2 ÚHEL POHLEDU

Boj s Vídní o žezlo a jablko Karla IV.

Témata: , , ,

Senátor Ivo Valenta, brněnský právník Zdeněk Koudelka a další jejich podporovatelé chtějí vyhlásit právní válku Rakousku a dopisem vybídli k velení prezidenta Miloše Zemana. Před soudem má být pro Českou republiku vydobyto gotické žezlo a jablko (údajně) Karla IV. Tyto panovnické odznaky původně přináležely ke svatováclavské koruně. Habsburští panovníci (uvažuje se zejména o císařích Ferdinandovi II. či Ferdinandovi III., nejpozději Karlovi VI.) je však nahradili zdobnějším renesančním žezlem a jablkem, zatímco původní středověké insignie zůstaly ve Vídni, v habsburské pokladnici císařské rezidence Hofburg, kde jsou trvale přístupny v rámci expozice Uměleckohistorického muzea. Iniciátoři vybízejí k „trvalému vlasteneckému tlaku“ na Rakousko, aby původní klenoty byly vydány do České republiky, přičemž prohlašují, že „jsme to Karlu IV. dlužni.“

K nárokovaným exponátům ještě náleží kurfiřtský plášť českých králů, ovšem předmětů, které mají vazbu k české státnosti je ve vídeňské klenotnici mnohem více. Dlouho by návštěvníkovi například jen trvalo, než by spočítal, kolikrát se v celé expozici objevuje erb českého lva. Roku 1920 Rakousko z klenotnice vydalo Itálii Napoleonovy insignie italského království a roku 1933 Maďarsku řád sv. Štěpána. Dodnes však v pokladnici stále nalezneme insignie a exempláře provázané s dějinami a státností českých zemí, Maďarska, Itálie, Chorvatska, Belgie, Francie a dokonce i Mexika, přičemž nejvýrazněji se k odkazu hofburské sbírky může hlásit Německo. Přesto však ani Němci, ani Italové, ani Maďaři, či Francouzi se dnes o „své“ insignie a exponáty s Rakouskem nesoudí. Cožpak pouze Česká republika je obdařena takovými „vlastenci“, nebo nám některé souvislosti unikají?

Hlavní část pokladnice ve vídeňském Hofburku (Schatzkammer) tvoří korunovační klenoty a svátosti císařů Svaté říše římské (dříve uložené např. na Karlštejně a v Norimberku). Zejména se jedná o císařskou korunu a kopí sv. Longina, dnes spíše známé jako „kopí osudu“. Dále sbírku tvoří insignie, ceremoniální předměty a cennosti, které od středověku nashromáždili Habsburkové. Ti po dlouhá staletí byli nejen římsko-německými či rakouskými císaři, ale zároveň českými a uherskými králi. Nelze se tudíž divit, že v expozici nalezneme předměty spojené se státností různých zemí. Klenotnice je světově výjimečná právě tím, že se jedná o sbírku, která se utvářela tisíc let a odráží provázanost zemí střední Evropy. Jakékoliv „národní dělení“ by tuto vzácnost světově unikátní kolekce znehodnocovalo. Řadu exponátů pro jejich spojitost s několika zeměmi zároveň ani dělit nelze.

Hlavně však závěry iniciátora boje o klenoty Zdeňka Koudelky na četných místech stojí na nepřesnostech, hypotézách, či na opomíjení kontextu. Zcela zkreslené je jeho tvrzení, že „Schatzkammer“ byla nepřístupná a tudíž vlastně nikdo z československé strany po první světové válce nevěděl, co se v ní nachází. Již od 18. století tiskem vycházely podrobné popisy zde uchovávaných předmětů. Některé cennosti zároveň od časů Marie Terezie byly vystaveny pro obdiv urozených členů a hostů vídeňského dvora. Ba dokonce později sám císař František Josef I. podporoval vydávání odborného časopisu specializovaného na studium této i dalších umělecko-historických sbírek Habsburků. Už v poslední čtvrtině 19. století byla pokladnice s panovnickými klenoty zpřístupněna i pro běžnou veřejnost v rámci sítě vídeňských muzeí, zatímco pražské korunovační insignie tehdy zůstávaly po dlouhá desetiletí zamknuty pod sedmi klíči.

