10 FOTOBLOG Z TATER

Anděl v Tatrách. Borovička a šavle na Lomnickém štítu

Témata: ,

Nejdřív jsem si myslel, že je to cvok. Ve vlaku Tatranské elektrické železnice z Popradu do Starého Smokovce pobíhal starší muž v bílém tričku od jednoho okna k druhému a fotil ostošest. Neměl digitál, ale starý fotoaparát na filmy. Ty během dvaceti minut cesty spotřeboval asi čtyři. Cívky s filmy mu padaly na zem a on je střídavě sbíral a zase fotil a u toho se chytal za hlavu, něco si mumlal a kroutil hlavou, jako že tomu nemůže uvěřit, že taková krása snad ani nemůže existovat. Jeho počínání bylo tak zajímavé, že jsem mu po většinu cesty dal přednost před sledováním přibližujícího se tatranského masivu. Pak mi jedna cívka spadla pod nohy a já ho konečně oslovil, a protože nevypadal jako Slovák, řekl jsem rovnou: „Nice, isn’t it?“ Muž se podíval, jako bych ho vyrušoval, ale pak vydechl: „Absolutely beautiful!“

Muž se podíval, jako bych ho vyrušoval, ale pak vydechl: „Absolutely beautiful!“

Tímhle popisem začíná můj článek o Vysokých Tatrách, který vyjde příští týden (2. února) v tištěném Echu. Jako takový odskok od vážného horopisného tématu, jemuž se tam věnuji, tady nabídnu dobrodružný popis setkání s hrůzou velehor.

Tatry byly v těch lednových dnech plné lyžařů. Sněhu bylo tak akorát, to znamená, že začínal až na těch sjezdovkách, kvůli nimž jsem ale já do Tater nepřijel. K nim naopak směřoval lyžařský lid, převládalo domácí obyvatelstvo, hned po nich Poláci a samozřejmě také Češi, kterých bylo ale podstatně méně než těch prvních – aspoň mně se to tak zdálo. Tyto tři slovanské kmeny doplňovali Ukrajinci, kteří už asi mají taky jakousi střední třídu, když si mohou dovolit zajet do Tater na lyžovačku. Sem tam bylo ovšem také slyšet maďarštinu, někdejší panský jazyk Horních Uher, což jsem uvítal, i když jsem se podivoval, že i lid tak nížinný je schopen ovládnout jízdu na vratkých předmětech z kopce, dokonce, zdálo se mi, dosti prudkého.

Toť tedy mé zkoumání etnografické, přičemž ho bylo možné provádět jen doslechem, neboť všichni vypadali stejně, oblečeni do nadnárodních barevných kombinéz, a měli vybavení, jehož kvalitu nejsem schopen posoudit, ale zdála se mi dobrá. Každopádně já nic takového na sobě ani s sebou neměl.

Člověk použije lanovku.

Mým úmyslem bylo něco jiného: dopravit se na Lomnický štít. To je prosím možné docela jednoduše. Člověk použije lanovku. Natřikrát a pokaždé trochu jinou. Nejprve z Tatranské Lomnice na místo jménem Štart, čímž se asi myslí, že odtamtud se již může lyžovat. Pak ze Štartu na Skalnaté pleso, kde se nachází velká budova, kterou v polovině třicátých let navrhoval sám velký Dušan Jurkovič, ale myslím, že to už není poznat. Je tam však jídelna, kde si je možné dát slovenskou potravu a borovičku. A pak teprve nastane poslední, nejdramatičtější a také, musím říct, nejnebezpečnější fáze cesty, tedy visutou lanovkou na Lomnický štít. Ta už není pro lyžaře. Na tu už se odváží jen málokdo. Třeba já.

Celkem je to nějakých patnáct kilometrů, trvá to asi hodinu, když se nic nestane a kladkostroj se nezasekne. Ovšem předtím, než člověk nastoupí na tuto dobrodružnou cestu, musí zaplatit za lístek dosti krvavou sumu šedesát eur. Když jsem to u pokladny zjistil, nejdřív jsem si myslel, že jde o týdenní jízdenku, a když mi pokladní řekla, že nikoli, zeptal jsem se, zda se z lanovky stane v průběhu jízdy letadlo, neboť některé letenky vyjdou laciněji. Na to pokladní nic neřekla. Nuže, koupil jsem si lístek, takovou malou kartičku s čipem, takže jsem trnul, že ji ztratím a zůstanu trčet někde uprostřed ledovců, umrznu a mé kosti ohryžou svišťové a kamzíci a na jaře je najdou sběrači bylin.

Celé toto obdivuhodné dílo začalo v roce 1936 a hotovo bylo o Vánocích 1941.

