Odcizený výtah v Liblicích

Zámek ve Veltrusech, o kterém tady byla nedávno řeč (viz Týdeník Echo č. 19/2019 – pozn. red.), má o trochu staršího sourozence v zámku v Liblicích. Leží od něj třicet kilometrů východněji, v kraji kdysi cibulových polí, dnes samozřejmě řepkových, nedaleko Palachových Všetat, na okraji jézeďácké vesnice a na cestě z Mělníka do byšické Vitany, jejíž maggický parfém je vstřikován po okolí, takže při východním větru může mít člověk trochu pocit, že se polil polívkou.

O Liblicích by se dalo říci, že je to zámek kafkovský, i když tak nevypadají a Franz Kafka tam asi nikdy nebyl. Je však pravda, že jezdil na letní byt do nedalekých Želíz, kam se z Prahy přesunovaly lepší židovské rodiny, protože tam byl friše luft a už se tam mluvilo německy.

Takže hypoteticky se tady mohl stavit: jeho deníky ale kvůli tomu prolistovávat nebudu. Ale spíš Kafkovi jezdili normálně přes Mělník a Liběchov, který si někdy s Liblicemi lidé pletou. Takže se shodneme, že Kafka tady fyzicky za svého života nebyl, přesto od něho liblický zámek nelze odpárat, neboť tam byl na historické konferenci v roce 1963 vyvoláván jeho duch! Ten se tam od té doby tiše zjevuje, vždy brzy ve výroční den, tedy 26. května se tam brzy ráno dostavuje štíhlý muž s olivovou pletí v cylindru. Vejde z parku zadním vchodem na schodiště, vejde do sálu v prvním patře, kde se ta konference, která pak byla odhalena jako startovní bod „krizového vývoje ve straně a společnosti“, konala, postojí tam, zakroutí hlavou, lehce se usměje a zase odejde. Občas však udělá vtip: odcizí nějaký květináč nebo pár těch zámeckých pantoflů, čímž si udělá legraci z hegelovsko-marxistického termínu „odcizení“ čili Entfremdung, kterým se na té konferenci pořád ti reformní soudruzi oháněli, takže to tam vypadalo jako na sněmu pro řešení drobné kriminality.

Úvodní zmínka o rodinném poměru k Veltrusům (zajímavé, že vlastně jde o „velký trus“ a že to přežilo) je dán otcem architektem, kterým byl v obou případech barokní gastarbeitr Giovanni Battista Alliprandi. Tento talentovaný mladík od severoitalského jezera Como (někdy se píše také Komské jezero) přišel do Čech přes Vídeň, kde se vyučil štukatérem, a roku 1696 vstoupil do služeb nejbohatšího českého šlechtice té doby, Jakuba Černína z Chudenic, který si stavěl reprezentativní venkovské sídlo v Kosmonosích. Díky tomu se uchytil v Praze, kde dozoroval při stavbě Černínského paláce, a pak už si ho česká (ve smyslu zemském) šlechta vyhlédla a předávala z ruky do ruky, neboť byl nejspíš oblíbený nejen jako profesionál, ale i jaksi po stránce společenské. Byl významným členem taliánské stavební „mafie“, jejíž členové byli veskrze jeho krajané z langobardského údolí Intelvi (Vall d’Intelvi), toho obzvláště kouzelného koutu Itálie, se kterým jsme skrz ty chlapíky nějak barokně spřízněni. Alliprandi pracoval pro Václava Antonína Chotka (Veltrusy), Františka Antonína Šporka (Kuks), Jeronýma Colloreda (Opočno), Františka Václava Trauttmansdorffa v Litomyšli, kde 14. března 1720 v 48 letech zemřel.

Ovšem Liblice stojí na začátku české kariéry Jana Křtitele Alliprandiho. Na ty si ho najal svobodný pana Arnošt Josef Pachta z Rájova (1672–1748), z rodu, který se teprve nedávno vyšvihl jeho otcem Danielem Norbertem z měšťanského stavu do rytířského. A protože něco zdědil a dobře se oženil, měl na to, postavit si sídlo, které by nedělalo ostudu ani nejpřednějšímu aristokratovi. Alliprandi, kromě toho, že byl nadaný, měl dobré výuční listy a vychování, vlastnil také know-how, tedy vzorkovník stavebních typů velkého rakouského mistra Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Jeden z jeho modelů, zahradní palác (Lustgardengebäude), použil pro Liblice. Ten „charakterizuje kombinace středového válce a flankujících kubusů, jež mohou být v bočních osách (nebo i v nárožích) konkávně vykrojeny“. Tento rozkošný popis, z něhož si okamžitě lze představit, jak ten barák vypadá, pochází ze skvostné knihy Barokní architektura v Čechách, kterou vydalo Karolinum v roce 2015. Váží asi sedm kilo.

