3 Týdeník Echo - Esej

Neklidné maďarské Vánoce. Orbána více než protesty ohrožuje ztráta sebereflexe

Týdeník Echo

Témata: ,

Psát o takzvaném otrokářském zákonu je nevděčná úloha. Už samotný název, který zákonu přiřkla opozice a od ní jej přebrala všechna zahraniční média, vymezuje hřiště, na němž se debata vede. Bez znalosti maďarštiny se nelze dobrat znění legislativy, protože se ho nikdo neobtěžoval přeložit do angličtiny. A pak, a to především, je těžké psát o něčem, co je poměrně přiznanou záminkou, dalším z mnoha katalyzátorů nespokojenosti části společnosti s vládou Viktora Orbána od roku 2010. To je důvod, proč účast na demonstracích není závratně vysoká – ani v porovnání s dřívějšími protesty. I té sobotní se podle odhadů zúčastnilo asi deset tisíc osob, podobně jako před svátky. Orbánovo Maďarsko zažilo za uplynulých osm let několik statisícových manifestací pro vládu i proti ní.

Souběh s vlnou demonstrací, které v prosinci zalily Evropu od Francie po Srbsko, zažehl zvláště v některých kruzích naději, že Orbánův režim, což není nadávka, ale v Maďarsku běžně užívaný politologický pojem, oslabuje. Prvním testem budou eurovolby na jaře, podle průzkumů preference vládní strany zůstávají stabilní kolem 50 procent, zatímco nejsilnější opoziční strana, krajně pravicový Jobbik, utrpěla odštěpením radikálního křídla, které vytvořilo nové uskupení Mi Hazánk (Naše vlast).

V organizaci demonstrací je nejaktivnější zhruba tříprocentní levicově liberální hnutí Momentum. To už prokázalo, že je schopno mobilizovat velké skupiny obyvatel, když v roce 2017 uspořádalo petici proti pořádání letní olympiády 2024 v Budapešti. Shromáždili přes 250 tisíc podpisů a město krátce nato kandidaturu stáhlo. Tehdy se Momentu prorokovala slavná budoucnost, ve volbách o rok později ale získalo jen 3,16 procenta a žádné parlamentní mandáty. Ještě předtím předsedu hnutí Andráse Feketeho-Győra zařadil magazín Forbes mezi 30 nejnadanějších Evropanů do 30 let.

Víc pracovat

Příznačné je, že ve stejné době jako „otrokářský zákon“ vláda schválila mnohem diskutabilnější opatření, a sice zřízení správních soudů, které budou rozhodovat ve všech sporech se státem, s úřady a veřejnými institucemi. Soudce bude jmenovat ministr spravedlnosti. Tento zákon zůstal zcela ve stínu novely zákoníku práce, která přitom není nikterak dramatická. Důvod je prozaický a opozice se jím netají. „Je mnohem těžší lidem vysvětlit, proč je to problém a jak se jich to dotkne, zatímco pojmu otrokářský zákon každý hned porozumí,“ přiznala místopředsedkyně Momenta Anna Donáthová.

Oklešťování soudů nebo fúze provládních médií lidi nezajímají, protože nemají pocit, že se jich bezprostředně dotýkají. Pokud se na „otrokářský zákon“ podíváme střízlivýma očima, zjistíme, že jde možná o první skutečně vydařenou PR akci opozice od roku 2010. Dokázala vytvořit silný narativ a nevídaně se sjednotit v boji proti němu. I když k požadavku na zrušení zákona okamžitě přibyly další, poměrně vágně formulované požadavky, o něž jde opozici především a které by znamenaly faktický konec Orbánova režimu. Přesčasy posloužily jen jako prostředek k upoutání pozornosti.

