Papiňák se tlakuje

ÚHEL POHLEDU: Tak se nám to krapet na finančním trhu komplikuje. A když se něco valí, hledej za tím Čínu.

Už zhruba před týdnem obrovský čínský developer China Evergrande upozornil, že patrně skončí v insolvenci. Přesněji řečeno nedaří se mu odprodávat majetek natolik rychle, aby byl schopen včas splácet své závazky. Varování přišlo den poté, co rozlícený dav drobných investorů protestoval v Číně před centrálou firmy. Jméno China Evergrande vám patrně mnoho neřekne; větší grády to dostane, když dodám informaci, že se jedná o nejzadluženější realitní společnost světa se závazky ve výši 305 miliard dolarů.

Kdybychom psali rok 2005 nebo 2006, asi ani po takové informaci by většina lidí moc nezareagovala. Patrně by si pomysleli něco o tom, že když je někdo předlužený, asi se sotva může divit, že se pak dluhy špatně splácejí, karma prostě. My jsme však už zažili rok 2008. A realitní krizi v USA. Zažili jsme, jak kvůli enormně nízkým úrokům, které měly sloužit k rozpohybování hospodářského růstu, dostal hypotéku každý Jouda Mamlas, který ji nikdy dostat neměl, protože zkrátka nevyhovoval tradičním přísným měřítkům důvěryhodnosti. A pak klekly dvě obrovské americké hypotéční společnosti, Fannie Mae a Freddie Mac, a bez zásahu vlády by kompletně zbankrotovaly.

Aniž by si z toho jedna jediná vláda nebo centrální banka světa vzala ponaučení a akceptovala prostý fakt, že krizi způsobenou zadlužením nelze vyléčit větším zadlužením a větším zlevněním úvěrů, po dalších 13 let udržovaly centrální banky nižší a nižší úrokové sazby a vlády se zadlužovaly víc a víc, aby své úsilí vygradovaly v roce 2020 v domnění, že větším dluhem a levnějšími úroky lze vyléčit koronakrizi, jejíž podhoubí je starodávné a víc než s covidem souvisí s předlužením. Když do toho gigantická čínská realitní společnost oznámí, že patrně nedostojí svým závazkům – lidé pohybující se ve financích zpozorní a chtě nechtě je napadají všelijaké analogie…

Tady právě musíme hledat počátek aktuální nervozity ve finančním světě. Pikantérie ovšem pokračuje s tím, že v tomto týdnu zasedalo vedení americké centrální banky Fed, a na zasedání se intenzívně řešila velmi vysoká americká inflace, kterou je možné krotit jen jediným způsobem: Zastavením tisku peněz a zvýšením úrokových sazeb. Zasedání Fedu nakonec ukázalo, že centrální bankéři mohou už v listopadu zveřejnit harmonogram pro omezování výkupů aktiv. Jazýčkem na vahách budou čísla z amerického trhu práce za září. Pokud ta vyzní optimisticky, tak k úplnému vypnutí programu výkupu aktiv může dojít již v polovině roku 2022. To by otevřelo dveře k prvnímu zvýšení úrokových sazeb ve druhé půlce příštího roku. Tuto variantu prozatím podporuje zhruba polovina centrálních bankéřů z vedení Fedu.

Jak ale víme, právě zvýšení úrokových sazeb bezprostředně předcházelo bankrotům v USA v roce 2008. Enormně nízké úroky totiž vedly k tomu, že hypotéky se rozdávaly nedůvěryhodným zájemcům, přehřály se ceny nemovitostí, pak se úroky zvýšily – a tito nebonitní příjemci hypoték najednou nedokázali vyšší splátky utáhnout, čímž hypotéční a realitní společnosti a banky položili.

Položme to takto: Ceny akcií růst ještě mohou, ale jen tak dlouho, dokud se podaří dalším zrychlujícím pumpováním peněz do ekonomik udržovat představu, že jsme vymyslili funkční perpetuum mobile. Jakmile začnou centrální banky mluvit o omezování jejich podpory, tato víra splaskne – a s ní i ceny akcií. Proto ta dnešní nervozita – hraje se o to, zda se americkým (i čínským) centrálním bankéřům podaří i dál vytvářet dojem, že mají situaci pod kontrolou, inflace vlastně neexistuje a peníze mohou tisknout dál. Pokud o tom přesvědčí masy – akcie porostou. Pokud masy začnou o pravdivosti pohádky pochybovat, ceny splasknou.