Výpisky Václava Klause: Éra naší miniperestrojky a „Braunkohle über alles“
VÝPISKY VÁCLAVA KLAUSE
Éra naší miniperestrojky – výpisky č. 27 (rok 1987)
Odmítám dívat se na komunistickou éru jako na jakýsi monolit, v němž se nic nedělo a z něhož vyčníval jen rok 1968. Jde samozřejmě i o vědomě zvolenou hloubku pohledu a o velikost zvětšovacího či zmenšovacího skla, se kterým se na toto období díváme. Konstanta to ale – z hlediska života v té době – určitě nebyla.
Byla období lepší i horší, nadějnější i beznadějnější, měkčí i tvrdší, historie nebyla „fukuyamovsky“ zastavena. Elementární rozlišovací schopnost bychom měli mít i my – s odstupem tří desetiletí. Druhá polovina 80. let byla obdobím z těch lepších. Asi by se to dalo i nějak měřit – počtem zatčených z politických důvodů, počtem vyhozených z práce, počtem výjezdů do kapitalistické ciziny, počtem návratů do svých původních zaměstnání (i když ne do svých bývalých postů) po srpnu 1968 vyhozených z práce, atd., atd. Snad to někdo takto potichu a potajmu počítá, i když mu asi chybí zadání (a grant).
Jednou věcí jsou kvantifikovatelná data (která v těchto tématech jsou a vždy budou jen pomocná), druhou jsou pocity. Mám rád anglický výrok „perceptions are always right“ (pocity mají vždy pravdu) a prohlašuji, že i moje „perceptions“ v druhé polovině 80. let naznačovaly pohyb vzhůru. Neříkaly, že komunismus tak rychle a tak snadno skončí, ale říkaly, že se situace viditelně mění.
Tehdy v ekonomice – a o té je v této době většina mých výpisků – šlo o to, že se radikálně zpomalilo tempo ekonomického růstu i tempo růstu spotřeby. Našel jsem i své výpisky z nějakého anglického „paperu“ dnešního prezidenta Hospodářské komory Vladimíra Dlouhého, ve kterém byla i data (dnes jsem je nekontroloval) o zpomalování růstu disponibilního příjmu u nás – jeho průměrné tempo růstu bylo v období 1971-75 4,87 %, v období 1976-81 1,60 % a v období 1981-85 1,01 %. Toto zpomalení bylo zřetelné. Došlo proto k evidentnímu poklesu růstu spotřeby. Plánovači se trápili tím, proč tomu tak je. Dnešní hlavní český bojovník za euro Oldřich Dědek psal v materiálu Ekonomického ústavu ČSAV, že „investiční cyklus patří v socialistické ekonomice k neoddiskutovatelným faktům“ a předvídal, že nastává období, které „může pro svou investiční náročnost vyústit do nových disproporcí“. Že se vyčerpávají i zdroje růstu maďarské ekonomiky psal v časopise Řízení ekonomiky maďarský ekonom L. Bogár – už není možné akumulovat na úkor spotřeby, brzdou se stává zanedbání infrastruktury, nejsou žádné zahraniční zdroje – „obětí se stala míra akumulace“. A i ta se začala snižovat.
My to jednoznačně vysvětlovali systémovými problémy, ale něco podobného se odehrávalo i na Západě. Tehdy mne velmi oslovil článek M. M. Bailyho (v časopise Science) „What Has Happened to Productivity Growth?“. Zajímavé je, že Baily už tehdy – to znamená před 33 lety – hovořil o „computer revolution“, ale dodával, že se tato revoluce ještě „neprojevila v růstu produktivity, tak jako tomu bylo u všech dřívějších generací velkých inovací“ (str. 448). Zastával názor, že „úřednická byrokracie absorbovala velkou část těchto investic, aniž by došlo ke zvýšení efektivnosti“ (str. 449). To se mi zdálo být a zdá být i teď více než logické. Když je automatizována továrna, vyrábí se více s méně dělníky, zatímco když se automatizuje kancelář, výsledek je jiný – „more paper is generated“. To i tehdy, když jsem pracoval ve Správě automatizace a mechanizace (SAM) Státní banky československé, ale i dnes potvrzuje moje životní zkušenost. „More paper is generated“ je geniální výrok.
