Já nejsem smutný, slyšel jsem Abrhámův hlas

KOMENTÁŘ

Já nejsem smutný, slyšel jsem Abrhámův hlas
Herec Josef Abrhám Foto: Martin Pauer (Power), CC BY-SA 3.0 , via Wikimedia Commons
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

A seš smutnej? zeptala se mě dcera, když jsme se v telefonu v úterý chvíli bavili o smrti Josefa Abrháma, a já tedy řekl „to víš, že jsem smutnej“. A zároveň jsem hned v duchu slyšel: „Já nejsem smutný.“ Zdvořile rezignovaný hlas Josefa Abrháma v roli Ferdinanda Vaňka z Havlovy Audience, takový trochu jakoby cezený hlas s mírnými sykavkami, ve kterém byla ironie i smutek, zdrženlivý odstup a přitom pevnost, něco, co znělo ležérně a zároveň křehce.

Takže ano, byl jsem smutný, jako mnoho lidí v téhle zemi, protože Josef Abrhám byl cosi jako jistota a ozdoba, někdo, kdo sem samozřejmě patřil, ale přitom zas tak moc se zbytkem nesplýval a byl při vší své zdrženlivosti a obyčejnosti vždy jedinečný a výjimečný. Herců je mnoho a je i dost dobrých herců, ale pak jsou herci, kteří jsou nejen dobří, ale stanou se nějak součástí nás samých, jsou naší prodlouženou radostí, potěšením, ba i slastí.

 

Mnozí z nich to vědí, chovají se podle toho, koupou se v obdivu a užívají si to. A vlastně jim to nejde vyčítat, jsou prostě takoví, neboť to jsou, inu, herci. A pak jsou takoví, kteří o to, že jsou velcí herci, vlastně ani neusilují, rozhodně se tím nechlubí a neupozorňují na sebe, ale jsou jimi v nějakém vyšším slova smyslu, nejen jako dokonalí interpreti rolí, ale jako médium pro nějaké důležité sdělení o člověku. Jsou spíš zosobněním důležitých forem a idejí, kterým dávají tvář, hlas a gesta, jsou v roli – a přitom jsou nad ní, jako by z ní vystoupili a vstoupili do sebe samých. Druh jejich hereckého charismatu je založen samozřejmě na obrovském talentu a tom daru, kterému se říkalo boží jiskra, ale to by nestačilo, protože zároveň vychází z velké osobnosti, tedy ze spojení charakteru a intelektu. Takových herců je vždy velmi málo, obyčejně tak dva tři v generaci, v té dávno odešlé k nim patřil Karel Höger, v té po něm, ano, Josef Abrhám.

Myslím totiž, že Josef Abrhám byl protikladem herce coby histrióna, přírodního úkazu, toho, který neví, kde se to v něm bere a co to z něj prýští, ale naopak byl vzácným příkladem herce, který je plně vědomý, tedy přemýšlející, reflektující, kritický – přitom tím vším dokonale přirozený a dokonale, jak to říct?, žádoucí. Tedy takový, že z něho nemůžeme spustit oči, baví nás, těší nás, prostě ho milujeme. Bylo v něm mnoho komediálního, což bylo skvěle vidět především na divadle. A ti, kdo měli to štěstí, vědí, co to bylo v Činoheráku za koncerty. Bylo v něm ale i dost tragického, ba temného, něco jako když dandy se sešel v jednom těle s intelektuálem, který má hoře z rozumu, ale přitom všechny krásy světa na dosah. Napadá mě, že není vůbec náhoda, že si ho Havel vybral jako Vaňka do první polistopadové Audience a i jako kancléře Riegera do Odcházení, protože tam, kde byl Havel autobiografický, tam si sám sebe představoval jako Josefa Abrháma. Byla to zajisté tichá gentlemanská dohoda, které ti, kdo věděli, oč jde, jistě dobře rozuměli. Když totiž Josef Abrhám říkal, že není smutný, znělo to tak, že být smutný je to nejpřirozenější, co se na tomto světě dá dělat. A přitom to bylo – k sežrání.

 

 

×

Podobné články