komentář
1
VOLBY NA KUBĚ
O 470 parlamentních křesel se uchází 470 kandidátů, většina z nich jsou členové kubánské komunistické strany, která je jedinou povolenou politickou stranou. Pře ...
09:39
08:51
08:42
08:13
07:40
06:40
00:08
00:01
00:01
00:01
Drama na pevninské hranici mezi Řeckem a Tureckem vzbudilo v politické Evropě strašáka z podzimu 2015. Tehdy Německo rozhodlo přijímat všechny žadatele o azyl, kteří proudili nejprve z Turecka do Řecka a pak balkánskou cestou přes Maďarsko a Rakousko. Několik tisíc lidí denně takto vláda v Berlíně přijímala neuvěřitelného půl roku, čímž probrala z kómatu pravicovou opoziční Alternativu pro Německo (AfD) a rozdělila Evropu návrhem na tzv. uprchlické kvóty, který mj. v České republice probral z kómatu jistého Tomia Okamuru. Kancléřka Angela Merkelová posléze tvrdila, že by nic neudělala jinak, německé elity přijímají „vítací kulturu“ od té doby téměř jako součást státní identity. Tak proč ten úlek před reprízou?
Protože ta věc je nepopulární mezi voliči, byť i mezi nimi jaksi na zapřenou. Merkelová po krátkém propadu důvěry na jaře 2016 opět vede v žebříčcích popularity, nutné pro tento comeback byly tři věci, z nichž druhé dvě stojí na vratkém základě. Tou první je výkonnost německé společnosti a státu. Příliv dvou milionů žadatelů o azyl Německo zvládlo, ubytovalo zaregistrovalo, alimentuje.
Kancléřčini kritici na začátku prorokovali naprostý kolaps, ale náhlý kolaps nenastal. (Že většina z těchto „uprchlíků“ nepřispívá k růstu blahobytu, ale žije z něj, je jiný příběh.) Druhým tahem bylo natřít opozici a vůbec každého, kdo má výhrady proti masovému přistěhovalectví z islámského světa, nahnědo. Stavět se dnes proti němu explicitně znamená riskovat pověst neonacisty. Třetí důvod se nazývá „smlouva EU s Tureckem“, na začátku března 2016 ji s tureckým prezidentem Recipem Erdoganem uzavřeli Merkelová a tehdejší nizozemský premiér Mark Rutte z titulu představitele země předsedající EU. Když teď Turci vypouštějí na hranici s Řeckem desetitisíce běženců, odůvodňují to neplněním dohody na evropské straně, přímo to takhle řekl například turecký ministr zahraničí.
Oficiálně dohoda – přesněji řečeno spíš neformální domluva, není ani na papíře, natož aby ji jakýkoliv parlament na teritoriu EU ratifikoval – spočívá v ochotě Turecka odebírat zpátky z Řecka každého nelegálního imigranta, který bude odmítnut, přičemž za každého z nich se Unie, tedy Merkelová a Rutte, zavázala přijmout jednoho syrského uprchlíka registrovaného v Turecku. Navíc do roku 2018 měla EU Turecku převést šest miliard eur jako příspěvek na náklady, které země má s pobytem uprchlíků ze Sýrie. Jenže tady nastupuje záhada, o níž se nemluví: výměna nelegálů z Řecka za Syřany z Turecka byla nevýznamná, v řádu několika stovek, maximálně tisíců. Platby se Unie zavázala posílat do konce roku 2018, takže i jestli se nějaká tranše zpozdila, už by to neměl být problém, kvůli němuž se tu evokuje nová „uprchlická“ vlna.
Možné vysvětlení nabízí kniha redaktora berlínského deníku Die Welt Robina Alexandera Die Getriebenen (Štvanci, ve smyslu politici hnaní dopředu novináři), což je dodnes nepřekonaná rekonstrukce onoho půl roku, který domluvě Erdogana s Merkelovou předcházel. V knize jsou citováni insideři, podle nichž se Evropa, tedy primárně Německo, zavázala z více než tří milionů Syřanů v Turecku 150 až 200 tisíc ročně odebírat. Nic takového by ale nebylo politicky průchozí a nic takového se neděje. Merkelová na přímou otázku během jedné tiskové konference odpověděla jakýmsi dementi, ale naformulovaným tak, že v něm přece jen zůstalo volné místo i pro Alexanderovu verzi.
Od podzimu 2015 nás dělí čtyři a půl roku a politicky, alespoň zatím, světelné roky. Tehdy bylo Maďarsko ostře kritizováno za to, že na své jižní hranici staví plot a běžence násilím drží mimo své území. Dnes má řecká policie, navíc krytá armádou, stejné zadání jako kdysi ta maďarská. Používá dokonce slzný plyn, oslepující granáty, vodní děla (a Turci tvrdí, že i ostrou munici). Ovšem Řekům nikdo nenadává, naopak – Evropa se s nimi solidarizuje.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová jela Řecko podpořit přímo na hranici s Tureckem a běžence za plotem (přes média) politovala, že k hranici „byli nalákáni falešnými sliby“. Rozdíl je vysvětlitelný jednoduše: v této konkrétní věci se voliči v Evropě posunuli doprava. V Řecku už nevládne levicová Syriza, která než aby běžence vracela do Turecka, je radši nasměrovávala na balkánskou cestu a do středu Evropy. Vládnou konzervativci. Včerejší statistika z pevninské hranice s Tureckem zněla: dva tisíce běženců (nikoliv Syřani, hlavně Iráčané a Afghánci) prošly, ale 25 tisícům bylo násilně zabráněno ve vstupu.
V Německu sice oficiálně vítací politika nebyla odvolána, avšak například populární uchazeč o místo předsedy CDU Friedrich Merz konstatuje, že další nekonečné vlně běženců do Evropy je třeba zabránit, a to už na vnější hranici EU. Předák AfD Alexander Gauland před několika dny na dotaz, proč jeho strana stagnuje a jak z toho ven, zmínil, že pokud se z Turecka utrhne další migrační vlna, procenta pro Alternativu „půjdou rychle nahoru“. Německý establishment se snaží právě toto už podruhé nedopustit.
Také je po čtyřech letech nepochybné, jak se politicky vyplatila opozice Visegrádu včetně České republiky. Německý ministr vnitra si v posledních dnech pohrává s myšlenkou vozit do Evropy nezletilé Syřany z tábora na řeckém ostrově Lesbos, jenže po nevoli, kterou tím vyvolal u konzervativních voličů, upřesňuje, že jen za předpokladu evropského řešení. A tím dnes (zatím) nejsou plošné kvóty z podzimu 2015. Syrští nezletilci by se přerozdělovali pouze v rámci „koalice ochotných“. Do ní Česká republika patřit nebude.
