Sloup, který vznikl v čase, kdy se sochy bourají

Ve středu Prahy, což znamená také ve středu téhle země, na místě, o kterém lze bez frází říct, že jím šly dějiny, stojí od 4. června mariánský sloup. Stál tam nejprve 268 let, pak 102 let nikoli a nyní, po letech sporů plodných i planých, se na místo vrátil. Samozřejmě jen jako kopie, dílo sochařů a restaurátorů Bradny a Váni. Za pozornost stojí dvě věci.

Zaprvé, že aniž by to bylo plánováno, naplnilo jeho vztyčení právě v této (doufejme) pokoronavirové době tradici morových sloupů. A zadruhé: právě v čase vlny ideologického ikonoklasmu, novodobého obrazoborectví, je to spíš ojedinělý případ, kdy zborcená socha (a sloup je socha) je po letech znovu vztyčována a obnovována – a to navíc socha nikoli nějakému násilnému principu či silnému jedinci, ale ženě, přemáhající zlo láskou a mírností (v tom smyslu je asi dobře, že obnoveny nebyly postranní sochy s bojujícími anděly). Člověk s nadáním nebo sklonem pro lehce magické či symbolické vnímání věcí by řekl, že tyto dvě okolnosti přece nebudou jen tak.

Jistě, vždy budou lidé, kterým bude mariánský sloup vadit. Jenže především je nutné ho vidět na místě a na vlastní oči. Doporučit lze nejlépe brzy ráno, kdy je Staroměstské náměstí ještě skoro prázdné. Ať přicházíte z jakékoli strany, první a hlavní vjem je, jak je ta věc vlastně subtilní, křehká a jak přirozeně do krajiny náměstí zapadá. Pamětníci už dlouho nežijí, takže to nemohou potvrdit, ale příchozímu se zdá, a není to možná jen sugesce, jako by z toho místa nikdy nezmizel.

Celý text Jiřího Peňáse si můžete přečíst na EchoPrime nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.