„Levicová fakulta“. „Levicová historie“. Kam s nimi?

„Levicová fakulta“. „Levicová historie“. Kam s nimi?
Marxův pomník v nynějším Chemnitzu, jenž se v době NDR jmenoval Karl Marx Stadt. Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

ÚHEL POHLEDU

Ivan Šedivý

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy se v poslední době opět několikrát dostala do hledáčku médií. V souvislosti s kauzou okolo banneru s Miladou Horákovou a naposledy po interview děkana fakulty Michala Pullmanna pro Echo24 se na děkana osobně i na celou fakultu snesla kritika pro její „levicovost“. Kriticky vystoupili například předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michal Klíma, historik Petr Blažek, europoslanec Alexander Vondra či novináři Michal Půr a Ondřej Neff. Po online duelu mezi Pullmannem a Klímou se ke sporu vyslovili i další historici a novináři. Tato další vlna polemik již většinou nějakým způsobem hodnotila a interpretovala „výkony“ obou aktérů sporu (například Adam Drda či Jan Randák s Ondřejem Táborským). Své metodologické východisko zopakoval i Michal Pullmann s Pavlem Kolářem, naposledy své stanovisko představili Michael Durčák s Apolenou Rychlíkovou.

Jsem přesvědčen, že kritika a polemiky se až příliš brzy stočily ke sporům o interpretaci naší nedávné minulosti (v horším případě i k právu Michala Pullmanna na vlastní názor) a že zcela zapadla zásadní otázka: Je dnes česká historiografie ve své podstatné části skutečně levicová, a pokud ano, jaké důsledky má tato skutečnost pro naši současnost?

Co však je levice a pravice? Máme je poměřovat relativně, nebo absolutně, podle nějakých signifikantních znaků? První způsob nám sice umožňuje v konkrétních situacích jakousi horizontální stratifikaci („toto je nalevo/napravo od tohoto“), která je ovšem jednak poněkud vágní, a vzhledem k rozdílným škálám i dost nevýhodná pro jakoukoliv komparaci. Druhá možnost je mi bližší, i když ani ona není bez obtíží. Dělicí čára mezi levicí a pravicí je v čase velmi dynamická: dnes již málokomu nalevo i napravo jde o třídní boj, namísto toho se vede kulturní, částečně generačně podmíněná válka. Boj za „lepší budoucnost“, byl vždy atributem levice, té reformní i radikální. Současná radikální levice však přinejmenším koketuje s myšlenkou, že jedině hluboká proměna systému může vytvořit podmínky pro sociální, rasovou i genderovou spravedlnost a pro zachování planety a civilizace na ní. To nemůže být cena, kterou bychom měli být ochotni, poněvadž jde o experiment, zaplatit. Protože je stále zřejmější, že taková změna nás vede do nesvobody ekonomické, sociální i individuální. Velké projekty sociálního inženýrství, jak ukázal už Karl Popper, se málokdy rodí „zezdola“. Přicházejí s nimi většinou intelektuální, nezřídka humanitně vzdělané elity, které chtějí svět nejen „vykládat“, ale také jej „změnit“, jak se svého času hezky přiznal Karel Marx.

Za jeden z hlavních nedostatků kritiky současné levicové historie považuji překvapivou skutečnost, že se nikdo příliš nenamáhal vydefinovat, co si pod pojmem „levicový historik“ máme představovat. Je „levicový“ historik ten, kdo veřejně artikuluje své levicové ideové a politické názory, nebo lze nalézat „levicovost“ především v povaze a metodě práce jednotlivých historiků nebo historických škol? A co když historik koná a hlásá „pravicově“, ale píše „levicově“ a naopak? Analýza konceptuálních a metodologických fundamentů historikova díla mi v současné situaci přijde zcela zásadní, jakkoliv jistě ve většině případů politické postoje a způsob historikova psaní tvoří spojené nádoby.

