Doufám, že nejste úplně slepí, říká Jana Plodková, herečka se stříbrným třpytem v očích

Doufám, že nejste úplně slepí, říká Jana Plodková, herečka se stříbrným třpytem v očích
Domov

30 ROZHOVORŮ

Jiří Peňás

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jednou ze zpovídaných je herečka Jana Plodková. Přinášíme ukázku z textu, který je k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Jana Plodková je herečka se stříbrným třpytem v očích. Je to ovšem i herečka mimořádného temperamentu a komediálního nadání, jak vědí návštěvníci Divadla Na zábradlí a pamětníci jejího účinkovaní v brněnském HaDivadle. Jako civilní žena se projevuje vtipně a neokázale, ale zároveň neústupně, na čemž má možná vliv dětství v rumcajsovském Jičíně.

Vaše první velká filmová role byla v Protektorovi. A dneska je 18. června a já jsem zrovna před chvílí šel Resslovou ulicí, kde se kladly věnce na místě posledního boje parašutistů. Takže se představitelky postavy z filmu o heydrichiádě zeptám, jestli se její rodiny nějak dotkly dějiny.

Naší rodiny, pokud vím, přímo ne. I když vlastně také: babičce, respektive tedy prababičce sebrali komunisté statek a hospodu. Ale já už jsem prababičku nezažila. Pocházím z Jičína, to je malé město, a co tak sleduju, tak v takovým městech plyne čas docela poklidně, tedy pokud se tam nestane něco dramatického. U nás o ničem nevím. U nás doma se o politice nemluvilo. Listopad 1989 jsem sledovala jako malá, zajímalo mě, proč nosí v televizi ve Vlaštovce paní Augustová znak Občanského fóra, pamatuju si na lidi zvonící klíčema…

V Jičíně?

Ne, v televizi…

Čím se, prosím, živili rodiče?

Taťka tehdy pracoval ve Valdicích. A mamka byla tehdy doma, byla nemocná, měla silné astma.

Ve Valdicích je přece věznice…

Pracoval tam v kanceláři. Přímo v kontaktu s vězni nebyl, ale uniformu v práci nosil.

Takové trochu nepopulární zaměstnání.

Možná, ale ve straně nebyl. Tuším, kam směřujete, ale tohle nebyl případ nějaké kolaborace s režimem. Obecně mám dojem, že lidé by měli být opatrní ve svých soudech o lidech, kteří třeba byli v úplně jiné situaci, než jsme my. Já bych rodiče nesoudila. Mám tedy tu výhodu, že k tomu nemám důvod... Jiná věc pak je individuální vina. A to si myslím, že člověk, který třeba vstoupil do KSČ a podílel se na různých zvěrstvech, má nést ve svém svědomí za to zodpovědnost. A není to něco, nad čím může jen tak mávnout rukou a ve svém svědomí to popřít. Udělal něco problematického a musí nést následky. Ale soudit by je neměli druzí, ale každý by si to měl vykonat sám na sobě. Nejhorší jsou ti, kteří si pořád lžou, že vlastně o nic nešlo a že to bylo v pořádku.

Nezkrácený rozhovor je s celým speciálem 30 rozhovorů k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Foto: Echo24

 

Související články