Tabletka Makropulos. Zázračné léčivo, které prodlužuje život?

Příběh rapamycinu začíná podobně jako příběh penicilinu, totiž náhodou. V roce 1964 se skupina kanadských vědců vypravila studovat život obyvatel Velikonočního ostrova, jednoho z nejizolovanějších kousků suché země na naší planetě. Valná většina výsledků jejich práce dnes odpočívá v archivech a sbírá prach. Až na jeden, ten nejzásadnější.

Členem tehdejší vědecké výpravy byl i mikrobiolog Georges Nógrády, emigrant ze socialistického Maďarska. Zaujalo jej tvrzení, že obyvatelé Velikonočního ostrova netrpí tetanem. Přitom zde žilo hodně koní a domorodci rádi chodili bosí; správně by mezi nimi tedy tetanus měl přímo řádit. Odebral celkem 67 vzorků místní půdy pro analýzu, do které se pak pustily laboratoře doma v Kanadě.

Jeden z nasbíraných vzorků vykazoval v montrealské laboratoři zvláštní chování. Kolem kolonie bakterií Streptomyces hygroscopicus nechtěly růst houby a plísně. Látka, kterou bakterie produkovaly, je sice přímo nezabíjela, ale uváděla je do jakéhosi stavu stagnace. Nějakou dobu trvalo, než v Montrealu izolovali látku, která za to mohla. Byla to nová, neznámá sloučenina, která na počest Velikonočního ostrova, jemuž jeho obyvatelé říkají Rapa Nui, dostala jméno rapamycin.

Nová látka „přežila vlastní smrt“ jen těsně. V roce 1982 byla laboratoř, ve které ji objevili, uzavřena. Nebýt vědce Surena Sehgala, jenž si potají odnesl několik vzorků zvláštního druhu bakterie a uložil si je v domácí mrazničce, možná by rapamycin upadl zpátky v zapomnění. Lahvičky s bakteriemi strávily ve vědcově kuchyni šest let, než o ně Sehgalovi nadřízení znovu projevili zájem. Molekula rapamycinu se totiž nápadně podobala jiné látce, japonskému produktu FK-506, který potlačoval imunitní útok těla na transplantované orgány. Tím začala cesta rapamycinu za slávou a pozorností světa.

Rapamycin se jako imunosupresivní látka velmi dobře osvědčil, úspěšnost transplantací výrazně vzrostla. Protože původní patent vypršel roku 1992, začaly farmaceutické firmy hledat další podobné látky, analogy, na kterých by se dalo zase vydělat. A také omezit některé vedlejší účinky, které jsou při podávání vysokých dávek rapamycinu nepříjemné.

Až potud zajímavé léčivo, ale nikoli natolik, aby se o něm mluvilo i mezi laiky. Skutečnou pozornost vzbudil rapamycin něčím jiným. Podezřením, nebo snad spíše nadějí, že by při podávání v menších dávkách mohl prodlužovat život.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.