Normální posezení u táboráku v Lánech

Normální posezení u táboráku v Lánech
Názory

KOMENTÁŘ

Jiří Peňás

Fotografie, na které ti dva unavení staří muži sedí vedle sebe, a dokonce to vypadá, že spolu normálně mluví, narušila světonázor mnohých občanů. Jak to, že se ti dva mohou k sobě vůbec přiblížit? Jak to, že se tváří, jako by se dokonce dobře bavili? Vždyť je to od Karla Schwarzenberga zrada po tom všem, co ten druhý pronáší a jak se chová, říkají jedni. Tohle nám neměl dělat! Sedí si vedle té obludy a vypadá to, že mu není špatně. Nám by bylo! 

A druzí, ti na Zemanově straně, kteří nemohou toho Rakušáka ani cítit, jsou pohoršeni, že „kníže“ vůbec jede do Lán a že ho tam pustí. Ještě to bude chtít zpátky! 

Z fotografie nebo pár záběrů se raději nemá nic vyvozovat. Mimo záběr už to mohlo být úplně jinak a třeba to porozumění, pokud tedy vůbec nějaké bylo, trvalo dvě tři minuty, pak zase rychle šli od sebe s pocity všelijakými. Ale taky třeba to mohlo být normální setkání dvou politických veteránů, kteří se znají léta, léta na sebe naráželi a nějak se potýkali, soupeřili spolu, to ano, ale protože ani jeden z nich není, nebo aspoň nebyl, pitomec, tak věděli vzájemně o svých kvalitách.

Mladší už to nepamatují, ale byly doby, kdy Miloš Zeman byl opravdu vtipný chlapík a měl v sobě jiskru, a dokonce se uměl smát tak, že to vypadalo srdečně. Hodně toho v sobě zabil a potlačil, na mnohém má podíl jeho podivné okolí, ale my humanisté věříme v potenciál dobra, abych tak řekl, takže všechno zmizet nemohlo. A my, kteří jsme zároveň relativisté, si taky myslíme, že není nutné brát vše doslova, že hodně v politice se dělá pro první signální a někdo má holt sklony přehánět a provokovat, na což pak zase jiní reagují jiným přeháněním, provokováním, až to přejde v nenávist, do které se v téhle zemi spadne jedna dvě, i když jinak je to země docela mírná. 

Ale třeba je to všechno trochu hra a divadlo, jak to v životě bývá. Měli jsme tady vztah dvou Václavů, Havla a Klause, a přestože je dělily hluboké příkopy ideové a povahové a bůhvíjaké, a nejspíš se opravdu asi nemilovali, byl mezi nimi zajímavý vztah osobní. Dalo by se říct, že to byl stydlivý respekt. Zatímco lidé z obou táborů se nemohli ani cítit, oni byli na sebe zdvořilí a podezírám je, že na sebe trochu pokukovali se zájmem.

V létě 2011 si vyměnili pozdravy k narozeninám, první napsal Havel Klausovi, zavtipkoval, že Klaus je opět jen o pět let mladší, Klaus mu odpověděl více než jednou větou, zavtipkoval, že Havel byl holt vždycky před ním, a pak napsal, že by se u něj možná stavil… Už se, pokud víme, nestavil, bylo to spíš zdvořilostní, snad se Havlovi z té představy nepřitížilo, ale třeba by to setkání bylo, jako když se prostě sejdou dva lidé, co se léta dobře znají, něco spolu zažili a už vědí, že to tak holt v životě chodí. 

Tak možná to bylo i se Zemanem a Schwarzenbergem v Lánech. Přijeď, Karle, máme tady táborák, upečou nám špekáčky, vždyť to máme oba rádi. – To víš, že do Lán vždycky rád přijedu, vždyť to vlastně patří mé máti a dědeček Fürstenberg tam zakládal hasiče. A bratwurst já miluju. 

Třeba to bylo jinak. Ale i tak to chvíli vypadalo, že jsme v normální zemi. Hned zítra už to bude zase jinak. Kdo první začne?