Na náměstích i ve sněmovně se hlavní věci zamlčují

Ještě k demonstraci

„Protesty zatím s ANO nezamávaly“, konstatuje sobotní Právo v souvislosti s nejnovějším volebním modelem CVVM. Jistě, je to pravda, i když průzkum byl pořízen ještě před poslední velikou demonstrací na Letné. Na druhou stranu je obvyklé, že se demonstruje proti někomu a něčemu (tj. např. proti Benešové, Babišovi, Zemanovi), kdežto průzkum je jakási simulace voleb, a respondenti se tedy rozhodují pro někoho či něco. Takže vyčítat organizátorům zrovna tohle moc nejde. A navíc to, zda a jak se demonstrace promítne do preferencí, se ukáže až za čas. Stejně problematické je, jak se často děje, srovnávat počet lidí, kteří přišli na tu či onu demonstraci, např. s počtem těch, co v poslední prezidentské volbě hlasovali pro Zemana: je to jako sčítat hrušky s jablky. Je rozdíl mezi tím, když člověk jde jednou za čas k volbám, a mezi tím, když  se rozhodne jít na demonstraci. Tím sice nedává nikomu žádný mandát, ale velmi silně demonstruje svou vůli. Demonstrace z 23. června byla, pokud jde o účast, na naše poměry obrovská, ať už tam bylo 200, 250 nebo 280 tisíc lidí. A byla taky organizačně dobře zvládnutá.

Co mi na ní vadí, je ideový background. Myslím si, mírně řečeno, že význam akce přetěžuje: byla to demonstrace proti Benešové, Babišovi, Zemanovi a za nezávislost justice. Zároveň se v tom, co říkali organizátoři, zračila jakási ideologie, která sice může řadě účastníků lichotit, jen si přitom nevšimnou, že jsou zároveň tak trochu taháni za nos. Jde o jakési varování „politikům“, a to nejen těm, co byli výslovně jmenování, ale vůbec všem, jako třídě: „Budeme až do voleb vládu i opoziční politiky kontrolovat…  politici budou daleko zodpovědnější, budou-li cítit, že jsou viděni.“ Od shromáždění, byť mnohatisícihlavého, k politickému subjektu, který vyjadřuje zodpovědná stanoviska, vede dlouhá cesta. Tady se jaksi předem formuluje, že jednou za čas, dejme tomu za tři měsíce, si „politiky“ pozveme na náměstí na „kartáč“ (v tisícihlavé porotě budou lidé, jimž se to bude zrovna hodit). To je na můj vkus příliš revolučně ambiciózní. A měli bychom taky vědět, koho a co podporujeme a proč.

Podle organizátorů má jejich iniciativa být „nestranickou občanskou  iniciativou, která chce spojovat všechny, kterým záleží na demokracii“… „Naším úkolem je další probouzení občanské společnosti, formulace témat a poskytnutí praktické služby ve formě praktické možnosti se sejít…“ Přitom poskytování praktické možnosti se sejít je jednou z funkcí politických stran. To, že nám „záleží na demokracii“, není ještě žádný program. A hlavně, není vůbec jasné, kdo jsou to „my“, kdo je ta „občanská společnost“? Stačí, když se za ni někdo hodně hlasitě prohlásí? „Tyto strany musíme my jako občané sledovat a kontrolovat“ (strašně mi to připomíná strohý německý pokyn „streng behüten, beobachten“, cituji ho z naší nejnárodnější knížky, z Osudů dobrého vojáka Švejka). Na jedné straně jsou tu tedy občané (občanská společnost) a na druhé strany: členové a funkcionáři stran nejsou občané? A proč? Dále, „musíme (my jako občané) být připraveni zasáhnout, když se svým idejím a hodnotám zpronevěří.“ To se bude dělat přímo na náměstí? A jak bude takový zásah vypadat? Z toho jde skoro hrůza.

Další věc je vpád jakési „sekulární mystiky“ do průběhu demonstrace. V roce 1989 na Letné Václav Malý přímo vyzval účastníky k modlitbě. Řada účastníků se cítila zmanipulována (já ne, dělám to každý den, ale sám, a ne na náměstí). Zde šlo o sekulární meditaci. Probíhala tiše, meditoval každý sám pro sebe. Opakovalo se to několikrát. Je ovšem otázka, proč by kvůli tomu musel člověk chodit zrovna na Letenskou pláň. Připadá mi to jako nesmyslná náhražka za nějaké smysluplné politické sdělení. Mikuláš Minář pak volal přímo po tom, že „je zapotřebí také změna myšlení“, a s odkazem na Václava Havla hovořil o „existenciální revoluci“. To je pro pouliční demonstrace hodně náročný program: myslím, že by stačilo přispět nějak k tomu, aby byli ze svých postů legitimní cestou, v rámci zákonů a ústavy, odstraněni ti tři politici, o které tu šlo. Pokud by přispěla, měla by smysl. Ještě lepší by bylo aspoň trochu vědět, kdo místo nich. Existenciální revoluce se kontrolovat nedá mj. proto, že při vší úctě k jiným, světlým stránkám odkazu Václava Havla je to prázdný a dutý blábol.

