Bulharům Rusové při invazi do Prahy nevěřili. Nechali je zavřené na letišti

Pražské jaro

Bulharům Rusové při invazi do Prahy nevěřili. Nechali je zavřené na letišti
Vojska států Varšavské smlouvy v Praze v srpnu 1968. Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Daniel Kaiser

Nakladatelství Academia právě vydalo český překlad knihy Žhavé léto 1968 bulharského historika, spisovatele a scenáristy Angela Nikolova. Je to částečně osobní vzpomínka na pražské jaro a částečně historická studie, především o účasti bulharské armády a o ohlasech na invazi v Bulharsku. Čeští zájemci už dávno měli možnost seznámit se s protesty vůči invazi v Polsku, NDR nebo Sovětském svazu, Bulharsko zůstávalo největší bílou skvrnou, v níž se přitom skrývají pohnuté příběhy. Nikolova se i během rozhovoru několikrát zmocnilo dojetí.

Kdy jste se dozvěděl o invazi? A hlavně že se jí účastní bulharská armáda.

Ráno nás s bratrem vzbudila matka: Jak můžete spát? Rusové okupují Prahu! Hodila nám zvláštní vydání Rudého práva. Tak jsme se to dozvěděli. A hned z těch novin i zmínku o bulharské armádě. Vyrazili jsme do města. Na každém rohu ruské stanoviště. Kolem tanků a transportérů shromáždění lidé. Vojáci jim na všechny otázky monotónně odpovídali: Čtěte Pravdu. Po různých peripetiích jsem se dostal na Václavské náměstí. Viděl jsem zblízka, jak Rusové jen tak, ze vzteku, začali střílet ze samopalů a kulometů na Národní muzeum. Následně jsme zkoušeli zapalovat kanystry paliva, které měli vzadu na tancích a ze kterých samozřejmě teklo. Na zemi se válela spousta novin a letáků, takže stačilo mít oheň a mohl jsi zapálit tank. Coby nekuřák jsem byl nucen poprosit starého pána, který stál vedle. Dal mi krabičku sirek a důrazně mi řekl: To máš ale chlapče mít sám. O kus výš, pod Rozhlasem, už někdo zapálil transportér, v něm vybuchovaly granáty, všichni se vrhali k zemi, nad námi létaly střepiny granátů. Nářek raněných.

Potkal jste v Československu své krajany-vojáky?

Vůbec. Bulharští vojáci nebyli nikde ve městech. Invaze se zúčastnily dva motostřelecké pluky, jeden byl dopraven letadly do Ruzyně, odkud ale vojáci vůbec nikam nevyráželi. Druhý pluk se ocitl v Bánské Bystrici, i s tanky. Dojel tam po zemi, uvnitř sovětské kolony z Ukrajiny, kde předtím dva měsíce absolvoval cvičení a vymývání hlav. Celkem 2164 vojáků. Oba pluky byly vybrány z těch nejodlehlejších koutů země, ty garnizóny ležely u turecké hranice, kde panovaly poměry jako v sovětské armádě a kam se vojákům ani důstojníkům obyčejně moc nechtělo.

Jaký měla účast Bulharska smysl z vojenského hlediska?

Žádný, bylo jen potřeba demonstrovat jednotu Varšavské smlouvy. Typické bylo, že na rozdíl od maďarské či polské armády byla ta naše jediná, která při invazi do Československa neměla vlastní velení a přímo podléhala velení sovětských vojsk. No a důvod, proč byli bulharští vojáci drženi v izolaci, tedy v rajonech letišť Ruzyně a Vodochody, byl jednoduchý: aby se nenakazili kontrarevolučními myšlenkami, aby nezjistili, že ve skutečnosti v ČSSR žádná kontrarevoluce není a že operace není nic jiného než brutální sovětská okupace.

Celý rozhovor s Angelem Nikolovem od Daniela Kaisera si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku Echo. Ten si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.