Skici dělám v počítači, pak potřebuji štětec, říká uznávaná malířka
ECHOPRIME
Malířka a ilustrátorka knih pro děti Anna Neborová v posledních letech věnuje pozornost zdánlivě obyčejným předmětům, jako jsou misky v jejím ateliéru, dětské hračky nebo oblečení. Osobitým způsobem ale na plátně posouvá jejich význam. Obrazy, které do 1. září vystavovala v pražské Trafo Gallery, zachycují také české umělecké sklo 20. století nebo všední atributy ženskosti, jako jsou stuhy, korálky či spodní prádlo. „Ráda akcentuji křehkost a jemnost,“ vysvětluje uznávaná umělkyně se slabostí pro bleší trhy a zarostlé zahrady.
Cyklus Sbírka zobrazuje české sklo z druhé poloviny 20. století. Jaký máte ke sklu vztah?
Před deseti lety mě jeden kamarád požádal, jestli bych mu nepomohla vybudovat sbírku českého skla zaměřující se především na 50. až 70. léta minulého století. Najednou mi začalo rukama procházet větší množství skleněných objektů a bylo jen otázkou času, kdy je uchopím jako výtvarné téma. A tak vznikl cyklus Sbírka. Sklo i porcelán jsem vždycky intuitivně vyhledávala a taky sama sbírala. Fascinuje mě od dětství. Všichni jsme vyrůstali v jeho obklopení – jsme sklářská velmoc a téměř každá babička a tetička měla doma ve vitríně stylizované hutní nebo lisované sklo. Především si dobře pamatuji železnobrodské figurky rybek, ty jsou fantastické – abstraktní a stále moderní. Mám pocit, že sklo máme vtištěné do paměti podobně, jako si pamatujeme první ilustrace v knížkách.
Zkusila jste si někdy sama vyrobit něco ze skla?
To bohužel ne, i když by mě to také lákalo.
Skleněné objekty nezobrazujete úplně realisticky. Jsou různě posunuté, pozadí se prolíná se zobrazovaným předmětem, barvu nanášíte v různě odstínovaných ploškách… Proč volíte tento přístup?
Sklo jako téma jsem považovala za velkou výzvu, ale dlouho jsem přemýšlela o tom, jak ho uchopit. Fascinuje mě hra světel způsobená jeho otáčením v různých úhlech, magická průsvitnost i škála barev, která vzniká překrýváním skleněných objektů. Začala jsem si předměty nejdřív fotit a z těch fotografií pak vycházela i následná malba. Už sama o sobě to byla hotová umělecká díla sklářských výtvarníků, takže mi nedávalo smysl přistupovat k nim v malbě realisticky. Přemýšlela jsem, kam je posunout dál, a výsledek vznikl náhodou. Když se podíváte na nekvalitní fotky, vzniká na nich jakési rozpixelování. Tento přesah se mi líbil a začala jsem s ním cíleně pracovat.
Jak?
V počítači si nejdřív připravím skicu a zkouším různé varianty – měním barvu pozadí, tu přidám proužek, tu něco oříznu… V kompozici jsou pro mě důležité i drobné detaily. Někomu by taková počítačová koláž sama o sobě mohla stačit jako výsledné dílo, mně ale ne. Potřebuju pracovat s materiálem, mít v ruce štětec, cítit vůni barev a dotýkat se plátna. Většinou si plátna i sama napínám.
