1 Migrace

Kam s nimi?

Témata:

Itálie a Řecko nechtějí být migračním táborem Evropy. Albánie, Libye a Tunisko odmítají stavbu záchytných táborů na svém území. V  turecké předvolební kampani šlo mimo jiné o to, kolik Syřanů poslat zase domů. Irácké úřady nepouštějí zpět do Iráku Iráčany odmítnuté Finskem. Přemluvit Afghánistán k tomu, aby z Německa přijímal svoje deportované občany, stálo Němce hodně peněz. Státy Visegrádu se tvrdě brání přerozdělovacím kvótám. Izrael odsouvá africké migranty do Rwandy, Austrálie na tichomořské ostrovy, Alžírsko do pouště. Jihoafrická republika se snaží udržet Zimbabwany na jejich straně hranice. Nepříliš bohatá Indie staví několik tisíc kilometrů dlouhý plot na hranici s ještě chudším Bangladéšem.

Zkrátka a dobře, o zástupy migrujících mladých mužů z rozvojového světa není zájem. Na různých světadílech, v různých kulturních a civilizačních okruzích: všude se bohaté nebo jen trochu bohatší státy snaží zabránit zástupům běženců v průniku na své území. Případně, pokud už se to nepodaří, je aspoň co nejrychleji poslat dále k sousedům (třeba na Balkáně). A zdrojové státy této velké migrace se zase tváří, že je to problém někoho jiného, i když ve většině z nich právě neprobíhá žádná válka. Nerudovská otázka, ovšem vynásobená – v globálním měřítku – několika desítkami milionů: kam s nimi?

Je dobré si uvědomit, že základem tohoto přehazování lidí jsou neúprosná tvrdá fakta – demografická a ekonomická. Nejsou úplně ihned vidět, protože ve slušné společnosti bývá zvykem je překrývat tlustou vrstvou „okecávání“. Ale jsou tam a pro směrování budoucího vývoje jsou rozhodující.

Bod první: kdyby se tato velká migrace cílovým státům hospodářsky vyplácela, veškeré politické snahy zastavit ji by byly marné. Ani kulturní rozdíly, ani zvýšená kriminalita by nedokázaly převážit lobbing ze strany podnikatelů těžících z laciné pracovní síly, která navíc neumí využívat různých kliček v zákoníku práce, protože o nich neví. To je případ České republiky roku 2018. Stačí se zeptat v Kvasinách, Plzni či v jiných městech, do kterých tamní montovny dovezly tisíce agenturních pracovníků z Balkánu. Jejich soužití se starousedlíky neprobíhá nijak hladce, ale neslyšíme, že by snad vláda chtěla před tímto dovozem pracovních sil uzavírat hranice. Naopak, plánuje další vízové programy v exotičtějších zemích. Hlas peněz je mocný.

Toto se ale netýká nekvalifikovaných mladíků ze Somálska či Jemenu, kteří dorážejí na člunech přes různá moře a pak se plíží cestami-necestami do vysněného Německa, Švédska nebo Francie. Žádná cílová země je nedokázala v dostatečné míře efektivně zapřáhnout do pracovního procesu a udělat z nich daňové poplatníky, byť třeba na spodním okraji příjmového žebříčku. Některé státy, třeba Finsko, vedou dlouhodobé statistiky zaměstnanosti azylantů a jiných migrantů podle jednotlivých zemí. Vychází z nich, že zejména migrace z afrických a muslimských států představuje pro sociální systémy těžké břemeno. Jiné státy si takové statistiky raději vůbec nevedou. Ale očividný rozdíl ve složení davu mířícího ráno na směnu do továrny a ve složení skupinek znuděných mladíků, kteří se v pracovní době potloukají po náměstích, je něco, čeho si lidé všimnou i bez statistik – a volí podle toho.

Důsledek: necháme-li si vnutit nějaké kvóty, bude to finančně ztrátové. Řečem o tom, jak nám africká porodnost zachrání důchody, není důvod věřit – nejsou podpořeny reálnými čísly.