Existuje však vůbec něco takového, jako „levicové“ historického dílo? Jistěže ano. Zatímco dříve byla (s výjimkou komunistických států) explicitně levicová historiografie spíše minoritní záležitostí (ze známých jmen například archeolog Gordon Childe, historik Eric Hobsbawm), v posledních desetiletích došlo v našem oboru k obrovské revoluci, během níž se „nová (dosaďte si progresivní, levicová) historiografie“ prakticky stala mainstreamem. Má společná metodologická východiska, pojmový aparát i názory na povahu historiografie a jejího smyslu. Tito historici a historičky, na rozdíl od generace okouzlené postmodernou a lingvistickým obratem Haydena Whita, si zakládají na vědeckosti naší disciplíny. Fetišizace metodologie a fetišizace procesu vzpomínání se na úkor „dobrého vyprávění“ stávají středobodem historikovy činnosti. Narativní historie byla nahrazena prací s propracovaným komplexem analytických pojmů s relativně vysokou mírou abstrakce. Hloubku změny dobře vystihuje i jen povrchní inventura těchto pojmů. V dnes již klasické práci současné české progresivní historiografie Koncepty a dějiny (Lucie Štorchová a kol., Praha 2014) nalezneme v oddíle II. hesla „třída“, „gender“, „etnicita“, „rasa“, nikoliv však již „národ“; podobně se v celé knize nedostane na „stát“. Předivo těchto pojmů, které historici mezi sebe a historické prameny vkládají, spolu s odklonem od narativity jistě mohou nejednou přinášet i pozoruhodné badatelské výsledky. Nerozostřuje to však ve skutečnosti náš pohled na vlastní historickou realitu? Můj přítel Jiří Pilucha (Jiří Pilous) vydal před lety autobiografický román „Se srpem v zádech“ o našem gymnaziálním mládí v době normalizace. Na dotaz, co knize říkáme, jsme zmiňovali, jak nám kniha připomíná krásné chvíle našeho mládí. „Tak to je umělecký nezdar. Chtěl jsem napsat, že ta doba byla fakt hnusná,“ povzdechl. Nebude toto i Achillova pata současného revizionismu naší předlistopadové minulosti? Jedním z podstatných rysů progresivistické historiografie je podle mého názoru nedostatek nadhledu, nedostatek citu pro dobový historický kontext a zejména nedostatek schopnosti či dokonce neochota rozlišovat podstatné jevy od méně podstatných.

Objevily se nové historické směry, historická antropologie s jejím výzkumem marginalizovaných skupin, mikrohistorie, environmentální dějiny, paměťová studia. Politické a hospodářské dějiny jsou pozvolna odsouvány na vedlejší kolej. To vše by do určité míry mohlo být zajímavým obohacením a dokreslením historického výzkumu, kdyby jej tyto přístupy v posledních letech zcela nekolonializovaly. Historie přece nemá jen čistě vědecký, ale také silný edukativní potenciál. Vybaví se i napříště našim dětem a vnoučatům, že předlistopadová éra byla popřením principů otevřené společnosti, prostě „hnusná“, nebo jen, že naši předkové unikali ze socialistické reality na chalupy a chaty? Budou si ještě naši potomci pamatovat vyhlazovací tábory jinak, než místo k potlačení práv LGBT menšin? O to se tu hraje.

Celá progresivní koncepce podoby historiografie má přitom silnou souvztažnost se současným společenským pohybem ve světě a u nás. Pojmy a koncepty jako gender, tělo a tělesnost, menšiny a okrajové skupiny, postkolonialismus, enviromentalismus a mnohé další, to jsou molotovovy koktaily 21. století, progresivní revoluce, které nyní čelíme. Historici progresivního proudu jsou si této skutečnosti dobře vědomi. „Ve vztahu k současné společnosti, jejím autoritám a symbolům, má historiografie nesporný subversivní potenciál,“ píše Pavel Himl v článku Dějiny S ručením omezeným (Dějiny a současnost 2015, č. 5, s. 20).

Jsou to progresivističtí historici, kteří dávají zbraně do rukou nejrůznějším formám současného historického masochismu. Má tak být v době, kdy se, nejen obrazně, symboly kácí, kdy jsme svědky každodenní esenciální koroze naší civilizace, naší hlavní starostí subverzivita? Nemělo by naopak být naší ambicí začít vyprávět příběhy, které společenskou realitu pouze nedekonstruují, ale především osmyslují? Jistě, doba jediného Velkého příběhu je pryč. Měli bychom však, jak to kdysi obrazně nazval Dušan Třeštík, znovu sednout k táborovému ohni a začít vyprávět. Je přeci mimo jiné tristní, ale v souvislosti s posledním vývojem v Evropě i nebezpečné, že vlastní dějiny nemáme vydiskutovány alespoň natolik, abychom dokázali dát raison d´être naší státní existenci po roce 1992. V souvislosti s mocenskými ambicemi silných států třetího světa je na místě progresivistickou historiografii odmítnout i na globální úrovni. Opravdu není doba vyjadřovat prostřednictvím postkoloniálního konceptu dějin empatii vůči „zlotřilým státům“ (rogue states) a teroristickým organizacím.

Myšlenka „návratů vyprávění“ má stále šanci uspět právě především ve střední Evropě, kde míra historismu je oproti jiným regionům stále poměrně vysoká, možná až poněkud chorobně. Celý koncept progresivní historiografie vede k rozevírání nůžek mezi akademickou historiografií a vnímáním minulosti ve společnosti. To je zejména v českém prostředí, kde s výjimkou komunistického období byl živý dialog mezi historiky a společností obohacující součástí veřejného prostoru (Josef Pekař, Josef Šusta), jev zcela nový a varovný. V globálním měřítku již podle mého proces proměny historiografie a z něj vyplývající vzájemné podpory politické a intelektuální levice zašel tak daleko, že jeho reverzibilita je jen obtížně představitelná. Sílu přesvědčivosti, kterou kdysi sehrávala historiografie i humanitní obory jako celek, jejich identifikační a terapeutický potenciál, bude tedy s největší pravděpodobností, pokud se odmítáme jednoho dne probudit ve světě, který nechceme, nutné suplovat jinde a jinak.

Související články