K hlasování o nedůvěře

V jednom je ovšem organizátory při jejich implicitní kritice našich politických stran možné chápat. Politické strany, vzniklé po roce 1989, se liší od svých předchůdkyň dokonce i z doby,  kdy se u nás mírně řečeno demokracie hroutila (léta 1945-8): mají deseti- až stonásobně menší počet členů. Jsou to zájmové politické kluby s velmi omezenou účastí a pro pár úspěšných otvírají cestu do vyšších pater politiky. Ne že by to plánovaly – prostě se to tak vyvinulo. Stalo se tak i proto, že pro lidi je jednodušší a méně pracné jít jednou za kvartál na demonstraci než politicky pracovat např. na lokální úrovni. Pokud se s tímhle do budoucna něco nestane, nemohou mít strany ve společnosti plně podloženou důvěru. Zároveň meditace na náměstích a přísná kontrola politických stran tamtéž taky nikam nevede. Navíc trochu zavání veřejným lynčem. I proto je český veřejný život podivuhodně rozpolcen: na jedné straně hlučná a efektní veřejná shromáždění, která snadno končí v písku, na druhé dílčí politická práce, kterou ocení jen specialisté a i proto je pro „laika“ obtížné ji sledovat. Dlouhá rozprava k hlasování o vyjádření nedůvěry vládě z 26. června je klasický příklad.

Přitom je tu jeden základní politický problém. Pro jistotu rekapituluji: mezi lety 2013 a 2019 u nás proběhla obrovitá politická katastrofa, během níž bylo v podstatě rozmetáno polistopadové  politické uspořádání ČR. Poslaneckou sněmovnu ovládají nyní spolehlivou většinou, blížící se té ústavní, Babišovo ANO, Okamurova SPD a komunisté. Nemají problém se na podstatných věcech shodnout. Kompetence Senátu jsou omezené, je ze své podstaty vlastně jen brzda legislativního procesu (zaplať Pán Bůh za ni). Exekutivě vévodí Babišova menšinová vláda se sociálně demokratickým ocáskem a s komunistickou podporou. Pokus opozice o vyjádření nedůvěry v tomto vykutáleném prostředí, jak se dalo čekat, nevyšel. A stabilitu tohoto uspořádání jistí přímo volený prezident, který si ústavu vykládá po svém, provádí zahraniční politiku alternativní k té (dosavadní) vládní, výrazně orientovanou na Čínu a Rusko.

Je pozoruhodné, že o tomto uspořádání, o tomto celku, ani na náměstích, ani ve Sněmovně nepadlo ani slovo. Mluví se o věcech z toho hlediska dílčích. Není přitom chyba, že se mluví o dílčích věcech, ale že se mluví jen o nich bez jasné vazby na tento hlavní problém. Zdá se, že připomínat ho je skoro neslušné.

Jistě, podstatnou součástí problému je to, že toto uspořádání (Nové pořádky, jak mu říká Andrej Babiš) bylo instalováno formálně vzato demokratickou cestou. Přitom je to něco, co bude čím dál tím hůř stejnou cestou demontovatelné a případná demontáž bude trvat čím dál tím déle. Tím víc je nutné přesně to pojmenovat, stále to připomínat a soustavně pracovat pro celkovou změnu tohoto stavu. Od rána do večera, na náměstí i v parlamentu, v rámci zákonů a ústavy. Pokoušet se o vyslovení nedůvěry vládě je legitimní. Pokoušet se o prosazení ústavní žaloby na prezidenta je legitimní. Demonstrovat proti Novým pořádkům je legitimní. A forem nesouhlasu a protestu je spousta. Není pravda, že se nedá nic dělat a je nutné čekat na volby. Volby, ať řádné nebo předčasné, jsou nutné, ale jako třešnička na dortu. Před tím by se mělo, jak říká pan Babiš, „makat“. Což znamená politicky makat a snažit se volby co nejrychleji přiblížit.

Otázka není, zda se měla opozice minulou středu pokusit o svržení vlády, nebo ne. Jistěže měla. Ale zda přitom měla připomínat tuhle základní věc: stručně řečeno Babišovy a Zemanovy Nové pořádky jako odpudivý a nepřijatelný politický systém a potřebu jejich demontáže. Což se nestalo. Připomínat by se měly i na náměstích. To se taky nestalo. Podstatné se zase zamlčuje. To je bohužel zase klasický nechumelismus.

Ministr Staněk a Zemanův plán

Právě probíhá úporná tahanice mezi ČSSD a prezidentem  o post ministra kultury. Nechci ji nijak zlehčovat, naopak: je to krajně významné, jen se zdá, že nikdo neví, o co jde. ČSSD se před časem rozhodla, že bude hrát roli beránka ve vlčím doupěti a vlčí doupě tak svou přítomností „poberánští“. Důvod nebyl ryze spasitelský, sedět ve vládě má spoustu příjemných stránek, zejména pro stranu, která čím dál tím víc bojuje o fyzické přežití. Beránek  musí dělat spoustu málo důstojných kompromisů, takže pozorovatel už občas těžko pozná, že jde o beránka a ne o vlče. Zároveň vlci to po čichu poznají moc dobře a snaží se situaci řešit po vlčím způsobu.

