Podzim patriarchů

Polský vůdce Jarosław Kaczyński dokázal totéž co dřív jeho maďarský kolega Viktor Orbán. V nedělních volbách získal o šest procent hlasů víc než minule a obhájil absolutní většinu v parlamentu. Pro opozici to znamená naplnění nejhorších snů, při nichž se národ zřekne demokracie a dobrovolně předá veškerou moc autoritářskému vládci. Může to však znamenat i něco jiného.

Demokracie má někdy problémy. Politická scéna se třeba rozpadne na prvočinitele a debaty mezi zástupci lidu připomínají srážky atomů, které bez cíle bloudí prostorem. Proto se demokraté minimálně od druhé světové války snaží najít model, který by umožnil lidu, aby projevil svou vůli, a zároveň umožnil sestavit vládu, která si dokáže jasně stanovit cíl a dostatečně energicky k němu vést své spoluobčany. V některých zemích voliči žádají, aby tuto společnou energii prezentoval jediný člověk, dost čestný a důvěryhodný na to, aby mu mohli bez obav svěřit na nějakou dobu svůj hlas. Poláci našli takového člověka v Jarosławu Kaczyńském, Rakušané si čtrnáct dnů předtím už podruhé vybrali za kancléře Sebastiana Kurze, a opět se ziskem o šest procent větším než minule. Tím dostal možnost zvolit si koaličního partnera ze tří menších stran. V Kurzově případě opozice nemluví o konci demokracie. Naopak si zřetelně oddychla, protože kancléř svým triumfem odsunul na okraj svého dosavadního partnera, stranu Svobodných, kterou část Rakušanů podezírá z protidemokratických sklonů. Kurz se narodil sedmatřicet let po Kaczyńském, přesto mají leccos společného. Dokážou vysvětlit, jak by se měla jejich země změnit, a navíc mimořádné politické schopnosti, které je lepší obdivovat než se s nimi muset měřit. Polská a rakouská demokracie si vybraly a většina občanů hledí do budoucna s větší důvěrou než dosud.

Podezření mohou mít příznivci levice, pro které je vítězství křesťansky smýšlejících politiků varováním, že se dějiny příliš daleko vzdálily obvyklému výkladu, že moc nakonec spadne do klína socialistům. Teď naopak vyhrává každý politik, který vsadí na národní kartu a na tradici křesťanství, tedy tmářství. To může vést k radikalizaci celého světadílu. Něco na takových obavách může být. Kaczyński i Kurz dali najevo, že jsou ochotni překročit určité hranice, pokud se tím přiblíží svému cíli, kterým je v obou případech posílení křesťanského světonázoru a tradiční rodiny. Proto jim nedělá potíže použít populistickou rétoriku a vstoupit do mezaliance s radikálními stranami, jako byla v Polsku Sebeobrana a v Rakousku jsou Svobodní. Ovšem na takovém přístupu není nic specificky pravicového nebo křesťanského. Týden před Poláky hlasovali Portugalci. Obhájil premiér António Costa, který také získal o čtyři procenta hlasů víc než minule a mandátů ve sněmovně má skoro polovinu. Je to však socialista a hranice překračuje tím, že do koalice zve bývalé stalinisty a trockisty.

Voliči napříč Evropou jsou ochotni leccos překousnout při hledání člověka, který dokáže celý ten moderní chaos pochopit a řídit ho k prospěchu všech. Zřejmě si takový postoj vyžádala nejistá doba. Ovšem běda té společnosti, jež si do čela zvolí slabocha bez charakteru či oligarchu, který se stará jen o vlastní prospěch.