privilegií vládnoucí elity, ale realita byla jiná.
„Vše je relativní. Pokud to budeme srovnávat se současnými představami o přepychu a bohatství, pak sovětští vůdci byli asketičtí. Ale na pozadí nízké životní úrovně v Sovětském svazu jejich privilegia dráždila společnost. Vůbec se to však nedá srovnat s rozmachem korupce po perestrojce,“ míní ekonom Vladimir Bessonov.
