Raketa pro Gagarina vznikla mimochodem. Základem byla špionážní družice
VELKÉ VÝROČÍ
NOVÉ
2
Sovětský kosmický program provázelo od začátku přísné utajování, o řadě důležitých kroků, které vedly k letu Jurije Gagarina, se svět dozvěděl až po mnoha letech. Platí to také pro první zkušební let kosmické lodě, v níž se Gagarin dubnu 1961 jako první člověk podíval na oběžnou dráhu. „Kosmický koráb 1“, jak ho označují ruské zdroje – nebo Sputnik 4, jak loď pojmenovali na Západě – odstartoval do vesmíru brzy ráno 15. května 1960.
Sovětští konstruktéři přitom kosmickou loď určenou pro lety s člověkem na palubě (o pilotáži se u vostoků nedalo moc mluvit, řídila je automatika a kosmonauti mohli zasáhnout jen v případě nouze) sestrojili tak trochu mimochodem. Jejím základem se totiž stala právě vyvíjená špionážní družice Zenit 2, která měla podle plánů moskevského vedení fotit nepřátelské území a poté dopravit snímky zpátky za Zemi. A když už se mají dostat z vesmíru fotky, určitě to půjde i s člověkem, řekli si technici.
Zbývala jen „maličkost“ – ověřit si, jestli může živý organismus ve vesmíru přežít, a vytvořit pro kosmickou loď systém podpory života. V tom týmu pod vedením Sergeje Koroljova pomohly experimenty se psy, do historie se už v listopadu 1957 zapsala dvouletá fenka voříška Lajka. V jejím případě se ale ještě nepočítalo s návratem, a tak uhynula ve vesmíru. Nebyla přitom první ani poslední oběti z řad zvířat, které padly za oběť kosmickému výzkumu.
V letech po startu prvního Sputniku v říjnu 1957 byl přitom civilní raketový program v Sovětském svazu trochu ve stínu toho vojenského, přednost zkrátka měly balistické rakety. Do konce roku 1958 se podařily jen tři úspěšné starty (včetně premiéry a nešťastné Lajky), v roce 1959 odstartovalo se střídavými úspěchy několik družic programu Luna, určeného k průzkumu Měsíce, a na který navázaly v dubnu 1960 dvě katastrofy nosných raket při vypouštění dalších měsíčních sond.
Ani let prvního Vostoku (ruský výraz pro východ) o měsíc později ovšem nebyl bez problémů. Chyba v navigačním systému totiž nasměrovala loď vzhůru nohama, takže po zažehnutí trysek před pokusem o návrat se místo k Zemi vydala na vyšší oběžnou dráhu. Tam loď, ve které byla vedle přístrojů také figurína kosmonauta, zůstala přes dva roky. Část lodi dopadla v září 1962 do ulic městečka Manitowoc v americkém Wisconsinu, zbytek pak vstoupil do atmosféry až v říjnu 1965.
Předtím, než se do vesmíru vydal první člověk, vypustil Sovětský svaz z kosmodromu v Bajkonoru ještě dalších šest pokusných lodí, dva starty se ovšem nevyvedly. Mezi těmi úspěšnými byla v srpnu 1960 loď s „malou zoologickou zahradou“ na palubě. Vedle psíků Strelky a Belky se do vesmíru podíval také králík, čtyřicítka myší, dva potkani, mouchy a řada rostlin. Většina pasažérů se následující den vrátila v pořádku na Zemi, asi dvacet myší ale zemřelo.
Poslední Vostok bez člověka na palubě se do vesmíru vydal 25. března 1961, dva a půl týdne před Gagarinovým letem. Pak přišel už přišel historický 12. duben 1961, kdy odstartovala kosmická loď s Jurijem Gagarinem. „Nastal hluk jako v letadle. Pak se raketa hladce a zlehka zvedla,“ popsal svůj dojem ze startu první člověk ve vesmíru. Během 108 minut trvajícího letu loď Vostok 1 obkroužila jedenkrát celou zeměkouli a poté zamířila zpátky na Zemi.
Vostoky přitom přistávaly příliš rychle, takže se z nich museli kosmonauti museli ve výšce sedmi kilometrů katapultovat a poté se snášeli k zemi na vlastním padáku. Po Gagarinovi zažilo tento způsob návratu dalších šest kosmonautů, posledním z nich se v červnu 1963 stala Valentina Těreškovová, první žena ve vesmíru. Poté následovaly dva pilotované lety vícemístné lodi Voschod v říjnu 1964 a březnu 1965 a v roce 1967 první Sojuz, jehož modernizovanou verzi používají v Rusku dodnes.
