Oscaři hledají identitu a ztrácejí relevanci

ECHOPRIME

Oscaři hledají identitu a ztrácejí relevanci
Anthony Hopkins (83) získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Oceněn byl jeho výkon ve filmu Otec. Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Ondřej Štindl

Letošní vyhlašování ocenění Americké filmové akademie bylo vlastně adekvátním ohlédnutím za divným rokem 2020. Divným nejenom kvůli pandemii, která drasticky omezila uvádění filmů v kinech a taky zkomplikovala vznik snímků nových, ale i kvůli společenským pohybům na současném Západě a především v USA, nástupu politiky identit. Paradoxním důsledkem rozmachu „identitářství“ je, že z Oscarů se stal ceremoniál jaksi bez identity, v němž kategorie a vůbec smysl toho všeho jsou definované čím dál vágněji. Pořadatelé deklarují zájem být relevantnější, reflektovat měnící se společnost a měnící se svět filmu, výsledkem je ale zatím cena, která tak docela neví, čí je.

Výmluvná byla v tom ohledu ta asi největší kontroverze, která byla s letošním udělováním Oscarů spojena. Pořadí cen bylo tentokrát jiné, jako poslední byl vyhlašován Oscar za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Vítězem se stal Anthony Hopkins, představitel hlavní role ve filmu Otec, nebyl v sále přítomen, cenu v zastoupení převzal Joaquin Phoenix. Jistě, z okamžiku, který měl představovat finále slavnostního večera, se kvůli tomu stal trochu antiklimax. Množství nespokojených reakcí v médiích a na sociálních sítích se ale týkalo něčeho jiného. Oceněn podle nich měl být Chadwick Boseman, nominovaný za výkon ve filmu Ma Rainey – matka blues. Nepochybně výborný černošský herec a dle četných svědectví i velice charakterní a charismatický muž, který loni ve třiačtyřiceti letech zemřel na rakovinu, měl ji čtyři roky, věděli o tom jen jeho nejbližší. Je snadné pochopit, že hodně lidí Bosemanovi toho posmrtného Oscara přálo. Zarážející ale je, kolik jich bylo překvapených, že cenu získal Anthony Hopkins. Člověk, který by se na skladbu letošních nominovaných díval optikou starou deset, patnáct let, by dokonce měl jeho vítězství za prakticky jisté. Velký herec v roli nemohoucího, nemocného člověka, nebojí se v ní nevypadat dobře, ukázat křehkost. Navíc ve filmu, který má závažné téma týkající se mnoha lidí, způsobem divácky přístupným, zároveň ale působícím inovativně – pokouší se přiblížit člověka trpícího Alzheimerovou nemocí. Je to filmová adaptace populární divadelní hry, která je také – poněkud temnějším způsobem – zábavná, může místy připomínat detektivku nebo horor, publikum nijak nepřetěžuje, tváří se možná hlouběji, než ve skutečnosti je. „Oscarovost“ sama. Ma Rainey taky vychází z dramatu pro divadlo, na filmu to je ovšem vidět skutečně hodně, výkony obou hlavních představitelů jsou výborné, celek filmu je ale dost limituje. Oscar pro Hopkinse by nedávno byl „tutovka“, letos je z něj ale „překvápko“. Čím to?

Ten, řekněme, tradiční a nyní opouštěný model Oscarů byl několikahodinová reklama na Hollywood. V jednom divadle se sejde mnoho slavných lidí v exkluzivních modelech a dlouho čekají, kteří z nich si odnesou ty sošky a dostanou příležitost se po vyměřenou chvíli na pódiu dojímat. To všechno budou sledovat miliony lidí, protože jim na těch shromážděných hvězdách záleží, viděli nominované filmy, mají mezi nimi svoje favority (vůbec nejsledovanější přenosy Oscarů v posledních desetiletích byly ty, během nichž zvítězily divácké hity TitanicNávrat krále).

Celý text Ondřeje Štindla si přečtete na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo