7 FOTOBLOG

Kejklíři a andělé v Lublinu

Témata:

Do Lublinu jsme s historikem Pavlem Zemanem (rozhovor s ním viz Týdeník Echo č. 35/2018) a jeho osmnáctiletým synem Václavem přijeli kvůli Majdanku. Celý pátek jsme chodili po obrovské ploše tábora, který se mírně zvedá k návrší s krematoriem a mauzoleem, kde je navršen popel z tisíců a tisíců lidských těl (odhady obětí jsou od 80 tisíc až po 400 tisíc), a to prosím slovo popel není míněno metaforicky, neboť když se na tu písečnou hromadu podíváte pozorněji, opravdu uvidíte úlomky kostí.

Z mohyly je dobrý výhled na město, které je od tábora vzdálené pět kilometrů. Tábor, tedy vlastně majdan, stál v otevřené krajině, postaven byl na „zelené louce“, takže dobře muselo být vidět i na něj a nejspíš i na kouř z kremačních pecí, které se dochovaly, stejně jako plynové komory, ve kterých se používal cyklon B, malý příspěvek malého českého Kolína druhé světové válce…

Lublinští Židé, kteří v 19. století v Lublinu tvořili většinu obyvatel a při vypuknutí války jich ve městě žila pořád ještě třetina z celku, to sem tedy měli kousek. Většina jich sice byla odvezena na zplynování do Belzecu, ale ti, kteří zemřeli tady, v Majdanku, se sem nejspíš mohli přemístit pěšky a třeba poslední pohledy patřily horizontu jejich města. Toho mezi Židy tak slavného Lublinu, proslulého svými učenými rabíny, zbožnými chasidy a vyhlášenou ješivou, největší talmudistickou školou na světě. Její budovu před pár lety slavnostně otevřeli, ale není, kdo by tam chodil, v celém Polsku žije asi sedm tisíc Židů, v Lublinu jich je prý dvacet, takže se muži ani nesejdou ke společné modlitbě.

Druhý den jsem se přátelům omluvil a chodil po Lublinu sám, hlavně po jeho Starém Městě, které mi svými kupeckými domy a barokními kostely připomínalo Lvov, jiné kdysi polské město, které není odsud moc daleko. Lublin ale zůstal v Polsku, takže měl štěstí. Lubelszczyznu, tedy lublinskou oblast, už nechal Stalin Polákům, ovšem za cenu podvolení. Tady v Lublinu také komunistické Polsko vlastně vzniklo, když tu byla v červnu 1944 Sověty dosazena vláda Národního osvobození, de facto loutková vláda nového ujařmení. 22. červenec, kdy byl přijat tzv. Manifest lipcowy, tedy červencový, se stal státním svátkem lidového Polska, za což jsem polské děti litoval, že z toho o prázdninách nic nemají, neboť státní svátek má cenu, když se nejde do školy. Hned po roce 1989 byl taky zrušen a o osvobození se přestalo mluvit. Státní svátek mají teď v Polsku 3. května, kdy se slaví historická ústava z roku 1791, takže to mají školáci lepší.

Jinak by se ovšem dalo říci, že jak tady komunistický režim v Polsku začal, tak tady taky skončil, protože v Lublinu propukly v červenci 1980 první stávky, když se jako obvykle vláda snažila zdražit potraviny. Trvaly dva týdny, režim je rychle ještě nějak uhasil a se stávkujícími se dohodl, ale jiskra už přeskočila a v srpnu vypukly stávky v Gdaňsku a Gdyni, pak byla založena Solidarita a tak dále, známá historie. Ti, kdo do toho tady v Lublinu šli jako první, mluvili o osvobozujícím zážitku, kdy člověk přestane mít strach.

Zmínit by se ještě v Lublinu měla Katolická univerzita, která si po celý komunistický režim uchovala značnou míru nezávislosti a svobody, takže mohla sloužit jako útočiště pro nekonformní intelektuály, kteří v Polsku nikdy nemuseli do kotelen v takové míře jako v pohanských Čechách. V něčem to měli Poláci lepší. V něčem horší, jako dneska, kdy je to ale všechno už jinak.

