Tak tohle si „Milada“ opravdu nezasloužila

Tak tohle si „Milada“ opravdu nezasloužila
Milada Horáková Foto: FOTO: Wikimedia Commons / Cassius Chaerea
Komentáře

KOMENTÁŘ

Daniel Kaiser

Tuto sobotu uplyne 70 let od vraždy národněsocialistické poslankyně Milady Horákové. Není to výročí o nic kulatější, než bylo před deseti lety, nemluvě o padesátém výročí v roce 2000. Ale až teď, poté, co odešli už téměř všichni političtí vězni, jimž by snad intenzivnější vzpomínání na Horákovou udělalo radost, je její památka doprovozena veřejnou kampaní.

Pražané – a v menší míře i obyvatelé některých jiných měst republiky – vidí na leckteré veřejné budově plátno s fotografií této ženy a doprovodným nápisem „Zavražděna komunisty“. Práce s jazykem je na Iniciativě Milada 70 asi nejpovedenější, slovo vražda je v tomto případě určitě výstižnější než poprava (které sugeruje, že kat někoho zabil po právu, vlastně spravedlivě). Tím to povedené končí.

Netušíme, o co v kampani jde. Jen připomenout Horákovou, nebo snad trochu zahanbit KSČM? Je to i závazek chovat se sám trochu zásadověji dnes a do budoucna? K iniciativě se kromě různých škol připojil Dopravní podnik hl. m. Prahy (v metru se bude z tlampačů vysílat sestřih z procesu s MH), primátor Zdeněk Hřib, státní i soukromá rádia. Umenší snad Rádio Impuls přihlášením se k odkazu Horákové trapnou skutečnost, že je v majetku Agrofertu, že tedy patří premiérovi, kvůli němuž byl fakticky vysazen lustrační zákon a který se nechá podporovat komunistickou stranou?

K iniciativě se připojuje kdekdo. Na budově FAMU v centru Prahy dnes visí Milada na místě, kde loni na podzim strašilo chodce plátno s oznámením o klimatické stávce, protože před tři čtvrtě rokem se zrovna vyžadovalo hopsat podle představ šestnáctileté Grety ze Stockholmu.

Žádný podnik samozřejmě nikdy nemůže za všechny své příznivce. Je ale cosi strašně nepovedeného na tom, že památka ženy, která v závěru svého života musela vystát nepřátelskou kampaň s „dobrovolným“ zapojením veřejnosti, se dnes připomíná kampaní, která v některých svých polohách získává lehce nátlakový ráz. Viz náruživost, s jakou se pojednalo odmítnutí Filozofické fakulty UK připojit se. Tady jde přirozeně o to, že děkan Filozofické fakulty Michal Pullmann nejenže je levičák, ale v pohledu na dějiny komunistického režimu revizionista. Pochází od něj výklad, že vláda KSČ za normalizace byla víc založena na společenském konsenzu než na strachu a hrozbě perzekucí. A že za koncem vlády KSČ stál teprve rozpad tohoto konsenzu, který zase odstartoval Michail Gorbačov.

To je ale problém Filozofické fakulty UK a ovšem v jisté míře i Ústavu pro studium totalitních režimů, obecně české historické obce, že se tato neživotná scholastika mezi mladšími historiky stala součástí hlavního proudu. V této konkrétní situaci Pullmanna naopak ctí, že odmítl pokleknout. Vzdávat úctu na rozkaz někoho, kdo se mě pokouší dostat do nepříjemné situace, to prostě člověk s elementární důstojností neudělá.

Poklekávání na povel pozorujeme dnes v západním světě, zdaleka nejen ve Spojených státech, kde podstatou hnutí Black Lives Matter není odmítavý postoj k rasismu, ale jeho moc přimět širokou veřejnost ke spartakiádám na odiv dávané dobroty. Poklekávají sportovci před utkáním, samozřejmě politici, dokonce policisté. Je trapný pohled na dospělé lidi, jak poklekávají jenom proto, aby nevyčnívali.

Ostatně i u nás jsme před pár týdny zažívali něco podobného s rouškami. Nařízení české vlády předcházel neformální společenský tlak vůči každému, kdo zpocený hadr přes obličej považoval za nezdravou manýru, a také iniciativy ajťáků a online podnikatelů, jako je Covid19CZ. Jeho představitelé se chlubí, že vládu k vyhlášení povinnosti nosit roušky vlastně dotlačili.

Nepodvolit se těmto dobrovolně-nedobrovolným iniciativám ve veřejném prostoru je minimum pro každého svobodomyslného člověka. Nejde tu o konkrétní obsah – povědomí o Miladě Horákové je důležité, byť se jí člověk lépe přiblíží, když si zajde do její cely v terezínské Malé pevnosti (kde byla vězněna za války Němci) nebo když si přečte právě vydanou knihu Dana Anýže. Jde o formu. Ta se příště může naplnit něčím, co zase bude pro změnu konvenovat doc. Pullmannovi.

 

Související články