Suché roky v Evropě. Není to apokalypsa, ale důvod s tím něco dělat

Trápí nás sucho. Už několik let po sobě. A nejen nás tady doma. Je to problém velké části Evropy. Od Německa přes Polsko, Česko, Maďarsko až do Itálie. První mapka ukazuje deficit vláhy v půdě na konci dubna. Druhá mapka ukazuje situaci koncem dubna 2018, kdy nás trápilo sucho naposled. Situace letos je výrazně horší. Těch pár kapek, které spadly přes víkend, na tom nic nemění. Pokud v květnu nezaprší, máme problém. Vloni sucho hrozilo také, ale zachránily nás dubnové deště.

Suché roky byly vždycky. V písemných záznamech čteme: 1121 (Kosmova kronika), 1315, 1417, 1540, 1616, 1718… Po roce 1800 začalo pravidelné měření. Víme z něho, že se suché periody koncentrovaly vždy do několika let. 1808-11, 1834-42, 1868-74, 1904-11, 1917-21, 1947-53. Stejně tak i poslední perioda: 2014-2020. Průměrná teplota navíc v poslední době stoupá, takže se dá očekávat, že suché roky se budou víc opakovat. Není to žádná apokalypsa. Ale je to důvod něco s tím dělat.

Sucho způsobuje víc faktorů. Přirozené výkyvy klimatu neovlivníme, ale můžeme se na ně adaptovat. Pak je tu vliv člověka a s ním spojené změny v krajině, které potřebnou a nedostatkovou vodu odvádějí pryč. Nešetrné zemědělství, vodohospodářství a lesnictví na venkově. A také betonová džungle ve vyprahlých městech. Tady můžeme jak pro zlepšení vodní bilance, tak pro adaptaci na teplejší a sušší roky udělat hodně.

Evropská unie se nyní vrací k debatě o zelené strategii (Green Deal). Ekonomická recese v důsledku virové epidemie nastoluje téma, co v ní odložit a co ne. Evropská komise pod vedením jejího místopředsedy Franse Timmermanse přišla s konkrétním návrhem. Chce beze změn a rychle pokračovat v boji s klimatem cestou redukce emisí CO2. Prioritou má být revoluce v energetice a dopravě spojená s vynuceným „zeleným“ financováním. Naopak navrhuje odložit plánované kroky k větší biodiverzitě, ohleduplnějšímu zemědělství a adaptačním opatřením v krajině. Myslím, že je to špatná strategie. Kvůli suchu by to mělo být přesně naopak.

Boj s CO2 totiž žádnou rychlou změnu nepřinese. Čína, USA, Indie, Rusko se k Evropě nepřidají. Naopak mohutně znovu nastartují své ekonomiky, aby se co nejdřív dostaly z recese. Budou také argumentovat, že sama recese přispěla k emisím dost, a proto není třeba spěchat. Čína už to dělá. EU sama nic nezmůže. Vypouští méně než devět procent celosvětových emisí CO2. Globálně nebude mít její úsilí na teplotu žádný vliv.

Na druhé straně by péče o biodiverzitu přinesla lepší druhovou skladbu lesů a posilování retenční schopnosti zadržovat vodu v krajině. Totéž platí o ekologičtějším zemědělství a adaptačních strategiích. Finance by měly směřovat právě sem. Bez odkladu.

Česko – společně s dalšími státy, které jsou suchem nejvíc postižené – by proto mělo naléhat na Evropskou komisi, aby návrh změnila. Nebude to ale jednoduché. Za prvé, Babišova vláda se do takového postupu nehrne a nepohrne, protože reforma zemědělské politiky směrem k ohleduplnějšímu hospodaření není v zájmu Agrofertu a dalších velkých hráčů na zemědělském trhu. A za druhé, dnešní „zeleno-klimatickou“ politiku EU táhnou Francouzi, Holanďané, Dánové, Švédi. Ti všichni stojí za Timmermansovým plánem. Poslední mapka ukazuje proč. Je stará několik let a ukazuje, jak změny klimatu ovlivní budoucnost evropských zemí. Západní a severozápadní Evropu bude trápit příliš mnoho vody, ale naopak ušetří energii na topení. Naopak střední Evropa bude trpět suchem, degradací lesů a požáry. Stručně řečeno: první na boji s CO2 mohou vydělat, druzí (my) to zaplatí. Ano, je to možná zjednodušené, ale platí to.

Na popis dnešní situace se tak hodí jedna z prostonárodních písní Karla Jaromíra Erbena, kterou si básník zaznamenal v jakési hospodě L.P. 1842 („suchý rok“).
„Proč nás Pán Bůh tresce?
Pro ty k…. šewce:
Že v neděli šigau,
A v pondělí pigau,
Proto pršet nechce.“

Zkrátka – všechno se má dělat ve správný čas!