Zámek je to tedy, jak patrno, hezký, prostorný a dobře působící. Dobrý dojem dělá i francouzský park, i když je to spíš větší trávník, který se rozprostírá na zadní straně zámku, jehož odlesk se čeří na větrem zvlněné hladině vodní nádrže. Z barokních časů sem tam zůstala socha nějakého toho puttiho. Pachtové z Rájova byli estétsky založení, měli rádi hudbu a hudebníky, takže když přijel Mozart do Prahy, spával někdy u nich, za což se Pachtům odměnil několika skladbičkami. Zda byl na Liblicích, opět nevím, asi spíš ne, Mozartovy návštěvy Prahy nebyly delší než pár dnů a skladatel měl při nich vždy dost nabitý program.

Ale vraťme se k odbornému popisu zámku. Barva zachovalé omítky je žlutá či možná jemně okrová, střecha natřená načerveno: ta je novodobá, původně tam byla balustrádová atika se sochami, ale ty se nejspíš drolily a padaly panstvu i služebnictvu na hlavu. Čestný dvůr čili cour d’honneur je obklopen rameny hospodářských stavení, které nyní slouží hotelovým hostům. Zámek funguje jako kongresový hotel, cena zámecké cimry je 2990 Kč na noc, v těch depandancích je to o tisícovku lacinější. Pak si lze ještě objednat „pohádku ve dvou“ za pouhých patnáct litrů. To vám do postele nasypou aromatické chvojí, v koupelně navoní ručníky a do vany nasypou nějaké minerály a po celé chodbě nastrkají stovky svíček, abyste se báli. A k večeři o pěti chodech vám zahrají v livreji. Až na to budu jednou mít, jdu do toho.

Pachtové zámek prodali v polovině 19. století, když v 60. letech patřil hraběnce Antonii z Valdštejna, vyzdobili ho v interiérech novými štukami a majitelka ho dala vymalovat výjevy ze života svého předka Valdštejna. Zámek do roku 1945 patřil Thun-Hohensteinům, pak státu a ten ho dal k užívání v roce 1952 Zdeňkovi Nejedlému, a tedy pokrokovým vědcům z ČSAV. Zdeněk Nejedlý si to tady prý oblíbil, a aby to tu měl ještě raději, zařídili mu výtah z přízemí do prvního patra. Akademik čili rudý dědek tam měl připravenou stoličku, na které vždy absolvoval přesun mezi podlažími. Když jsem se na to ptal milé mladé recepční, o výtahu věděla, o Zdeňkovi Nejedlém však nikoli, což je pochopitelné.

Nejedlý umřel rok před liblickou kafkovskou konferencí, což možná souvisí. Kafka vůbec nepasoval do jeho nacionálně-konzervativního světa, i když byli vrstevníci, vlastně Nejedlý byl o pět let starší. Ale jako by mezi nimi byla propast věků: Kafka? Proč se zabývat nějakým židovským dekadentem, když máme Jiráska? protestoval by možná (mám Jiráska rád a chápal bych ho). Jenže už nemohl, výtah osiřel, do zámku se nacpali reformní marxisté, kteří měli představu, že s Kafkou by mohli socialismus nějak polidštit, nějak mu na obličej přilepit lidskou tvář, což se ukázalo jako kafkovská představa. Jednoho z těch organizátorů, Františka Kautmana, jsem osobně znal, pár let před smrtí jsem s ním dělal velký rozhovor do LN, jmenoval se „Konečně s tím nemám nic společného“, a myslel tím komunismus. Liblická konference byla pro něj jedním ze stupňů, na kterých se té ideologie zbavoval. Spolu s Alexejem Kusákem a Eduardem Goldstückerem pozvali hvězdy západního marxismu, byl tady Ernst Fischer a Roger Garaudy, pozvali i Maxe Broda, který tedy marxista nebyl, ale ten se omluvil, do Prahy přijel až o rok později. A pozvali samozřejmě i hard-linery z východního Německa, neboť Kafka přece patří do německé literatury. Byla to vlastně konference českých revizionistů, kteří si přivezli východoněmecké dogmatiky a ti tady v Liblicích správně vycítili svými prušáckými čenichy začátek kontrarevoluce, jak to přesně poznala spisovatelka Anna Seghersová, která se hned druhý den sebrala a odjela do východního Berlína, prý se předtím pohádala s manželkou Ernsta Fischera, a jak to rozpoznal vůdce Walter Ulbricht, takže Novotný se dokonce musel českých intelektuálů zastat, že na nás nebudou žalovat do Moskvy. Ale té byl nějaký František Germanovič Kafka ukradený, k těm se vůbec jeho kult nedostal, takže to byla snad první a na dlouho poslední mezinárodní vědecká konference, kde nebyl žádný sovětskij učonnyj.

Také tomu se ten spirituální Kafka usmívá, i když některým těm slovům moc nerozumí. A jak se tady vzal, to už vůbec.