Velmi nepřesné je i další Koudelkovo tvrzení, že v rámci jednání s Rakouskem po roce 1918 se o nároky na exponáty z habsburské pokladnice „prostě z československé strany nikdo nestaral, nikdo o nic nepožádal.“ Reparační komise ustanovená saintgermainskou mírovou smlouvou, jejímiž členy byli zástupci Velké Británie, Francie a USA, zamítla v prosinci roku 1922 československý požadavek na vydání císařské koruny Rudolfa II. z této sbírky. Avšak sporné žezlo s jablkem zástupce Československa nezajímalo. Důvody jsou prosté. Tehdejší historické a kunsthistorické bádání tyto cennosti vůbec nespojovalo s českými králi. Pokud si otevřeme odborné či populární práce sepsané před polovinou 20. století, setkáme se převážně jen s názory, že původní žezlo a jablko Karla IV. nejspíše zaniklo během husitských válek či roku 1577. S českými králi tyto insignie poprvé v opatrně vyslovené domněnce spojil až roku 1928 Arpad Weixlgärtner. O rok později se paradoxně s určitou skepsí vůči jeho hypotéze vyslovil český historik dějin umění Karel Chytil, jenž předpokládal, že vídeňské insignie nebyly určeny ke korunovaci českých králů, ale sloužily jen jako rezervní panovnické odznaky určené k běžnému užívání. Teprve více než 30 let po uzavření saintgermainské smlouvy mezi Československem a Rakouskem, až v 60. letech 20. století v rámci odborné veřejnosti převážil názor, že vídeňské insignie byly původní součástí českých korunovačních klenotů a teprve tehdy poprvé rovněž zaznělo, že je mohl nechat vyhotovit už samotný Karel IV.

Hypotéza fakticky stojí a padá se dvěma portréty císaře Matyáše (1611‒1619), kterého známý rudolfínský malíř Hans von Aachen zpodobnil se svatováclavskou korunou a nárokovaným žezlem a jablkem. Jenže mezi těmito obrazy a dobou Karla IV. je dalších 250 let. Vše se ještě komplikuje tím, že svatováclavská koruna byla sice pouze jedna, ale tehdejší králové (Karla IV. nevyjímaje), užívali současně několik prostších či bohatších korun, žezel, říšských jablek, které byly často zastavovány, prodávány, darovány či předělávány na jiné předměty. Jak je opatrnost zcela na místě, dokládá i přehlížený detail. Zatímco inventáře katedrály sv. Víta na Pražském hradě z doby Karla IV. a let krátce po jeho smrti uvádějí o jablku příslušejícímu ke svatováclavské koruně, že bylo vyhotoveno ze zlata, to dnes uchovávané ve Vídni je jen z pozlaceného stříbra. Nadto někteří uměnovědci spojovali vznik tohoto panovnického odznaku až s 2. polovinou 15. století.

Hlad juristů po pevných bodech, na nichž by mohli stavět své dalekosáhlé právní konstrukce, zde naráží na nejistoty a hypotézy historiků. Bohužel dosud ani nemáme v ruce nějaký dokument panovnické kanceláře nebo zemských institucí ze 17. či 18. století, který by právně ošetřil či pouze zachytil přiřazení zdobnějšího renesančního žezla a jablka k českým korunovačním klenotům. Proto ani nemáme jistotu v tom, zda příslušný habsburský císař chápal tento akt jako majetkovou výměnu starého žezla a jablka za nové, či ustanovil, že se nadále mají české korunovační klenoty skládat ze dvou žezel a dvou říšských jablek. Stejně tak nemůžeme ani vyloučit, zda hodnostáři nejvyšších úřadů českého království například právně nepotvrdili vyřazení starých chudších středověkých insignií z českých korunovačních klenotů. Tudíž mnohé Koudelkovy právní vývody zůstávají za současného stavu historického poznání jen čirými spekulacemi bez opory v pramenech.

Problematický je rovněž Koudelkův ahistorický konstrukt o nedotknutelnosti korunovačních klenotů, jak jakési právní konstanty, která měla platit od středověku do novověku a má mít právní relevanci ještě v 21. století. Jednak představa o jedné nezaměnitelné korunovační insignii se postupně utváří až ve vrcholném středověku a to pouze v některých monarchiích, přičemž však neplatila absolutně. Králové prostě nahrazovali některé insignie či jejich části jinými, či je z korunovačních klenotů odebírali. Například Karel IV. věnoval sice novou korunu do ochrany sv. Václava (nikoliv však žezlo a jablko), sám však na konci svého života během určitých úprav ochudil tento diadém o 60 perel a některé drahokamy. Někdy po roce 1611 byl vrcholový kříž klenotu umenšen o safír. Stejně tak mezi 14. a 17. stoletím bylo odebráno původní zlaté jablko Karla IV a nahrazeno jen pozlaceným stříbrným jablkem, dnes uloženým ve Vídni. Za Vladislava II. Jagellonského zase hrozilo zastavení korunovačních klenotů. Nelze se tudíž divit ani tomu, že jsou s českým královským dvorem spojovány i další insignie za hranicemi dnešní České republiky. Jedná se například o korunu objevenou v polské Slezské Středě, či o gotický diadém dnes vystavený v Mnichově. Prameny rovněž naznačují, že už koruna prvního českého krále Vratislava II. skončila ve 12. století v saském klášteře Pegau a byla prodána.