Toho dne byla sobota a ve starém Lublinu se konal jarmark, nazvaný starojagellonský. Hlavní osa města, táhnoucí se od Grodzké brány po Katedrální náměstí, byla plná krámků s výrobky a předměty folklorního typu. Bylo to pojato slovansky, takže každý stánek byl opatřen visačkou, kde se oznamovalo, že prodávající je třeba z Běloruska nebo z Ukrajiny nebo z Litvy, což tedy Slované úplně nejsou, ale mají k nim blízko. Z Čech tam nebyl nikdo, stejně jako vidět nebylo Rusů, což mne neudivilo, zato dostavilo se pár Slováků, kteří prodávali fujary, nevím, zda šly na odbyt. Můj úmysl něco si pořídit přes všechnu snahu bohužel ztroskotal, neboť nic se mi vlastně moc nelíbilo, bylo to všechno hodně rustikální, buď haleny a utěrky hrubě vyšívané, nebo valašky a hole a hrkačky a řehtačky nebo toporně vyvedené sošky s jánošíkovskými postavami nebo zarmouceným Kristem. Též trhovci se mi jevili jaksi zasmušilí, něčím přešlí, životem omletí, introvertně do sebe obrácení, nikdo se příliš nevnucoval, ba ani neusmíval, na Slovácích byla sympaticky rozpoznatelná již nějaká ta borovička. Krátce předtím jsem chodil po podobném tržišti v Palermu a hryzal si prsty, abych nevytahoval peněženku, kolik tam bylo krásných věcí! Ach, Bůh nebo kdo nerozdělil talent estetický rovnoměrně, toť nekorektní pravda, která zajisté nic neznamená, jen prostě to, že bych si tam nic nekoupil. Ale jinak to bylo pěkné a pouliční kapely talentované, zvláště když to řízly něčím cikánským nebo židovským, to hned znělo živěji a veseleji.

Do Starého Města se vstupuje po mostě, pod kterým neteče žádná řeka, ale vede od zámku, který stojí na takovém kopečku. Trčí z něj bachratá věž, donjon, z 15. století, ale on sám připomíná neogotické nádraží nebo kasárna nebo vězení, za nějž také skoro sto padesát let sloužil. Kromě běžných případů tady byli v hojném počtu věznění rebelové protirakouští (1792–1805) a pak hlavně protiruští, neboť Lublin byl celé 19. století hlavním městem carské gubernie, což vyvolávalo každých dvacet let nějaké povstání, ale na druhé straně to zase tak nebránilo rozvoji města, hlavně když se v druhé polovině postavila železnice do Varšavy, takže pak už tam Poláci tvořili většinu. Židů se to příliš netýkalo, ti se žili svým vlastním životem, Poláci se nestýkali moc s nimi a naopak: i když nic neplatí absolutně, jak to ve svých knihách popisuje můj oblíbený Isaac Bashevis Singer. Jeden jeho román se jmenuje Kejklíř z Lublinu a jeho hrdina, provazochodec Jaša Mazur, který se jako do provazů zaplétá do milostných vztahů, takže se propadne do katastrofy a na konci se vrací do Lublinu jako kajícník, který se před pokušením chtíče raději nechá zazdít v zadním dvorku nějaké lublinské ulice a stane se vyhlášeným cadikem, svatým mužem, za kterým chodí Židé pro radu a požehnání.

Ten hrad tu ovšem stál dávno předtím. Na místě, kde už stála tvrz Lublin, což znamená Lubomír, ho ve 14. století nechal zbudovat Kazimír Veliký, poslední Piastovec na polském trůně, takže za chvíli (1386) je vystřídali Jagellonci čili Jagiellonowie, když se pohan Jogaila nechal pokřtít a stal se polským králem Władysławem II. Jagiłłem. A tento nově pokřtěný král zanechal tady na lublinském hradě jednu z nejcennějších památek středověkého Polska, fresky v byzantsko-pravoslavném stylu, jimiž přikázal vyzdobit hradní kapli Nejsvětější trojice. Jejím tvůrcem byl jakýsi Mistr Andrej, známé je jen jeho jméno, snad Rus, současník Andreje Rubleva, ale nikoli nejspíš on osobně, i když jsou i takové teorie. Fresky, encyklopedie Starého i Nového zákona v obrazech, byly v průběhu staletí zakryty a přemalovány, objeveny koncem století 19. a po celé další restaurovány.

Protože jsem čtrnáct dní předtím hleděl na zářící mozaiky v palermské Cappella Palatina, samozřejmě mnohem krásnější a také starší o tři sta let, byl můj pohled pokažený. Postavy jaksi loutkovité, provedení v něčem hrubé až primitivní, stylizované s tou východně-slovanskou toporností, nedostatkem grácie, lehkosti, o eleganci ani nemluvě… Ale když jsem zakláněl hlavu a pozoroval klenbu, měl jsem pocit, že jeden z cherubínů nebo serafů, to se pozná podle počtu perutí, se na mě podíval vyčítavě a snad hnul křídlem, takže se zvedl lehký vítr a já na zpocené pleši ucítil chlad, což mi bylo výstrahou, abych se zdržel snobských soudů.

Ne, bylo to nádherné a dojemné, vidět tu lublinskou Sixtinskou kapli, nečekané zjevení s anděly strnule hledícími z nebe nad Lublinem.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.