„Putin chce zvrátit poměry v Evropě. Dikcí připomíná Hitlera a Goebbelse“
SALON O UKRAJINĚ
Za posledních pár dní se toho v Evropě změnilo víc než za předchozích třicet let. Veřejnosti otevřený Salon Týdeníku Echo v Knihovně Václava Havla se konal v úterý 22. února 2022 večer. V den, kdy Vladimir Putin vyslal ruské jednotky do dvou separatistických oblastí v Doněcku a Luhansku. Napadení Ukrajiny se očekávalo každou hodinou. Nikdo ale přesně nevěděl, kdy přijde a jak bude vypadat. Přišlo ve čtvrtek 24. února 2022 nad rámem.
Debata odráží atmosféru, která začátku války předcházela. Sešli se k ní Tomáš Pojar, poradce pro bezpečnost premiéra Petra Fialy, Jiří Weigl, ředitel Institutu Václava Klause, dlouholetý poradce ukrajinských vlád, ekonom a slovenský exministr financí Ivan Mikloš a Michael Žantovský, psycholog, diplomat a ředitel Knihovny Václava Havla.
Co se to děje? Do čeho se to Vladimir Putin pustil?
Weigl: Kdybych tady byl včera, tak bych asi mluvil trochu jinak, než mluvím dnes. Nezastírám, že jsem byl vždycky kritikem toho přístupu, který stavěl postsovětské země, jako je Bělorusko nebo Ukrajina, před tu tvrdou volbu: Východ, nebo Západ? Měl jsme vždycky pocit, že ty nově vzniklé státy jsou velmi slabé a křehoučké. Že postrádají pevné kořeny. Zastával jsem názor, že tlačit je do toho geopolitického rozhodování znamená riskovat jejich zničení. Náš Institut se kriticky vyjadřoval k Majdanu a situaci na Ukrajině v roce 2014 a ke snahám přijmout ji do Severoatlantické aliance. Dnes ráno jsem s velkým zájmem sledoval projev prezidenta Putina. Tam jsem zjistil, že míra frustrace Ruska je nesmírná, pro mě nečekaně hluboká. Projev byl zarámován tak, že Rusko téměř není ochotné slyšet. Že za sebou téměř pálí mosty. To je velmi nebezpečné. To, co Rusko dnes udělalo, je velkou eskalací krize na Ukrajině. To není jen o emancipaci Ruska a ohledech na jeho bezpečnostní zájmy. Je to o tom, jak tady v Evropě a ve světě vůbec budeme dál společně existovat. Před třiceti lety by nás nikdy nenapadlo, že se dnes budeme nacházet s Ruskou federací na hranici ozbrojeného konfliktu. Celých těch třicet let jsme vlastně ztratili. Skončili jsme tam, kde jsme si tehdy mysleli, že už nikdy nemůžeme být. To, že nám hrozí návrat do éry studené války, nových železných opon, jak říká Tomáš, je hodně zlé. Navíc okořeněné o fakt, že to není souboj dvou různých systémů, dvou globálních rivalů. Je to podle mě absurdní mocenské střetnutí, které při troše rozumu a dobré vůle v minulých třiceti letech snad bylo možné odvrátit. Jsme tady na půdě Knihovny Václava Havla a já vzpomínám na Havlův slavný výrok v americkém Kongresu: Chcete-li nám pomoct, pomozte Rusku. Teď si můžeme říkat, kdo co zanedbal. Jestli bylo možné tu eskalaci do dnešní situace někdy odvrátit. Jestli Západ nebyl příliš přehlíživý. Jestli nenechal Rusko napospas všem jeho běsům, aby nakonec nabylo přesvědčení, že celá ta postsovětská éra byl jeden velký podvod. Jedna velká chyba. Jeden velký atak na Rusko. Že v celém tom období jde o zničení Ruska jako státu. To si vysloužil svou přezíravostí. Teď jde o to, jak vyřešit tuto situaci. V této eskalaci to bude nesmírně obtížné.
Žantovský: Ten projev Vladimira Putina šíleně připomínal jazyk, jaký používali Hitler, Goebbels a další nacističtí představitelé, když mluvili o jiných zemích. Když mluvili o Československu, Polsku a dalších. Ta naprostá jazyková démonizace a delegitimizace Ukrajiny jako státu, který nemá právo existovat. Který nikdy neexistoval. To na první poslech připomíná Goebbelsův projev o Polsku jako nestvůrném stvořenci Versaillské mírové smlouvy. Taková dikce je vždycky předznamenáním dalších kroků. Jiří Weigl velmi dobře poukázal na ten moment pálení mostů, který mi také dosvědčuje to, že Putinovi nejde o nic jiného než o pokus o zvrat mezinárodního evropského řádu, jak existoval od konce studené války. Rusko je dnes podobně jako nacistické Německo před válkou revizionistická mocnost, která se nesmířila s porážkou ve studené válce.
Zmínil jste tři možné cíle Vladimira Putina a přesvědčení, že podvolením Ukrajiny to nekončí. Že půjde dál. Kam? Debatuje se o pobaltských zemích.
Žantovský: O pobaltské země se tolik neobávám. To by znamenalo přímo srážku mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí. To je ta nejkatastrofičtější možnost. Proto si myslím, že se jí obě strany budou chtít v každém případě vyhnout. O co se obávám, je Balkán. Srbsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie. Tam sledujeme nárůst velkosrbského radikalismu, který je duchovně, historicky a částečně i politicky spřízněn s ruským režimem. Obávám se, že tam by mohlo být příští neuralgické ohnisko.
Celý Salon si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME. Od čtvrtka pak v tištěném vydání Týdeníku Echo v prodejnách tisku. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.