Zákon nenařizuje 400 hodin přesčasů ani tříletou lhůtu jejich splatnosti. Vymezuje limity, které, pravda, zvyšuje. Limit pro přesčasy z 250 na 400 hodin (evropské maximum je 416), se smluvním souhlasem zaměstnance a mzdou ve výši 150 procent platu. Pokud jde o tříletou splatnost, opět jde o maximální hranici, kterou lze dohodnout v rámci kolektivní smlouvy, tedy ujednání mezi zaměstnavatelem a odbory. Zákon zvyšuje hranici z jednoho roku na tři. Dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se netýká, zde zůstává splatnost na konci měsíce. Je to jeden z mála zákonů, které směřují k větší liberalizaci a proti tradičně ochranářské politice Fideszu.

Vláda nejspíš odpor nečekala (a když už, tak proti zákonu o správních soudech – vcelku oprávněně), proto reagovala chabě, několika protichůdnými vyhlášeními, a nebyla schopná věc přesvědčivě odkomunikovat. Podle premiéra Orbána je zákon v zájmu zaměstnanců, kteří chtějí víc pracovat. Ministr zahraničí Péter Szijjártó dříve avizoval, že plán uvítali investoři ze Severního Porýní-Vestfálska. Podle předsedy parlamentu Lászlóa Kövéra je zákon dobrý pro všechny. A ministr inovací a technologií László Palkovics zase připustil, že vznikl na požadavek „hospodářských subjektů“.

Maďarsko se potýká s chronickým nedostatkem pracovníků. Chybí až 200 tisíc lidí. Nezaměstnanost za Orbánovy vlády klesla z 12 procent na současných 3,8 a očekává se její pokles pod tři procenta. Země je přitažlivá pro zahraniční průmysl, hlavně pro automobilky, které z Maďarska udělaly jednoho z největších producentů aut na světě. Potřebám trhu se podřizuje i vzdělávání, Maďarsko je například jedinou zemí EU, kde klesá počet vysokoškoláků. Migrace do země je minimální, v Polsku podobný problém vyřešily dva miliony Ukrajinců, kteří se přistěhovali v poslední dekádě.

Při protestech se na „otrokářský zákon“ nabalují další věci – odbory chtějí vyšší důchody a minimální mzdy, opozice svobodná média, nezávislé soudy a implicitně hlavně odchod Orbána, což by jako samostatný požadavek působilo směšně. Pro vládu bude klíčová dohoda s odbory, které hrozí stávkou, opozice je navzdory momentálnímu sjednocení příliš marginální na to, aby byla vnímána jako důležitý partner k diskusi. Jedinou cestou k narušení vládní hegemonie jsou volby, ty nejbližší evropské na jaře a komunální na podzim, a tam se opozici společný postup dosud nedařil.

Vláda se varuje fyzického zásahu vůči protestujícím, protože svou legitimitu stále odvozuje od demonstrací proti socialistické vládě Ference Gyurcsányho v roce 2006. Socialistická garnitura tehdy označila stovky tisíc demonstrantů za póvl a vandaly a demonstrace násilně potlačovala. Socialisté pod vedením Gyurcsányho a jeho nástupce Gordona Bainaie dovládli do řádných voleb. Snímky zkrvavených obličejů demonstrantů včetně několika poslanců Fideszu vládní strana dodnes používá.

Perpetuum mobile

Orbána se zatím stále silněji zmocňují choroby příznačné pro dlouhé roky samovlády – ztrácí pojem o míře a v jeho okolí není nikdo, kdo by si ho dovolil usměrnit. V tom se paradoxně podobá své německé protivnici. I Angela Merkelová ve straně pobila veškerou konkurenci a zacyklila se u otázky migrace, v jejím případě na obhajobě fatálně chybného kroku. Také jí pomáhali nekritičtí novináři usilovně pracující na udržení statu quo. Orbán v roce 2015 jednal správně a další vývoj mu dal za pravdu. Zažil si mnoho ponižování od samozvaných morálních veličin Západu a nikdo se mu neomluvil, když jeho politiku postupně přejímaly státy od Francie po Dánsko.

