Výpisky Václava Klause: Češi si vypěstovali sebezáchovný kult chudého chytráka

První polovina zápisků z roku 1989

Nevím, jak je to možné, ale mé výpisky z roku 1989 jsou ze všech let nejrozsáhlejší. Na straně jedné jsem na to měl v Prognostickém ústavu ČSAV – po dlouhých téměř dvaceti letech práce v bance – dostatek času, na straně druhé to, že se něco (zdůrazňuji něco) stane, bylo naprosto evidentní. Nejvíce jsem „ekonomicky“ mluvil s Dušanem Třískou a ten později někde uvedl, že jsme si už v tomto roce neodvážili vzít ani jeden jediný den dovolené. Chtěli jsme být u toho.

Současně musím říci, že tyto mé odborné výpisky nejsou deníkem, proto v nich nic bezprostředního z reality tohoto přelomového roku není. Jsou o tom, co nám běhalo hlavou.

Začnu Dušanem Třískou a jeho textem z ledna 1989 „Ekonomické centrum, peníze a monopoly“, kde je formulována kritika oficiální „perestrojky“ a tzv. „přestavbový romantismus“. Nesouhlasí s tezemi, že „naše ekonomika stojí před krachem“. Měl jsem stejný názor, že „tak jako dosud, tedy špatně a neefektivně může naše ekonomika fungovat“.

Ve čtvrtletníku Mezinárodního měnového fondu Finance and Development se úřednicky, nikoli politicky, zdůrazňovalo, že jakákoli radikální změna hospodářské politiky „bude vyvolávat nemalé přechodné náklady, zejména v krátkém období“, což nás následně vedlo k obhajobě myšlenky tzv. J-křivky (nejdříve pokles ekonomiky, pak teprve její růst). Zároveň bylo optimisticky předpokládáno (mé výpisky mají datum 27. 1. 1989), že „jakmile bude omezován státní sektor, soukromý sektor jeho činnosti rychle převezme“. Současně bylo S. J. Burkim varováno, že „klíčová je dobře připravená transformace“. Tyto tři teze jsem považoval za nesmírně důležité.

Opakovaně jsem četl práce B. W. Ickese z Pennsylvánské univerzity, jednoho ze západních ekonomů, kteří našemu starému systému i úskalím jeho změny dobře rozuměli. V článku „On the Difficulties of Reforming a Soviet-type Economy“ (z března 1989) zdůrazňoval, že „nekvalitní a neúplné reformy mohou vést ke zhoršení situace“. Proto hledal „a theory of the reform process“. Za klíčovou považoval „komplexitu návrhu systémového řešení“, nikoli jednotlivá dílčí opatření. Varoval před postupnou decentralizací ekonomického rozhodování, protože v tomto případě „firmy budou zneužívat výhody reformovaného systému“, ale jen pro sebe. Ani on, ani nikdo jiný nečekal naši radikální politickou změnu.

V dalším Ickesově článku, který jsem četl v dubnu 1989 (a vyšel v Journal of Macroeconomics, leden 1990), byl prezentován jeho model centrálně plánované ekonomiky (CPE), který jinak (a lépe než Kornai) vysvětluje příčiny permanentní rovnováhy v CPE pomocí konceptu „taut plans“ (napjaté plány), které mají být svou napjatostí motivační a mobilizační, ale vytvářejí deficity na nabídkové straně ekonomiky. To bylo sice inovativní, ale o minulosti, a už nás to přestávalo v tuto chvíli zajímat.

Daleko podstatnějším byl Steve Pejovich, se kterým jsem dodnes v intenzivním kontaktu. Ten celý problém viděl správně přes property rights, přes vlastnická práva. Jeho text na konferenci ve švýcarském Interlaken „A Property-Rights Analysis of Perestroika“ mi přivezla moje žena, která se jako ekonomka tehdejšího Ekonomického ústavu ČSAV konference v Interlaken zúčastnila. Steve hezky psal, že „sovětští manažeři mají cílovou funkci udržet status quo“, nikoli zvyšovat efektivnost (a zisk). A usilují o pokračování systému „měkkého rozpočtového omezení“ (soft budget).

Steve Pejovich, který v 50. letech utekl z Jugoslávie, byl nesmírně kritický k jugoslávskému ekonomickému (a ještě více politickému) systému ve studii A Property-Rights Analysis of the Yugoslav Miracle (květen 1989, Texas A-M University). Pěkně říkal, že „ekonomické reformy řeší jen marginální věci“, i proto jsme po listopadu 1989 nahrazovali slovo reforma slovem transformace.

Milton Friedman v časopise Economic Impact (1, 1989) zastával hypotézu, že zásadní systémové změny jsou vždy „předbíhány posunem intelektuálního klimatu“. Souhlasím, že veřejné mínění (i mezi intelektuály) v 80. letech předběhlo realitu a zásadně ji ovlivnilo. Žádné takové „veřejné intelektuální mínění“ v roce 2020 nevidím.

A. Walicki (v londýnském Critical Review) v článku „Liberalism in Poland“ přísně odlišuje „změnu systému od odstranění zprofanovaných politiků“, což mnoho lidí u nás dlouho nechápalo. Už je u nás úplně zapomenuto, že „lidé jsou přes svůj verbální antikomunismus více prokomunističtí než jejich vládci“. Viděl to ve Walesově polské Solidaritě, ale myslím, že to neméně platilo i u nás, říkával jsem to vždycky: V Solidaritě viděl „militantní antikomunismus a socialistické iluze“. Hezky říkal, že „militantní antikomunismus je v zájmu USA, ale nikoli v zájmu Polska“. Je škoda, že jsou tyto úvahy dnes zcela zapomenuty.

První půlku výpisků roku 1989 zakončím Tomášem Ježkem. I on se v textu „Dva konfliktní proudy v čs. perestrojce“ (červenec 1989) podobně ptá, „do jaké míry byl socialismus vnucen zvenku a do jaké míry vyrůstal z domácích kořenů“ a „zda si lidé opravdu přejí svobodnou společnost nebo ten „pravý“ socialismus“. Jeho odpověď byla jednoznačná: „spíše „dějiny“ jen pomohly na světlo a k moci silám, které zde byly latentně přítomny“.

Klíčový rozdíl proto nevidí „mezi komunisty a nekomunisty“, neboť někteří lidé jsou „východní“ svou netečností a fatalistickým přístupem k veřejným věcem. „Češi si vypěstovali sebezáchovný kult chudého chytráka“. Tento kult chudoby se lehce zvrací v závist a zášť proti každému, kdo má o něco více. Podle Tomáše Ježka je „nejpolitováníhodnější figurou chudého chytráka Haškův Švejk“. Já jsem se stal předmětem rozsáhlého opovržení části veřejnosti, když jsem se k tomuto postoji přihlašoval – ve veřejné funkci – po roce 1989.

Je příznačné, že z celého roku 1989 mám výpisky jen od dvou českých autorů – Třísky a Ježka – oba jsem nikoli náhodou vzal od 1. ledna 1990 jako své naprosto klíčové poradce na ministerstvo financí.

Je toho ještě moc, proto je to jen polovina výpisků z roku 1989.