Vzniklo covidové trauma

NÁZORY ČTENÁŘŮ Přinejmenším na půl roku se podle všeho uzavírá další dějství průběhu epidemie viru Sars-Cov-2. Nejedna indicie nasvědčuje i tomu, že by mohlo být po všem. Za sebou máme téměř 2 roky života, který si nikdo neuměl představit. Také léta před námi se změní. Odložíme-li siláctví, možná nebude tak těžké shodnout se minimálně na tom, že Covid způsobil trauma. Nejen Česko přestalo být z hlediska lidských práv demokracií, otevřeny byly také bezprecedentní scientistní Pandořiny skříňky. Jako občané se často nelišíme názory, ale i ve vnímání reality. Měli bychom se pokusit pochopit, co přesně se stalo a říct si za čím stojíme.

Až příliš intimní

Na první pohled to vypadá, že pokud se viry umoudří, vše se vrátí do starých kolejí, a můžeme žít běžným životem. Není žádná válka, kterou je třeba ještě vyhrát, žádná strana, kterou je nutné rozpustit, není tak úplně koho lustrovat, soudit. Až na výjimky po tom nikdo nevolá. Opravdu to bude ale tak jednoduché? Ponechme na chvíli stranou i ušlé zisky, soudní verdikty, destrukci veřejných financí a sociální a zdravotní důsledky causy Covid. Abychom udělali tlustou čáru, nebo ji redukovali na odškodňování, na to byla až příliš intimní, dehumanizující, násilně kolektivizující a traumatizující. Nedá se prakticky srovnat s žádným jiným druhem politického znevolnění v moderní době.

Připustit je ovšem nutné také skutečnost, že poptávka po pochopení let 2020-22 nebude kdovíjaká. Pro spoustu lidí vlastně není co chápat, s čím se vyrovnávat, dělalo se z jejich pohledu to, co je pochopitelné a lidské i mravné. Pokud hrozí akutní nebezpečí, jde demokracie stranou, čímž z jejich pohledu není dlouhodobě nijak ohrožena. Neochota tento narativ přijmout může být z jejich pohledu vnímána jako lidská nezralost, kverualnství, případně projev choré mysli. Nešetří podivným siláctvím. Ti, kdo nechtějí nechat causu Covid jen tak lehce projít, musí férově přiznat, že potlačení demokracie v západním světě v době pandemie bylo do značné míry „demokratické“, či spíše společensky spontánní.

Spor o realitu

Co a v jakém pořadí je tedy důležité si vyjasnit? Které aspekty období potlačení demokracie v době epidemie viru Sars-Cov-2? Zdá se, že pro všechny, kdo převažující sociální reakci na virus oponovali, je podstatný hlavně spor o realitu. Kupodivu se to dá říct o úplně celém spektru opozice, nebo někdo vidí transparenty s požadavky na kompenzace? Mluví se hlavně o pravdě. Všichni tito lidé cítí jako úplně nejpodstatnější frustraci z narušení logického řetězce svého vnímání. Identifikují kognitivní poruchu. Měli zato, že realitu, jak ji znali, nemuseli a neměli právo politici na rady expertů rušit. Nejde jim o peníze, dokáží unést karanténu, nebo ztrátu zaměstnání. Ten film chtějí ale přehrát zpět a zjistit, zda existovaly i jiné scénáře. Ví se, že byly.

Očištění arbitráží

Málokdy se hovoří o tom, že epidemie viru Sars-Cov-2 byla nejen u nás spojena historicky poprvé s aplikací celoplošné karantény. Zničehonic bylo všem jasné, že jde o přirozený nástroj ochrany zranitelných osob, méně jsme asi vnímali, jakou roli hrál přenos informací. Řešil by se Covid v 80. letech 20. století stejně? S pomocí jednoho televizního kanálu a pouličních tlampačů? Tištěných novin? Všiml si někdo, jak rychle jsme byli - v demokracii - pod kolektivní kontrolou? „Nikam nechoďte, můžete někoho zabít“. Od tohoto výroku někdejšího ministra vnitra Hamáčka z jara 2020, přenášeného asi 6 televizemi, 20 rádii a 20 servery jsme byli v podstatě všichni latentními vrahy. V této skalní psychologii viny jsme poté žili úplně všichni 2 roky.
Mechanismus uvedení v podezření z vraždění z neopatrnosti je jednou věcí. Druhou je „očištění“. Řeč je samozřejmě o fenoménu jménem test. I ten prorazil v roce 2020 poprvé v masovém měřítku. Nejprve pomáhal lékařům diagnostikovat nemocné a sejmout tíhu viny z tisíců těch, kteří byli s někým nakaženým v kontaktu. Obligatorním se ale stal i pro všechny zdravé lidi v karanténě, s nástupem antigenní formy vstupenkou a posléze masovým nástrojem prevence. Nestačila povinná rouška, regulace volného pohybu a trocha vlastního rozumu. Test se stal jednotkou etické arbitráže. Teprve on uvedl věci na pravou míru, podezření z provinění buď potvrdil a nebo dočasně vyvrátil. Role testu jako dělícího sociálního fenoménu by se měla stát podstatnou otázkou lékařské etiky.