Z ochrany proti migraci udělal nový středobod své ideologie. Základ byl racionální. Evropský establishment roku 2015 nikde výslovně nedeklaroval, že je příznivcem otevřených hranic, ale všechny jeho praktické kroky tomu nasvědčovaly. Nebyly to vždy konkrétní činy jako u Merkelové, bylo to hlavně bezmocné přihlížení migrantskému přílivu, doprovázené vírou, že se všechno nějak samo usadí. George Soros, známý ideologický podporovatel multikultury, posloužil jako reprezentant nepolitického světa, který prostřednictvím peněz a vlivu politiku ovlivňuje.

Tento svět existuje, což poněkud roztrpčeně přiznávají i progresivisté, pokud bohatí používají své peníze na cíle, s nimiž se – na rozdíl od těch Sorosových – neztotožňují. V prosinci vyšel ve výspě britské progresivní levice Guardianu text s názvem Jak američtí miliardáři financují v Británii ultrapravici. Těmi miliardáři byli bratři Charles a David Kochové, spoluvlastníci konglomerátu Koch Industries. Kochové jsou podobně přiznanými politickými hráči jako Soros, jsou ale napravo od středu, v Americe podporují republikánskou stranu a v Británii nyní financují původně marxistický časopis Spiked. Článek byl plný výrazů jako „temné peníze“, „nepřiznané financování“ či „zákulisní hry“, které se vůbec neliší od rétoriky používané Orbánem proti Sorosovi.

Jenže jak ubývalo vítacího fanatismu a protimigrační síly začaly vyhrávat volby napříč Evropou, což chtě nechtě musela reflektovat i EU (v komisích se utopila například reforma Dublinského systému, která zahrnovala permanentní přerozdělovací mechanismy), Orbán nepolevoval. Rozhodl se téma vytěžit na maximum, to se mu povedlo a volby na jaře dopadly nad očekávání. Přesto je chybou ztotožňovat Orbánovu agendu pouze s odporem proti nelegální migraci. Na rozdíl od opozice má komplexní vizi známou též jako neliberální demokracie, která by se dala definovat jako směs sociálního konzervativismu a ekonomického protekcionalismu.

Mezi voliči je významná část, která si nemyslí, že vývoj je dobrý, ale vnímá, že Orbán zemi přinejmenším někam vede a je silným evropským hráčem, zatímco opozice se utápí v nicotných šarvátkách, potýká se s personální bídou a jednotlivé strany jsou příliš úzkoprofilové na to, aby mohly konkurovat lidové straně bodující ve všech vrstvách, jakou Fidesz je. Orbán vítězí nejen díky svým schopnostem, ale i kvůli nedostatečné alternativě, kdy voličům stále vychází jeho vláda jako lepší volba, navzdory kvetoucí korupci a ztrátě sebereflexe, která se nejviditelněji projevuje v obranných reakcích režimu. Migrace a Soros jsou v důsledku nadužívání prázdné a vysmívané floskule, přesto se ve vládních kruzích freneticky opakují a opakovat budou, dokud to nezarazí Orbán osobně.

Kritické hlasy totiž ve straně chybějí. Vymizely osobnosti a byly nahrazeny loajálními úředníky. Jedním z posledních relativně autonomních orgánů byl šéf Úřadu vlády János Lázár, muž s neskrývanými politickými ambicemi. Lázár několikrát Orbána otevřeně kritizoval, projevoval vlastní názory. Nešlo o nic zásadního, spíše o technikálie a způsob prezentace. Minulý rok byl nahrazen mladým a politicky slabým Gergelym Gulyásem. Těžko říct, zda jeho pád zařídil sám Orbán, nebo tomu napomohly dva konkurenční úřady podřízené premiérovi, s nimiž Lázár bojoval o moc. Lázár je každopádně Orbánovi podobný, má charisma a není aparátčík. Jako jediný vládní poslanec v souvislosti se zákonem o přesčasech připustil, že by se s opozicí možná mělo v něčem i jednat.

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Digitální Týdeník Echo + komentáře Echo24.cz

od 199 Kč

Získejte plnou verzi jedinečných komentářů, esejí, exkluzivní analýzy a rozhovory s inspirativními osobnostmi a další klíčové texty Echo24.cz

Více info

Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.