Deplatforming v Brně

Jev, kterému se říká ošklivým novotvarem deplatforming, je přísně vzato starý už asi 40 let, ale teprve poslední roky dělá slušnou kariéru v anglosaském světě, odkud se zpožděním dorazil i do kontinentální Evropy. Je to systematická snaha nějaké organizované skupinky (většinou nepočetné) znemožnit veřejné vystupování lidem opačných názorů. Odepření platformy se dělá ve dvou skupenstvích, jednak na sociálních sítích, kde se aktivistům v rostoucí míře daří přesvědčovat Facebook, Twitter, Instagram a další platformy, aby paličům nové doby rušily účty, jednak postaru, na veřejnosti, tedy když chce nějaká osoba šířit svoje názory fyzickým vystoupením, taky postaru.

Dnes je v kurzu potlačování názorů tzv. ultrapravicových (v některých zemích, Německem počínaje, už jsou tak daleko, že se nemusejí namáhat s předponou ultra-; špatné je všechno pravicové). A protože usilovat o zákaz pro (ultra)pravicové lidi, což je přece jen politická pozice, vypadá trochu hloupě, máme naštěstí po ruce ještě jiné termíny, které znějí skoro medicínsky: šíření nenávisti, nositelé fobií. Mezitím se úsilí o dezinfikaci veřejného prostoru vyvinulo do té míry, že akcionáři Mastercard mají příští měsíc rozhodovat o tom, zda bílí „supremacisté“ budou moci používat platební kartu. O tom, kdo spadá mezi zastánce nadřazenosti bílé rasy, přitom má rozhodovat jakási nevládní skupina.

Echo o mnoha takovýchto bizarních případech píše v podstatě od svého vzniku, tedy už přes pět let. Zpravidla to jsou referáty o dění v nějaké západní zemi, ostatně deplatforming už několikrát postihl i filozofa Rogera Scrutona, jehož odstřelu levicovým týdeníkem New Statesman, postavenému na lžích, jsme se tu věnovali opakovaně. Sir Roger je ukázková oběť, už při pohledu na jeho fotografii každý trochu soudný člověk pozná, že když je na tapetě i prošedivělý konzervativec z anglického venkova, něco tu nehraje.

Český sociolog Petr Hampl nemůže být od Scrutona odlišnější. Libuje si v siláckých soudech (například o českých politických stranách, které jsou k masovému přistěhovalectví do Evropy nepřejícné tak jako ODS, vážně píše, že se podvolily islámu...), na rozdíl od plachého Scrutona pozornost vyhledává a chodí jí naproti. Ne že by mu to měl někdo vyčítat. Loni na jaře Hampl vydal knížku Prolomení hradeb o kapitulaci západní civilizace před islámem. V tradičních médiích byla knížka postižena téměř dokonalým mlčením. Ze známějších autorů ji recenzoval snad jen Benjamin Kuras. Z Prolomení hradeb se přesto stal bestseller, dosud se ho prodalo odhadem 13 tisíc kusů, což je v české nakladatelské realitě, a navíc u politických, resp. civilizačních témat velmi slušný výkon.

K prolomení mlčení přispěl zhruba před rokem incident v Liberci. Měli tam s Hamplem naplánovanou debatu, která byla dva dny předtím zrušena. Ředitelka knihovny to vysvětlila naprosto neuvěřitelným argumentem: obsah knihy se prý neslučuje s názory, které zastává knihovna (veřejná instituce tedy může mít nějaké názory i nad rámec dodržování zákonů?).

A minulý týden totéž v Brně: knihovna Jiřího Mahena zrušila Hamplovi vystoupení v pobočce knihovny v brněnských Žabovřeskách, kam tamní pobočka Hampla předtím pozvala. Zákaz tentokrát přišel s předstihem jednoho dne. Hampl sám tvrdí, že knihovna zareagovala na stížnost jistého studenta (možná studentů) z Masarykovy univerzity. Ředitelka Mahenovy knihovny to popírá, prý se „jednalo o krok vycházející pouze z vlastního uvážení“. Bohužel paní ředitelka se hájí až neuvěřitelně nepřesvědčivým způsobem: totiž odkazem na neutrálnost a apolitické prostředí. A to prý zvláště teď, před volbami do Evropského parlamentu. Jenže Hampl do něj nekandiduje. Na jeho webu najde čtenář cca za půl minuty jeho dva a půl roku staré prohlášení o ukončení politické činnosti (po legračních pokusech s Blokem proti islámu a Alternativou pro ČR).

Hampl se svými vývody a sebeprezentací člověka snadno a rychle popudí. Označuje se nejen za vlastence, ale i za českého nacionalistu. Vystupuje jako disident; přímou volbu prezidenta (a tedy Miloše Zemana) si na Facebooku pochvaloval s tím, že kdyby volil tak jako dřív parlament, byl by dnes prezidentem Karel Schwarzenberg, premiérem Ivan Bartoš a „lidé jako Hampl ve vězení“. Nicméně jak to máme se svobodou, se ukáže až tehdy, když ji požadujeme i pro někoho, kdo nám je třeba pocitově protivný a přátelí se s lidmi, s nimiž bychom se my nepřátelili. Kritizovat deplatforming a zbabělost dotyčného rektora na nějaké college uprostřed amerického Středozápadu jde dnes u nás kupodivu snadněji než pozastavit se nad tím, že veřejné instituce v České republice nemají co mít „názor“, že se nemají hroutit pod maily několika studentů a že rušit dávno ohlášené akce s předstihem několika hodin se už třicet let nedělá.