Výpisky Václava Klause: I ta nejtemnější noc skončí a slunce vyjde

Předposlední rok – výpisky č. 33 (rok 2019)

Rok 2019 byl rokem třicátého výročí pádu komunismu, u nás bohužel i rokem strašlivé dezinterpretace těchto uplynulých třiceti let (a rokem povrchního hodnocení komunismu samotného). Není možné se tomu účinně bránit, člověk by vypadal jako nekritický apologet. Věnoval jsem tomu knížku 30 let cesty ke svobodě. Ale i zpět (Mladá fronta, Praha, listopad 2019). Vážná diskuze k ní nebyla, vlastně jako není skoro k ničemu. (V tomto roce také vyšel další svazek mých „cestopisů“ Stále na cestách, nakl. Mladá fronta a IVK, vyšlo italské vydání knížky Stěhování národů s názvem Comprendere L´Immigrazione a má předchozí vzpomínková knížka na kulaté výročí pádu komunismu Chtěli jsme více, než supermarkety vyšla dokonce v mongolštině v Ulánbátaru s názvem Супермаркетаас ч илүүг хүссэн юмсан.)

Nejčastěji citovaným autorem v mých výpiscích je určitě John O´Sullivan, který je kosmopolitou, ale v poslední době snad nejvíce žije v Maďarsku a spoluvydává Hungarian Review, určitě nejlepší časopis východní Evropy. Trápí ho – stejně jako mne – snadné, levné, proto falešné odsudky populismu (a označování jakékoli kritiky za populismus). V lednovém vydání časopisu roku 2019 píše ve svém úvodníku, že „ani zdaleka není veškerý odpor ke statu quo svou podstatou populismem“ (str. 6), což rozumní lidé marně říkají.

Ve stejném čísle píše Miklós Szántho, že „politická korektnost je uceleným systémem myšlení“, nikoli jen obhajobou lži a přetvářky. Vychází to podle něho od Karla Poppera a jeho „Open Society“, kterou tak miluje pan Soros (a tak jí odmítám já). Výchozím prvkem Poppera je „odmítání jakéhokoli hierarchického uspořádání společnosti“, což je přesně to, o co usiluje Milion chvilek i Black Lives Matter. Je tam paradoxně citován i Metternich, podle něhož „svoboda nemůže existovat bez řádu“. To řekl před dvěma staletími.

Letos na koronavirus zemřelý Deepak Lal, kterého jsem také často citovával (a velmi ho obdivoval), se v indickém Business Standard zabýval – jak on to nazval – brexitovskou hádankou (či hlavolamem), resp. britským selháním ve vyjednávání s EU za Theresy Mayové. „Britští vyjednávači si mysleli, že hrají kooperativní hru dvou hráčů, v níž může být nalezeno řešení výhodné pro obě strany, zatímco EU hrála nekooperativní hru.“ Znalci teorie her tomuto rozdílu jistě rozumějí. Teď mne mate, že je to citát Deepaka Lala z roku 2019, i když já bych si myslel, že jsem tento výrok pronášel již před několika lety.

V jednom náhodném citátu ve svých zápiscích jsem si uvědomil, proč jsem nikdy nesdílel životní filosofii John Lennona (a Beatles vůbec). Jeho píseň „Power to the People“ stojí v počátcích dnešní tragické éry a byla významnou součástí jejího zrodu v 60. letech. Kolegové v IVK mi okamžitě připomněli nejen tuto píseň, ale i ještě daleko explicitnější „Imagine“. Doporučuji každému, aby se očima roku 2020 podíval na obě tyto písničky na YouTube. Říká se tam „imagine no country“, „no hell below us“ a vyzývá se tam k „living for today“. Ale citovat by se asi měla každá z těchto vět. Obsahově je tato písnička asi nejšílenější písničkou všech dob.

Anthony Daniels v Quadrantu říká, že „slovo fašistický začalo být užíváno velmi lehkovážně. Je používáno na popis každého a čehokoli, co je v rozporu s morální ortodoxií daného momentu“. O pár stránek dále v recenzi knihy Madeleine Albrightové „Fascism, A Warning“ další Australan Darryl McCain obdobně píše o této knize, že je v ní „fašismus kam se podíváš“.