Jak už jsem naznačil, v lednu jsou lidé užívající lanovku většinou lyžaři. Pro ně je taková jízda a nastupování do lanovky rutinní záležitostí. Stojí přichystáni u rumpálu s lyžemi a hůlkami, aby je vmžiku zastrčili do takových přepravních vnějších kapes, jejichž obsah pak spolu s nimi vyveze kabinka vzhůru. Já zastrčit neměl co, chvíli jsem uvažoval, že bych tam dal baťoh, aby nepřekážel spolucestujícím v lanovce, tak jsem ohleduplný, ale pak to bylo tak rychlé, že jsem nestačil nic jiného než vpadnout s nějakými veselými Poláky do kabinky, ona sebou několikrát cukla – a už jsme jeli vzhůru. Zatímco mí spolucestující byli v pestrobarevných úborech a na nohou měli tu těžkotonážní ski-obuv, já byl v kabátě, čepici nesportovního typu a obyčejných zimních botách, takže jsem mohl působit jako odborář Anděl na horách, morousovitý dědek Jaroslav Marvan, který začne na lanovce kontrolovat lístky. Byl bych i ochoten tento vtip podniknout, jenže Poláci by tomu zřejmě nerozuměli, bůh ví, jestli by tomu rozuměl vůbec někdo.

Když zrovna nejsou nízké mraky či mlha, lze i z Lomnice na jeho vrcholu hezky vidět černou tečku.

Lomnický štít se tyčí do výšky 2632 metrů nad mořem nad Tatranskou Lomnicí. Je to druhý nejvyšší kopec v Magas-Tatra, jak se pohoří řekne uhersky. Když zrovna nejsou nízké mraky či mlha, lze i z Lomnice na jeho vrcholu hezky vidět černou tečku, k níž vede jakési vedení. Tečka je meteorologická stanice a ten drát není telegraf, ale lano, po němž tam a zase zpět jezdí ze stanice u Skalnatého plesa kabina lanovky. Jako obvykle jsem se zajímal o historii a přečetl jsem si, že budovat se celé toto obdivuhodné dílo začalo v roce 1936 a hotovo bylo o Vánocích 1941. Mezitím zanikla republika, takže oslavy, předpokládám, že se slavilo, zařizoval už jiný stát a jiná byla i symbolika a takové věci okolo. Slovenská Rychlá divizia stála s wehrmachtem při Azovském moři a činovníci Slovenského štátu pomalu mysleli na to, jak ze Slovenska nenápadně vyvézt Židy. A do toho začala jezdit na Lomničák lanovka a byl to jistě obrovský úspěch Slovenska, neboť to byla ve své době nejdéle napřažená lanovka v Evropě na nejvýše položenou stanici v Evropě. To ani Němci v Alpách nic takového neměli–  to je muselo trochu másti, kde se na to ti Slováci zmohli. No, český patriot na tomto místě již začíná předpokládat, že za tím budou čeští inženýři, především průkopník českých lanovek Václav Nevrlý a pak firma Františka Wiesnera z Chrudimi, po znárodnění Transporta, která dodala ono šest kilometrů dlouhé ocelové lano, jež vážilo desítky tun, které musely, neboť ještě nebyly vrtulníky, být vyneseny na ramenou desítek mužů po těch příkrých skalách nahoru až na ten štít, což si snad ani nedovedu představit. Natočit tak o tom film, jak táhnou chlapi mohutného černého hada po skalách a do toho začne válka a oni nevědí, co s tím… To by bylo drama!

Když jsem dojel druhou lanovkou, tentokrát s maďarským párem, na Skalnaté pleso, bylo zataženo.

Když jsem dojel druhou lanovkou, tentokrát s maďarským párem, na Skalnaté pleso, bylo zataženo, nebylo vidět skoro nic a já litoval, že jsem si zakoupil tak drahý lístek do studené mlhy. Zatímco lyžařům to mohlo být jedno, já byl závislý na výhledech. Nabral jsem si kapustnicu a uvažoval o borovičce. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že když jsem na Slovensku, je dobré držet se tradic. Jednu jsem si tedy dal a vypil. Možná jakási alkoholická magie způsobila, že se začalo cosi dít s oblohou a mezi roztrhanými mračny se objevilo slunce. Jeho svit náhle ozářil skaliska a odhalil hrozivou nádheru hor. Znovu jsem se začal těšit na dobrodružství, které mě čeká.

Kromě lístku s čipem je nutné mít lístek s vyznačeným časem nástupu.

