Jak bych mohl chtít přivádět do tohodle světa děti – tato úvaha se v poslední době šíří veřejným prostorem. V různých variacích samozřejmě – zejména časté je přidání přívlastku „zasranýho“ před ten svět, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Že banky odvedou státu na kontroverzní windfall tax, tedy dani z neočekávaných zisků, o dost méně, než si stát představoval, se očekávalo. Zdá se ale, že vláda ...
Jak bych mohl chtít přivádět do tohodle světa děti – tato úvaha se v poslední době šíří veřejným prostorem. V různých variacích samozřejmě – zejména časté je přidání přívlastku „zasranýho“ před ten svět. Je to chápáno jako projev tzv. klimatické úzkosti. Bylo by možné se domnívat, že je to jen mem určený ke zviditelnění na sociálních sítích, nicméně ho lze zaslechnout i naživo, v terénu, autenticky vysloveného v konverzaci.
A ten pocit se aktivuje velmi vtíravě. Toto jsou slova jedné influencerky z tohoto týdne: „S takovou úzkostí jsem se dlouho neprobudila. Až po chvíli mi došlo, že to je kvůli kouři, kterej je ve vzduchu cítit, jak kdyby hořelo za rohem. Šílenství. Strašně bych si přála vysvětlení, jakej je plán, aby se naše generace nemusela bát přivádět do tohohle světa děti.“
Na počátku vidíme fenomén předchozího dne, který rozdělil populaci Prahy a části Čech na dvě skupiny – ty, kteří byli znepokojeni tím, že zápach kouře z požáru ve Hřensku pronikl až k nim, a ty, kteří byli znepokojeni obavou, že je zřejmě postihl další dobový generátor obav, tzv. dlouhý covid, protože ten je snad spojen se ztrátou čichu – a oni kouř z Hřenska necítí. A odtamtud rovnou bez zastávky k nepřivádění dětí na svět.
A zatímco jiná influencerka, u níž zápach kouře aktivoval vzpomínku na její báječný punkerský půlrok na Bali (protože tam farmáři vypalovali rýžová pole), to pěkně schytala, ta první byla ohodnocena jako sice možná pomýlená, ale v každém případě citlivá.
Zvláštní na tom je, že to, co je staré, se jeví jako nové a to, co je nové, se jeví spíš jako samozřejmé. Ve skutečnosti se vize konce světa objevují v nejrůznějších podobách odpradávna. Vedly lidi k různým šílenostem. Mezi nimi ale nefigurovalo rozhodnutí nemít děti.
Naše představy o historii jsou v tomto nesmírně chudé a primitivní. Server Novinky přinesl informaci o chystaném filmu Jan Žižka. Citují režiséra snímku Petra Jákla:
„ ,Politická situace byla tehdy hodně podobná té naší současné. Politici se hádali, chtěli si pro sebe urvat co nejvíc moci a peněz,‘ tvrdí Jákl. ,V té době začal kázat Jan Hus v Betlémské kapli a rozeběhly se události, které vedly nakonec k jeho upálení.‘ “
Až se objevil na scéně někdo, kdo nebyl jako politici a makal, mohl by Jákl pokračovat. Ve skutečnosti byla tehdejší situace podobná naší současné, jen když si odmyslíme třeba to, že radikální kazatelé předpovídali na rok 1420 konec světa. My máme tendenci si myslet, že husité byli něco jako první komunisté. A oni se zatím báli konce světa.
Vize konce světa, apokalypsy, byla v naší civilizaci přítomna celou dobu ještě před vznikem křesťanství. Zjevení svatého Jana je koneckonců součástí Nového zákona. Že to byly výmysly a strašení? Pro tehdy žijící lidi ta představa byla úplně stejně reálná, jako je dnes pro lidi trpící klimatickou úzkostí. Že dnes ta úzkost vyrůstá z vědeckých teorií a empirických poznatků? Ty teorie jsou pro 99 procent lidí stejně zprostředkované a neověřitelné, jako bylo pro dřívější posluchače zjevení svatého Jana či kázání různých chiliastů. A různá znamení na nebi a v přírodě byla z jejich hlediska empirií.
Že se ta proroctví v případech, kdy prorok udělal tu chybu, že byl příliš exaktní, nenaplňovala, to zas a znova nedokázalo krajní věřící přesvědčit. A nedokáže dodnes. Klasickou studii o tom zveřejnil Leo Festinger v roce 1956. Jmenuje se Why Prophecy Fails a sleduje malou sektu Američanů věřících v UFO a konec světa. Zatímco většina přívrženců se po nenaplněných proroctvích od společenství v tichosti odkloní a se svou někdejší vírou se vyrovná tak, že ty myšlenky a vzpomínky prostě vytěsní, malá část skalních fanoušků se zatvrdí a vymýšlí stále šílenější teorie.
Po celá ta tisíciletí na předpovídaný příchod ať už spasitele, nebo antikrista reagovali věřící všemi možnými způsoby, představa o tom, že člověk si musí spásu zasloužit svými skutky či osvědčit, že byl vybrán, je v sublimované podobě stále v různých morálních systémech přítomna. Ale kupodivu na to málokdy reagovali tak, že do světa, který skončí, nemá cenu přivádět děti. Snahy o potlačení sexuality měly jiný motiv, šlo o čistotu duše.
Skoro to vypadá tak, že nechuť mít děti je až moderní vynález světa, v němž jsou individuální lidská práva vším a vše ostatní ničím. Děti jsou dnes břemeno pro kariéru a v ekonomickém kalkulu jsou čistou ztrátou. Představa, že se o nás postarají v důchodu, je popřena už v samotné té formulaci – od toho je důchod. Pokles plodnosti v návaznosti na dosažení určité fáze modernity je extenzivně doložený řadou studií, a to nejen pro západní země. Nastává s určitou podobou společnosti, nikoli se změnami klimatu.
Má to své dnes už dobře známé problémy. Všechny ty systémy, jež měly mimo jiné odstranit tu mezigenerační závislost, jsou stavěny na rostoucí populaci. S klesající populací jsou neudržitelné, přesněji řečeno udržitelné jen s takovým růstem produktivity, jaký se nikde na světě nekoná. A i kdyby se konal, člověku z toho vznikají problémy, které nejsou o nic méně reálné proto, že jazyk individuálních lidských práv pro ně nemá výrazivo. Když lidi nevidí své pokračování v budoucnosti, prostřednictvím svých potomků, nebo aspoň podobných lidí, realizujících stejný projekt, podepisuje se to na jejich psychice.
Skoro jako by vize klimatické apokalypsy přišla jako na zavolanou. S ní je tu hezký pojem klimatická úzkost. Vlastně jen specifický případ širšího pojmu úzkost. A úzkost je diagnóza a s diagnózou se nepolemizuje.
00:01
