Dvě kauzy pomníkové. Koněv a pohraničník

Dvě kauzy pomníkové. Koněv a pohraničníkkomentář
Komentáře

komentář

Jiří Peňás

Na pozadí srpnových výročí tu máme dvě pomníkové kauzy, které jsou vždy radostně komentovány a prožívány, neboť máloco tak vybudí lidskou emoci jako nějaká kamenná postava na podstavci. 

V jednom případě jde o pomalování či popsání sochy maršála Koněva v Dejvicích, která přivolává už několik let kreativní puzení kritiků sovětského, respektive ruského, imperialismu minulého a potenciálně i tohoto století. Druhý se týká sochy pohraničníka se psem a kulometem, zřejmě české národnosti, kterou hodlá na Cínovci vztyčit Klub českého pohraničí, což jsou nostalgici zadrátovaných hranic. 

První případ je závažnější a může se stát záminkou pro obsazení Dejvic veterány krymské války, tím spíš, že na území této městské čtvrti se nachází jejich utajená základna, tedy pasolstvo Rasiji. Zareagoval i vznětlivý mluvčí Ovčáček.

To vše sleduje zachmuřeným zrakem ruská strana, jež sochy svých maršálů považuje za exteritoriální území Ruska a vyžaduje jejich kultické uctívání. Vztyčení jakékoli ruské vojenské sochy bylo v původní stalinské vojenské doktríně chápáno jako dobytí nepřátelské kóty, což by si měli v Dejvicích přeci jen trochu uvědomit. Socha tam je od roku 1980, Češi si ji tam dali sami a víceméně dobrovolně a Rusové nikdy nepochopí, co tedy proti ní teď mají. Rozšiřování impéria, které maršál Koněv zdárně vykonával, je pro ně posvátnou věcí – a momentální fyzická nepřítomnost sovětských vojsk na onom území jen dočasným vychýlením dějin. Puzení pomalovat ho v noci nápisy, jež mu vyčítají to, co bylo jeho prací, tedy okupovat cizí území, je z tohoto pohledu sice pochopitelné, ale též poněkud pošetilé. Buďme spíš rádi, že Koněv je přítomný jen v metalické podobě, a nechme pomník třeba koňům. Ostatně, vždy jsem litoval, že maršál Koněv nesedí na koni. Nebo na konvi. To bych tu sochu snad šel i bránit. 

Ten druhý případ s pomníkem pohraničníka, který hodlá vztyčit a k němu se klanět Klub českého pohraničí, je spíš projevem tradičního folkloru našeho vylidněného a zpustlého pohraničí. Stav Cínovce a jeho okolí je tak žalostný, že jakákoli umělecká výzdoba totalitním pomníkem na něm už nemůže nic změnit. Hranice tam vedly s východním Německem, kam se snažili naposledy utéci bratři Mašínové, které stejně naši pohraničníci nechytili. Starosta obce ujistil lehce vzrušenou veřejnost, že soudruzi z Klubu jsou fajn pánové, s nimiž se setkává v obci při různých příležitostech, tak proč by tam neměli sochu, navíc na soukromém pozemku. My dodáme, že se soudruzi budou u ní moci za měsíčních nocí scházet a společně jako u totemu výt na měsíc. Povzbudí to navíc turistický ruch a povědomí o tom, že existuje nemálo lidí, pro které bylo hlídání vlastních lidí v dobytčím výběhu čestnou službou, na niž jsou hrdí tak, že si k tomu postaví panáka na soklu. To je kuriozita, která nemá asi konkurenci. Tak si toho važme.      

Související články