Bod druhý: právě nepříliš kvalifikovaná mládež je jediným zdrojem, kterého mají i rozvojové země dost, ba dokonce příliš mnoho. Každý člověk, kterého se zbaví emigrací, jim ubírá na starostech a stává se starostí někoho jiného. Z toho plyne neochota rozvojových států přebírat si své občany zpět, když se je cílová země snaží deportovat. Kdo se úspěšně dostane do Evropy, je pro svoji rodnou zemi bonusem. Ať už v Evropě najde práci, nebo dostane peníze ve formě sociálních dávek, obvykle posílá domů něco své rodině, a tyto tzv. remitence tvoří nemalou část HDP chudších zemí.

Příklad: v roce 2016 takto přiteklo do Nigérie 35 miliard dolarů zvenčí. Proč by se nějaká země takového proudu tvrdé měny vzdávala nebo jej omezovala, nebude-li k tomu vysloveně donucena? Navíc se odlivem mladých mužů mírně snižuje riziko politických nepokojů v zemi. Skoro všechny rebelie a revoluce potřebovaly ke svému uskutečnění dav mladých bezprizorných lidí, takže jeho početní redukce je pro vladaře žádoucí. Z tohoto hlediska se zdrojovému státu vyplatí i situace, kdy běženec do Evropy nedorazí a uvázne v otroctví libyjského pašeráckého gangu. Povšimněme si, že ačkoliv z Libye proudí o takových praktikách hrozné zprávy, africké země nevyvíjejí žádnou významnou snahu dostat svoje občany z rukou novodobých otrokářů.

Důsledek: jakmile osoby z rozvojových států vkročí na území EU, bude velmi obtížné a drahé je dostat zase ven, i kdyby jejich právní nárok na pobyt byl nulový. Jejich vlastní země si za jejich „zpětný odběr“ budou chtít nechat zaplatit. Bez nějaké kombinace cukru a biče se to neobejde.

Bod třetí: poměry se budou zhoršovat. I když porodnost měřená počtem dětí na ženu globálně klesá, absolutní velikost mladých generací v rozvojovém světě je taková, že počet obyvatel v chudých regionech bude rapidně narůstat ještě dlouhá desetiletí. Tomu se říká demografická setrvačnost.

Jeden příklad: v roce 1960 měl Afghánistán devět milionů obyvatel, v době sovětské invaze již čtrnáct milionů. Aktuální počet obyvatel se odhaduje na 36 milionů; přitom po většinu uplynulé doby zuřil v zemi ozbrojený konflikt, který značné množství lidí zabil a další miliony vyhnal pryč. S dnešní porodností 4,65 dítěte na ženu je reálné, že Afghánistán dosáhne do půlky století cca 50–55 milionů obyvatel. Přitom jde o zemi skládající se převážně z pouště a neúrodných hor, která bude mít problémy tolik lidí vůbec uživit, tudíž potenciálně velmi silný zdroj migrantů.

Podíváme-li se do Afriky, která leží blíže než Afghánistán: v té samé časové perspektivě (2050) se má její obyvatelstvo zdvojnásobit na 2,5 miliardy lidí. Musíme tedy racionálně počítat s tím, že migrační tlaky se budou zvyšovat úměrně tomuto nárůstu populace.

Důsledek: všechny azylové a imigrační systémy, případně systémy obranné musejí počítat s potenciálně výrazně větším zájmem o stěhování do Evropy, než byl dosavadní rekord roku 2015; asi podobně, jako při stavbě hráze počítají inženýři se stoletou vodou, a ne s pětiletou. Model, který by bral léto a podzim 2015 jako nejhorší možnou variantu, je poddimenzovaný, a tudíž bezcenný. Od jakéhokoliv případného celoevropského řešení migrační krize bychom měli požadovat, aby se nevyhýbalo oněm třem zmíněným bodům a jejich důsledkům. Popravdě řečeno: není důvod se vážně bavit o žádném návrhu, který tyto tři body a jejich důsledky v úvahu nebere – ani na úrovni EU, ani na úrovni české. Byl by to marný spor s realitou, jejž nelze vyhrát.

Z nového čísla Babiš – všechno je podle plánu. Jak vidí svět bývalý nomenklaturní kádr Vasil Mohorita

Echo týdne: Člověk natáčející ● Komentář: Bez digitální paměti žilo by se lépe ● Svět: Londonistán ● Salon: Když přicházejí děti revoluce

Model Agrofert před likvidací Babiš s Tomanem chtějí zachránit dotace pro své firmy
Zachránce filmu? Zabiják kin? Dravá americká společnost Netflix mění kinematografii

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.