Traumatické jádro

Kombinace masové karantény, všudypřítomného „morového“ rizika a neustálého testování, spojeného s vládou garantovaným nárokem testující autority na tělesnou penetraci potenciálně pozitivní osoby, představuje traumatické jádro diskutovaného období. Přirozeným pokračováním této hry se posléze stalo z větší části očkování, v principu řešící stále totéž, tedy mýtus bezinfekčnosti. Zajímavou otázkou je, pro koho bylo vlastně trauma větším problémem. Pro ty, kteří uvedenou praxi brali jako jedinou možnou cestu, nebo pro ty, kteří se podvolili jen s největší nechutí, případně vůbec? V každém případě obě skupiny přestaly být soukromými a svobodně jednajícími individui, a vytvořily kolektiv složený z těl vzájemně se ostře vnímajících a podezírajících osob.
Bude mezi námi asi málokdo, kdo by se v průběhu let 2022 nesetkal sám nebo v médiích s nějakou ošklivou scénou, s projevy strachu z nakažení a s nenávistí nebo s nemilosrdností projevenou vůči někomu, kdo dostatečně nerespektoval panující protiepidemický řád a étos. Tělesná kolektivizace dosahovala v některých fázích extrémních rozměrů. Kterýkoli humánní aspekt existence individua byl ve sdíleném prostoru hodnotově bezcenný, nebyl-li kryt transparentní ohleduplností. Pomoci třeba starému člověku v autobuse, a nemít při tom respirátor, nebylo žádné dobro, ohradit se proti chuligánům bez roušky nebylo dobro. Nevypustit ledabyle jedinou kapénku se stalo vším. Zásadní je, že nešlo o excesy, ale o plošný stav s pevnými kořeny.

Co by kdyby

Nabízí se samozřejmě otázka, zda by alternativní scénář řešení pandemie, který byl vládou a jí radícími experty hned na počátku označen (a dehonestován) za nejistý, riskantní a nehumánní, byl realizován, třeba i s určitými ústupky. Byly by větší ztráty na životech a na zdraví? Bylo by nakonec vše prakticky stejné? Ke kolektivizaci by nedošlo? Ponechali bychom si určitě větší míru předcovidové reality a společenského konsensu? Udrželi bychom větší míru duševního zdraví? Viděli bychom méně zla? K debatě jsou samozřejmě i otazníky ekonomické. Měli bychom dnešní inflaci? Zkrachovalo by menší množství restaurací? Zregulovali by se občané sami? K traumatu budeme muset zřejmě připočíst i celkové nevědění.

Vědci poradili vzdejte se rozumu

Nezbývá než se dívat do budoucna a říct si, zda bychom vše znovu udělali tak, jak jsme to udělali. Teprve čas ukáže, zda se něco negativního vyvine z nově nastolených precedentů, třeba že vláda vládne vědomě nezákonně, že se zřekne moci ve prospěch uzounké skupiny poradců, nebo že dokonce vědomě vládne na základě mimoústavních postupů, to vše bez náznaku jakékoli sankce, naopak mnozí lidé na tom všem udělali kariéru a dostali vysoké odměny. Jisté je to, že formálně vzato demokracie padla, takže při jakékoli budoucí krizi se s ní už nyní můžeme rozloučit. Jakž takž jistí si jí můžeme být jen v dobrých časech. To moc příjemné není. Stál tenhle účet co do výsledků za to?

Ještě více neblahé je ale dědictví kognitivní poruchy. Větší část společnosti unesla menší část na jinou planetu, tak by se vše dalo popsat metaforou. To ji samo o sobě rozkládá. Princip dogmatické prevence historicky rozdrtil prostor pro možnost empirie. I to je zásadní civilizační precedens, který málokdo vnímá v celé jeho obludnosti. Vzdáme-li se z jakéhokoli důvodu možnosti racionálního poznání – paradoxně na základě rady vědců -, navozujeme automaticky kolektivní duševní poruchu, tápeme, šílíme, přestáváme být lidmi, abychom – v tomto daném případě – jiné hypoteticky ochránili. Stálo i tohle za to? Jsme jako lidé opravdu tak humánní, abychom cokoli podobného ještě opakovali? Jaký prostor se to otevřel? Měli jsme to dělat?

Jan Frank, předseda OS Za branou.