Demokraté žádají politickou čistku veřejného sektoru. Hádejte, kde

Demokraté žádají politickou čistku veřejného sektoru. Hádejte, kdekomentář
Homepage

komentář

Daniel Kaiser

O krveprolití v Hanau, při němž ve středu útočník Tobias Rathjen zavraždil devět lidí a nakonec ještě svou matku, psal už kolega Jiří Peňás. Vrah byl podle manifestu, který předtím vytvořil, evidentně rasista a xenofob, a přestože žádná politická strana nemá rasismus ani etnickou nesnášenlivost v programu, vražda má ohromné politické dopady, poučné pro zbytek Evropy.

Zhruba řečeno jde o to, že všechny etablované politické strany připisují zodpovědnost za vraždu opoziční, pravicové Alternativě pro Německo (AfD). Generální sekretář vládnoucí sociálnědemokratické strany Lars Klingbeil stejně jako šéf Zelených Robert Habeck žádají kontrarozvědku, aby se AfD začala pokusně zabývat. Předseda parlamentu a legenda CDU Wolfgang Schäuble alternativcům vyčítá, že všechny potíže převádějí na migraci a že „všichni přece dávno víme, že ze slov se mohou stát činy“. Politici hned několika etablovaných stran se přihlásili k myšlence, že by se těm zaměstnancům ve veřejném sektoru a současně členům AfD dalo najevo, že jejich zaměstnání a politické angažmá nejsou slučitelné. Byla by to obdoba Berufsverbotu, který se za studené války v západním Německu praktikoval proti komunistům a který i různí demokrati ve své době považovali za nehezký flek na tváři adenauerovské demokracie.

Předáci skandalizované Alternativy se proti připisování viny za masakr v Hanau brání, ale i takové ohrazení je použiti proti nim: vydavatel kdysi konzervativního listu Frankfurter Allgemeine to obratem označil za vrchol cynismu. Výsledkem je průzkum, v němž 60 procent Němců souhlasí s tezí, že AfD nese za vraždy pravicového teroru odpovědnost. A pak další průzkum, v němž její celostátní podpora klesla pod 10 procent (když v jiném před pár dny měla ještě 15). A konečně včera v zemských volbách se AfD zřejmě jen o chlup dostala do hamburského sněmu.

V jistém, prvoplánovějším smyslu to můžeme považovat za bumerang, který se vrátil k majiteli. Různé aspoň trochu spektakulárnější trestné činy spáchané žadateli o azyl (trestné činy německých občanů neevropského původu ani AfD netematizuje) předáci AfD rádi komentují na Twitteru a samozřejmě že je kladou do souvislosti s politikou otevřených hranic Angely Merkelové. Jiná věc je, že ta souvislost je v mnoha případech na rozdíl od Hanau zmapovatelná; pachatelé by v Německu nebyli, kdyby se vymáhala dublinská smlouva.

Foto:

Echo

Pozoruhodné je, jak se předseda AfD Jörg Meuthen v tísni pokusil o stejnou taktiku, jakou druhá strana používá rutinně vždycky při nějakém útoku s podezřením na islamistický původ: vrah z Hanau byl „blázen“ (Irre), Meuthenovi trvalo další den, než byl ochoten uznat, že na střelce sedí termín „pravicový extremista“. Ale od Meuthena, který je jinak učitel ekonomie na vysoké škole, to skoro určitě není pokus jakkoliv relativizovat hrůznost zločinu, nýbrž jakýsi předběžný reflex, tušení, jaká bouře nad hlavami AfD nastane. Nastala. Přitom střelec Rathjen neměl, pokud víme, v této straně žádné kamarády ani příbuzné, jeho otec byl místní politik Zelených, nicméně otec se synem a jeho matkou v domácnosti nežil.

Novinka je, jak se okruh lidí zařazených mezi nepřímé pachatele tentokrát rozšiřuje ještě daleko za hranice AfD. Dosti významný novinář, nevlastní syn zakladatele Spiegelu a menšinový akcionář tohoto legendárního týdeníku Jakob Augstein, napsal: „Průkopníci násilí mají jména a adresy: Sarrazin, Broder, Tichy a další.“ Zatímco první jméno představovat nemusíme, bestsellery Thila S. vycházejí i česky, Henryk Broder a Roland Tichy jsou provozovateli dvou klasicky liberálních serverů. Stejně jako AfD nemá nic společného se střelcem T. R., tito autoři nemají kromě některých názorů nic společného dokonce ani s AfD.

Na Augsteinův seznam pak ještě jiní známí Němci připisují jména jiných známých Němců, kteří vybočili z progresivního konsenzu. Jako kdyby se konečně naskytla možnost udeřit na zbytky roztroušené reakce. Při tak rozmáchlém výkladu odpovědnosti za čin společensky naprosto izolovaného rasisty, jaký u našich sousedů právě frčí, se ale nutně zúží obsah politiky. Nebude se smět kriticky diskutovat o azylové a přistěhovalecké politice, o ideologii multi-kulti, o laxní integraci, o ničem háklivém. Aleš Valenta, autor knihy Německo: mýtus a realita. Politika v SRN 1998–2017, správně říká, že demokratičnost režimu poznáme podle způsobu, jakým zachází se svou opozicí. Německo z Valentova testu vychází dnes ještě smutněji, než když předloni svou knihu napsal.

Další texty Daniela Kaisera čtěte zde.

Související články