Finální lanovka na Lomničák jezdí jednou za půl hodiny, nahoru a dolů čili kyvadlově. Kromě lístku s čipem je nutné mít lístek s vyznačeným časem nástupu. To jsem samozřejmě nevěděl, lístek jsem předtím zmuchlal a kamsi, tedy do koše, odhodil, takže jsem málem nebyl do kabinky vpuštěn. Pohled na nesportovně oblečeného Čecha, na němž bylo vidět, že jde o splnění jednoho z mála jeho životních snů, však obsluhu lanovky obměkčil. Spolu se skupinou mladých lidí různé slovanské etnicity jsem vstoupil do kabinky jako poslední. Na rozdíl od předchozích lanovek měla tato cosi jako liftboye, tedy obsluhu či dozor. Byl to zamlklý slovenský halama, který seděl mlčky na lavičce. Jeho úkolem bylo zavřít či zabouchnout dveře a zajistit je klíčem. Aspoň jsem si myslel, že to udělá. Ještě předtím, než se kabina dala do pohybu, pohlédl jsem k cíli naší jízdy. Přede mnou se tyčila obrovská masa kamení, které ostře čnělo do nebes. Nad mohutnou proláklinou bylo natažené černé lano, po němž měla být tažena naše miniaturní skořápka. Zeptal jsem se šeptem toho chlapíka od obsluhy: „Prosím vás, spadlo to někdy?“ On nehnul brvou a skrz pysky procedil: „Neviem.“ Poděkoval jsem a kabina se dala do pohybu.

Prosím vás, spadlo to někdy?

Ale já jsem věděl. Spadlo. Dokonce dvakrát: jednou v roce 1973, pak v roce 1992. Byly to sice jiné lanovky, než ty, co tady teď jezdí, ale spadlo to. Byli u toho zranění, několik mrtvých. No, to byla výjimečná věc, upokojoval jsem se, už je to dávno, normalizace, pak nástup kapitalismu, rozpad státu, únava materiálu, možná víc foukalo, ale stejně.  Ale stejně. Spadnout to může. Nebo se může probořit podlaha… Jakmile mě tohle napadlo, podíval jsem se na zem. Vypadá sice solidně, ale člověk nikdy neví. A je nás tady dost. Slovani mají obecně často nadváhu. Radši ať nedupou. Kabinka mezitím nabrala slušnou výšku a stoupala, přitahována silou ocelového lana, k ponurým skaliskům. Stál jsem u dvířek a hleděl ven do bílé temnoty, z níž občas vystupoval nějaký kamenný pařát, a zažíval drtivou příšernost oněch hor. Vzpomněl jsem si na obraz mého oblíbeného romantika C. D. Friedricha Ledové moře… Obrovské ledové kry, jejichž hrany trčí k šedému nebi, mezi nimi vrak ztroskotaného korábu. Tak může dopadnout lanovka. Když spadne, bude to jako nic, skutálí se jako kulička do nicoty.

Vzpomněl jsem si na obraz mého oblíbeného romantika C. D. Friedricha Ledové moře

Stál jsem přitisknut k těm dveřím a najednou mi v hlavě naskočilo podezření, jestli je ten chlapík skutečně zavřel. Takové dveře by měly být zajištěné nějakou závorou, ale on je jen tak zabouch!, měl jsem pocit. Začal jsem se od dveří odtahovat a snažil se zajistit si místo, kde bych mohl bezpečně stát a přežít, až se otevřou. Jedna žena, která vedle mě zuřivě fotila na mobil a vůbec se chovala afektovaně, se stále přemisťovala z místa na místo a snažila se vyfotografovat vše ze všech úhlů. Narážela do mě a znovu mě nutila, abych se opřel o dveře. Kabinka byla v té chvíli opravdu pekelně vysoko a jako by se začala mírně chvět. Můj žaludek se začal také chvět. V ústech jsem ucítil borovičku s kapustnicí a pocítil jsem, jak mi zvlhlo čelo. Kabinka se úplně zastavila a já si představil, že pod námi je nekonečná propast. A také že byla! Ze všech sil a na poslední chvíli jsem hlubokými vdechy zadržel nápor žaludku, zavřel oči… a kabina lanovky vjela s obrovským rachotem do cíle. Lomnický štít byl pokořen.

Zpátky už jsem jel jako zkušený a ostřílený alpinista. Vlastně tatrista.

Více v tištěném Echu.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

Kabinka se úplně zastavila a já si představil, že pod námi je nekonečná propast.

 

Z nového čísla V čem jsou čeští Piráti extremisté. Pirátská strana soupeří o postavení vyzývatele ANO

Echo týdne: Demokrat z Muslimského bratrstva ● Komentář: Horste, neměl jsi s paní chodit na led ● Fokus: Sebevědomí mileniálové, jak dlouho ještě? ● Svět: Africké století

Prezident, média a neziskovky zneužili vraždu Slovenský expremiér Robert Fico nejen o západní levici
Slovo design dnes nikoho neohromí SPECIÁL: Architektura & Design

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.