Ljuda běží o život. O výborném ruském filmu Drazí soudruzi

O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.

Z druhé strany naopak zaznívá varovné: Ti, kdo si nepamatují historii, jsou odsouzeni ji zopakovat. A jistě, historie může být oproti současnosti jaksi přehlednější, máme ji už přebranou a zhodnocenou, do velkých dějin minulosti se mohou snáz zasazovat dramatické příběhy, už jen proto, že v nich šlo často o život, důsledky lidských voleb byly dalekosáhlejší, osudovější. Tvůrce je může zpracovat, a přispět tak třeba k tomu, že nebudou zapomenuty, zůstanou v nějaké formě dostupné, může dokonce nějakou zapomenutou story (v širším slova smyslu) objevit.

Málokdy se ale povede natočit minulost tak, aby skutečně ožila. Ne jako nositelka poučení nebo historizující kulisa, v níž se inscenují současné spory a témata jen převlečené do dobových kostýmů. Ale jako cosi živého, co k současnosti i budoucnosti patří bez ohledu na paměť a poselství. Jak napsal Edmund Burke – lidská komunita je společenství živých, mrtvých a těch, kdo se teprve narodí. Aktéři dávných příběhů jsou v tom smyslu naši současníci, patří k nám a my k nim. A pokud se někomu podaří historii jako takovou ukázat, může divák či čtenář díky tomu vidět jinak tu současnost, jíž je obklopen.

Zažil jsem podobnou reakci při sledování výborného ruského filmu Drazí soudruzi režiséra Andreje Končalovského. Zachycuje málo známou epizodu sovětských dějin – v roce 1962 se rozhodnutím ústředního výboru výrazně zvýšily ceny beztak obtížně dostupných potravin. Dělníci v továrně na elektrické lokomotivy ve městě Novočerkassk na jihozápadě Ruska v reakci na to začali stávkovat. Město obklíčila armáda, bylo odříznuto od světa, do protestního průvodu dělníků, kteří nesli taky rudé prapory a Leninovy portréty, se střílelo, palba zabila desítky lidí, událost se stala státním tajemstvím, všechny stopy byly zahlazeny, obyvatelé města museli podepsat závazek mlčenlivosti, za jehož porušení mohl být udělen i absolutní trest. O zabíjení v Novočerkassku se skutečně moc nevědělo (nějaké zprávy ale existovaly, například díky Alexandru Solženicynovi), oficiálně bylo přiznáno až počátkem devadesátých let.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.