Dostal jsem i nové vydání slavné knihy Kennethe Bouldinga „Economic Analysis“ (byly to dva díly – Mikroekonomie a Makroekonomie), původně z roku 1941. To byl velmi raný moderní učebnicový text, který o mnoho let předběhl známou Samuelsonovu učebnici. I teď si uvědomuji, jak je o standardní ekonomii možné psát nestandardně. Učebnice nebyla strukturována podle témat, ale podle „methods of analysis“. I ony známé křivky jsou u Bouldinga trochu jiné než v obvyklých učebnicích. Boulding hezky říkal, že „modely jsou pomůcka k myšlení, nikoli jeho náhražka“ (str. 219), ale hned dodával, že bez modelů je to buď čistý empirismus (pure empirism) nebo jsou to vlastně implicitní modely (nevědomé, neexplicitní, nezformulované modelování). Obojí je špatně.
Tomáš Ježek v textu „Parciální člověk a složitý svět“ si kladl otázku, jaký je význam informace o srážce vlaků v jižní Argentině pro obyvatele severního Švédska. Zabýval se rozporem mezi relevantností informací a technickými možnostmi šířit je do světa. Mluvíme o roce 1987, ne o šílené irelevantnosti informací o každodenním přírůstku počtu nakažených koronavirem na libovolném místě světa. Zabýval se i „averzí moderního člověka k existenci ekonomického problému“, což všemi garantovanými příjmy, zaručenými mzdami, minimálními mzdami, sociálními dávkami všeho typu (bez jakéhokoli vztahu k zásluze a pracovnímu výkonu), o ledabylém zadlužování současnosti ani nemluvě od té doby nekonečně zesílilo.
Barry W. Ickes v článku „On the Economics of Taut Plans“ (v časopise Journal of Comparative Economics, prosinec 1986) – a v řadě svých dalších článků a projevů na konferencích – modeluje chování firem (a celých ekonomik) v ekonomice sovětského typu, čili i u nás. Napjaté (či mobilizační, záměrně nadsazené) plány měly vést k většímu „effort“ (snaze, úsilí). Tak to asi komunističtí lídři a plánovači zamýšleli. Často o tom západní sovětologická literatura mluvila, ale prof. Ickes říká, že „literatura o napjatých plánech opomíjela agregátní efekty těchto napjatých plánů“ (str. 388). Napjaté plány měly vést k většímu úsilí a – a to je zajímavý postřeh – „měly omezovat svobodu rozhodování manažerů.“
Ickes přesto vidí hlavní problém na makro úrovni, a proto hledá vztah napjatosti plánů a agregátního outputu. Formuluje specifickou makroekonomickou S-curve, nabídkovou křivku, a i když připouští jakési možné „benefits“ napjatých plánů, je to jen do určitého bodu – pak nastává zřetelný zlom. Jakkoli může napjatost plánu zvyšovat output u jednoho podniku, současně narůstají agregátní disefekty, a celý systém je stále více charakterizován existencí masivních shortages (nedostatků, disproporcí, nerovnovah), což zcela převáží onen potencionální mobilizační efekt. Někdo by mohl namítnout, že toto všechno vnímal i bez složitého matematického modelu, ale není tomu tak. Modelování je čištěním myšlení.
Známý americký ekonom Weidenbaum (Dialogue, č. 2, 1987) říká, že je „mýtem, že budou všechna nová pracovní místa v high-tech odvětvích“. Nemáme se nechat mást rozdíly mezi relativními a absolutními nárůsty. „V 80. letech se USA předpokládá 100 000 nových míst pro programátory, ale 1,3 milionu míst sekretářek, písařek a úředníků, 77 000 míst pro techniky na zpracování dat, 206 000 automechaniků.“ Ani dnes to nebude jiné.
Robert Solow v článku v American Economic Review nás ekonomy hezky vystihuje. Píše, že „ekonomové se odlišují od ostatních lidí pochopením a obdivem k fungování decentralizovaných konkurenčních trhů jako mechanismu alokace zdrojů a imputace příjmů“. Dodává ale, že ekonomové mají nejen „víru v efektivnost tržní alokace, ale i nástroje pro kritiku“ této víry.
Na závěr jeden pěkný bonmot z tehdejšího sympozia o NDR (publikováno v Comparative Economic Studies, č. 2, 1987). J. L Collier použil hezký výrok: „Braunkohle über alles“.
- 8. 2020
