Duše v Lužnikách

V čase zabíjení a ničení na Ukrajině může působit nemístně trápit se tím, že obětí války a režimní válečné propagandy se stala také jedna přes třicet let stará píseň. Smutný osud té skladby ale vyjadřuje ještě jinou dimenzi probíhající války, stavu agresorova ducha, možná i jeho absence.

V pátek se v Moskvě konala velká sláva –⁠ na známém stadionu Lužniki se připomínalo výročí ruské anexe Krymu. Z morbidní zvědavosti jsem si pustil přenos toho koncertu. Probíhal předvídatelným způsobem: všichni na pódiu zamotaní do svatojiřských stužek, litera Z, kam se podíváš, patetická recitace vlastenecké poezie a dunivě pitomý režimní pop, Vperjod, Rossija! Tribuny plné většinou mladých lidí, prý na koncert povinně nahnali studenty, ale část se jich dobře bavila (režie přenosu si takové jistě vybírala), byl to docela barevný dav, oblečený do různých pastelových modelů, nad ním spousty ruských trikolor ve větru. Neodpovídalo to představě znavené šedivé Rusi, té její tíživosti. Tohle Rusko na obrazovce vypadalo lehce, možná proto, že je prázdné, schovává to za vrstvu líčidel a pod designové kabátky.