To, že od 17. století mohli habsburští králové libovolněji nakládat s českými klenoty, bylo hlavně dáno tím, že roku 1625 byl zrušen úřad karlštejnských purkrabích, s nímž byla po dvě staletí spojena kontrola českých stavů nad insigniemi. Asi nejspíše tehdejší panovník Ferdinand II. inicioval výměnu žezla a jablka. A zde se dostáváme k další slabině Koudelkovy iniciativy. Habsburkové sporné gotické žezlo a jablko později přiřadili k panovnickým odznakům rakouského arcivévodství a obě insignie doplňovaly arcivévodský čepec (korunu) během holdování rakouských stavů (naposledy roku 1835). Oba exponáty dnes vlastně nejsou pouze součástí habsburského pokladu, ale rovněž jsou památkou rakouské zemské identity. Historická vazba k Rakousku je sice mladší než k českým zemím, avšak prameny mnohem více podložená. Ještě v 60. letech 20. století byly žezlo a jablko ve vídeňské klenotnici začleněno mezi insignie rakouského arcivévodství.

Pokulhává rovněž Koudelkovo srovnání s navrácením uherských korunovačních klenotů Maďarsku roku 1978 Spojenými státy, Aksúmského obelisku Etiopii v roce 2005 Itálií, či Mendelova spisu na Moravu. Tyto předměty byly za hranice svých zemí vyvezeny z důvodů kořistění během nedávných válek, kulturního ochuzování zámořských kolonií, či perzekuce ze strany komunistického režimu. K ničemu takovému v případě českého gotického žezla a jablka nedošlo. Koneckonců i české uměleckohistorické sbírky se chlubí panovnickými odznaky a symboly sousedních zemí. Přemysl Otakar II. a opětovně jeho syn Václav II. ukořistili a do Čech na určitý čas vyvezli uherské korunovační klenoty, z nichž zřejmě na Pražském hradě dodnes zůstal meč maďarského patrona krále sv. Štěpána.

Vídeňskou „Schatzkammer“ po generace postupně skládalo několik panovnických dynastií (včetně Štaufů, Lucemburků a Habsburků). Jedná se o extrakt evropských dějin od 10. do 20. století, jak je chtěli vidět samotní králové a císařové. Vedle historického významu této sbírky bledne i pokladnice britských králů v londýnském Toweru. Trhání tisíc let se utvářejícího pokladu, ze kterého by se něco dalo Němcům, něco Maďarům, Italům a Čechům, je z dnešního pohledu na hraně kulturního barbarství. Zástupci Uměleckohistorického muzea ve Vídni, spravující císařskou klenotnici, si však zároveň uvědomují, že některé insignie mají důležitý význam pro historické povědomí jiných států a povolují vyhotovení přesných výstavních replik daných klenotů. Několik kopií koruny císařů Svaté říše římské je dnes vystaveno v Německu a další repliku můžeme obdivovat na Karlštejně. Ostatně pro expozici na Pražském hradě vznikly i kopie vzpomínaného žezla a jablka.

Okruh „vlastenců“ kolem Iva Valenty a Zdeňka Koudelky však nepatří k prvním, kteří se po ukončení mírových jednání po rozpadu habsburské monarchie o něco podobného pokoušeli. Ve snaze vytrhnout z vídeňské pokladnice národní symbol byl v posledních 80 letech úspěšný (byť krátkodobě) pouze jeden jediný člověk. Jmenoval se Adolf Hitler. Ten nechal z Vídně roku 1938 odvézt do Norimberka korunovační klenoty Svaté říše římské a účelově je politicky využil ke své propagaci. Jelikož Zdeněk Koudelka svůj boj o žezlo a jablko zahájil pár dní před komunálními volbami, v nichž kandidoval, nabízí se otázka, zda jeho motivace nebyla podobná. Konec konců není to poprvé, co roku 2018 byly politicky využity panovnické odznaky Karla IV. Stejnou shodou náhod nechal Miloš Zeman vystavit pražské korunovační klenoty, právě když vrcholila jeho prezidentská kampaň mezi prvním a druhým kolem volby hlavy státu. Střední Evropa je sto let bez králů a císařů, ale odznaky jejich moci dobře slouží k politickým cílům nadále.

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Echo dárek
Vy dáte dárek, my dáme dárek, spokojeni budou tři.

1 999 Kč

Hledáte originální dárek nejen pro náročné? Potěšte své blízké ročním předplatným a získáte i něco navíc.

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.