Prezident Zeman poměrně snadno dostal předsedu Hamáčka, který na kamarátšaftu s vlky postavil svou strategii, do koncové situace: musí se rozhodnout, zda prezidentovi požehná úlohu schvalovat jeho ministry (což naše ústava zatím výslovně neumožňuje), nebo odejde z vlády. To, co se teď v zatím neformálním establishmentu děje s vedením ČSSD, je vlastně naklepávání řízku před osmažením a konzumací. A nejde jen o kulturu. Je zjevné, že Novým pořádkům obecně a prezidentovi zvlášť se sbíhají sliny na kompetence, které souvisejí s jinými dvěma rezorty, jimiž disponuje ČSSD: s vnitrem a zahraničím. Jakýkoli politik, který aspoň trochu dbá na svou důstojnost a má aspoň špetku politické prozíravosti, by si způsob, jakým pan Zeman s panem Hamáčkem ve věci Staněk zachází, nedal ani trochu líbit. ČSSD by tedy měla z vlády okamžitě vystoupit. Problém je jen v tom, že do ní neměla nikdy lézt. A když nyní z vlády odejde, bude to formálně znamenat jen to, že odejdou právě ministři vnitra (Hamáček) a zahraničí (Petříček), poslední rezidua polistopadového režimu v Nových pořádcích. A nejspíš ještě paní Maláčová. V této situaci pana Babiše nic netlačí k tomu, aby podle koaliční smlouvy podal demisi i on se svými ministry. Navíc jeho pozice vůbec není výhodná (vzhledem k jeho problémům ho pan prezident drží za citlivá místa na těle). A konečně, nezapomeňme, že jsme ve vlčinci, kam pan Hamáček dobrovolně vlezl. Pan Babiš je jeho organickou součástí: může tedy např. být prezidentem znovu nominován, i když odstoupí.  

Situace kolem ministra Staňka je jakoby stvořená k tomu, aby účastníci (tj. beránci) „odvraceli nedozírné následky“ a za cenu údajného zachování posledních výdobytků polistopadové demokracie se dobrovolně vydali na cestu, jež vede k dobře vymaštěnému a vyhřátému pekáči. Známe to z minulosti (nástup „normalizace“ po roce 1968)).

A další historická reminiscence: dnešní situace ČSSD mi trošku připomíná únor 1948: Jen otázka, zda se najde aspoň jeden Václav Majer, který by odvracení nedozírných následků byť i jen dodatečně zkomplikoval.

Svinčík na politické scéně

Končím tento text jakýmsi přehledem rozvržení sil na dnešní politické scéně. Je to stručně řečeno maglajz. Existuje tu jakási velmi slabá demokratická opozice: ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN. Pak je tu ČSSD, která by z logiky věcí měla patřit taky k demokratické opozici, bohužel se spustila s vlky, výrazně pomohla rozjet katastrofu z roku 2013 a od té doby se vaří ve vlastní šťávě. Docela bych si přál, aby se pět minut po dvanácté vzpamatovala. Zdá se však, že je to nad její síly. Jako opozice se v posledním hlasování ve Sněmovně tvářila SPD: jeden vlček si namoučnil tlapičky a vykloktal žloutek. Myslím, že mu to nikdo nevěří. Jde mu jen o to, aby dal panu Zemanovi najevo, že je tu k dispozici pro případ, když ČSSD vypadne. A pak jsou tu Piráti: stručně řečeno, jakési ANO, jenže s lidskou tváří. Aktivně se podíleli a podílejí na sesuvu polistopadové demokracie. Chtějí dělat totéž jako pan Babiš, jen pořádně. Pan Bartoš ostatně slíbil v poslední předvolební kampani, že bude zavírat (dva expremiéry a jednoho exministra financí). Bylo to jakoby z legrace, ale já mu to docela věřím. Komunisté si kdysi taky dělávali podobnou srandu.

Pak jsou tu chaotické síly Pravdy a Lásky a spřízněná média. Jejich destruktivní síla je obrovská. Konstruktivní nulová. Nikdy nedali dohromady žádný životný politický útvar. Naposled to prokázali při destrukci polistopadové demokracie. Posledním květem tohoto jejich úsilí je, jak se zdá, Milion chvilek.

Podaří se v tomto strašlivém svinčíku dát dohromady nějakou účinnou politickou opozici? Ne tak, že se všichni sjednotí, seřadí za panem Minářem a budou se mu jednou za kvartál hlásit na nějakém apelplatzu někde na náměstí? Ale že se velmi různá politická uskupení dokážou v zásadních otázkách obnovení polistopadové demokracie domluvit (v pluralitě je síla!). Upřímně řečeno, zatím to na to ani trochu  nevypadá. Zatím to vypadá, že náš dnešní únor (ne obyčejný, ale Vítězný) přichází tentokrát uprostřed červencových veder.