Písně pro neklidný podzim

Hudební život se k normálu vrací pomalu. Koncerty se konají, není jich ale nijak moc a návštěva často nebývá velká, promotéři zatím mohou v to světlo na konci tunelu spíš doufat, než že by ho skutečně viděli. Zvěsti o návratu nějaké formy uzavírek na klidu zrovna nepřidají. Ani nových desek se neobjevuje nějaké závratné množství, pořád ale něco vychází. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl v produkci posledních týdnů našel několik titulů, v nichž by ucho posluchače nezatíženého generačními předsudky mohlo najít zalíbení.

Bobby Gillespie and Jehnny Beth: Utopian Ashes

K určitým zvukům musí člověk dozrát. A přihodilo se to i Bobbymu Gillespiemu, už téměř šedesátníkovi, frontmanovi skotské kapely Primal Scream, která existuje už víc než třicet let a drží si reputaci, z řetězu utrženého rokenrolového úkazu, občas ujíždějícího k taneční hudbě, všelijakou intoxikací poháněného odvazu. Jeho domovská kapela má značnou slabost pro sound 70. let, na sólovém albu natočeném ve spolupráci s Jehnny Bethovou (zpěvačka kapely s dobově příznačným jménem The Vaccines) se Gillespie také zvukově vrací do téhle éry (plus minus), tentokrát ale našel inspiraci jinde než v tehdejším rokenrolu nebo soulu. Deska duetů v ledasčem připomíná písně Leeho Hazlewooda, posmutnělého a ne zrovna střízlivého kovboje tehdejšího popu. Mezi jeho nejznámějšími písněmi je taky hodně duetů, v časech největší slávy je nahrával s Nancy Sinatrovou, později, v dobách jeho švédského „exilu“ třeba s herečkou Ann-Margretovou.

Orchestrální popsongy, v nichž to tlumeně eroticky jiskřilo, často ale taky nasáklé kocovinovým smutkem, melancholickou odevzdaností. Bobby Gillespie a Jehnny Bethová na nové desce dosahují podobného účinku. Písně z Utopian Ashes popisují vztahy v různých stadiích rozkladu, nejčastěji lhostejné míjení se lidí, kteří by jeden druhého už nejradši nevnímali. Ta často až bezohledně a věcně formulovaná hořkost je ale často podávaná až opojně sladce. Gillespieho výše položený hlas povlává nad vrstvami smyčců a kytar, občas znějících s decentním rozmachem, Jehnny Bethová svůdně šeptá. Vzniká tak v něčem retro a v něčem nadčasový obraz katastrofy, něžné písně o absenci něhy, intoxikující zvuky, které oživují obraz vyhoření. Spojení hlasů dvou lidí, kteří se všemi těmi smutky docela baví, vymysleli si pro sebe novou roli a docela si ji užívají.

Low: Hey What

Ještě jedna úctyhodná deska z produkce veteránů. Manželé Alan Sparhawk a Mimi Parkerová vystupují osmadvacet let, teď už jen jako duo. Jsou příkladem tvůrců, kteří vždy stáli trochu stranou aktuálních trendů, díky tomu ale taky nikdy nezněli jako revival sama sebe nebo jako anachronismus.

Všechny recenze Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Ten si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.