Ekonomie se stala nesmírně abstraktní a matematická. Má pravdu David J. Boudreaux, když říká, že „nebezpečí není, že někdo zná jen ECON 101 (základní kurs ekonomie – VK), skutečným nebezpečím je neznalost ECON 101“. To by mělo být významným sdělením pro naši ČSSD a zejména pro její mluvčí, ministryni práce a sociálních věcí.

Angelo M. Codevilla v Claremont Review of Books (zima 2018/2019) píše, že „všechna slova newspeaku (novořeči) v posledních dvaceti pěti letech – jako multikulturalismus, nový světový řád, globalizace, sdílená suverenita – neznamenají nic jiného, než předávání moci do rukou Davos Man“ (davoského člověka). Hezky píše o „Davos Man´s Empire“ a o každoročním politickém procesí do Davosu. Proto jsem tam už před deseti lety přestal jezdit.

J. Wandel v časopise Economic Affaires (únor 2019) připomíná, že „harmonizace typicky znamená zvyšování nákladů pro všechny k nejvýše existující úrovni a snižování ekonomické svobody na úroveň nejnižší.“ Vlastně to bylo parafrází slavného výroku Wilhelma Röpkeho z roku 1956. Autor mi také připomněl, že ve stejné době Ludwig Erhard kategoricky odmítal harmonizaci hospodářské politiky v rámci evropské integrace. Připomněl mi Erhardův článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (31. 12. 1959) s názvem „Harmonie durch Harmonisierung?“.

Tento 61 let starý novinový článek jsem si teprve teď přečetl. Je úžasný. Říká, že se harmonizací harmonie nedocílí. To vidíme v Evropě dnes a denně a věděli to – někteří – i tenkrát. Věděli to i Röpke i Erhard. V roce 1961 řekl Röpke, že „vzhledem k existující heterogenitě Evropy je jakýkoli pokus o evropskou centralizaci zradou Evropy“. Všechno už bylo jasně řečeno, ať nikdo neříká, že to nemohl vědět.

Na konferenci v Budapešti, kterou organizoval premiér Orbán a nechal mne pronést úvodní projev „Nothing Quiet on the Migration Front“ a kde pronesl bezcenný projev např. Sarkozy, mluvil po mně, jako vždy geniální John Fonte. Název jeho projevu je srozumitelný: „Democratic Self-Government or Mass Migration?“ (Demokratická vládnutí nebo masová migrace?). Podle něho „hraje masová migrace rozhodující roli v procesu fundamentální transformace demokratického národního státu“. Hlavní problém vidí John Fonte ve dvou komplementárních (vzájemně se doplňujících) ideologiích – „v supranacionalismu na nadnárodní úrovni a v multikulturalismu doma“. Jasnější už to být nemůže.

Jsem rád za připomenutí, že Mises říkával, že „bojovníci za socialismus vždy sami sebe označovali za progresivisty, pokrokáře“. Proto se nenechme odradit od spojování pokrokářství s levičáctvím.

Peter Murphy v Quadrantu (říjen 2019) v článku „The Revolt of Nobodies“ (asi nejlépe přeložit jako „revolta nul“) říká, že Václav Havel byl „raným exemplářem dnešních progresivistů“. Je to zajímavý pohled z Austrálie. Dodával, že progresivismus a environmentalismus jsou „ideologiemi, které vystřídaly komunismus“.

Dvě krátké závěrečné teze. Když se dívám na ekonomické a environmentalistické prognózy, pak musím ocenit 60 let starý výrok Johna K. Galbraitha, že „ekonomické prognózování bylo vynalezeno proto, aby se astrologie stala respektovanou vědou“.

A úplně na závěr. V dnešní době, kdy hledáme aspoň zrnko optimismu, se hodí připomenout pěkný výrok Victora Huga „i ta nejtemnější noc skončí a slunce vyjde“. V přírodě to platí.