Podzimní dech Podzimní sonáty

KOMENTÁŘ

Podzimní dech Podzimní sonáty
Ingmar Bergman Foto: Joost Evers / Anefo
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kdyby existoval festival podzimních filmů, jako že možná existuje, určitě by se tam musela promítat Podzimní sonáta, ten komorní film Mistra Ingmara Bergmana, který se hodí právě do dnů, jako jsou tyto. Tedy do dnů, které se už hodně zkracují a kdy odpoledne je šero a snáší se opar, který rozpíjí obrysy věcí a všemu dodává zastřenou podobu. Předmětům i duši, která hledá a nachází útěchu třeba i v krutých mistrovských filmech.

Podzimní sonáta je film natočený v pastelových barvách, jak vypadaly filmy z konce sedmdesátých let. Bergman byl tehdy král vážného uměleckého filmu, zastával v něm profesi morálního psychologa, analytika a patologa duší, který stále zkoumá bolest a pozoruje cukání nervů, jež obnažil tím, že své postavy předvedl jako nahé tvory ve stavu opuštěnosti. Je to jemný a přitom krutý film o neporozumění mezi matkou a dcerou, které se dávno už pro sebe ztratily, ale přitom jsou k sobě přisáty pocity viny (matka) a zrady (dcera), jež spojuje destruktivní láska.

 

Světově proslulá pianistka Charlotta (Ingrid Bergmanová) přijíždí na norský venkov navštívit svou dceru Evu (Liv Ullmannová), která žije na samotě se svým manželem Viktorem, evangelickým farářem, a druhou Charlottinou dcerou, tělesně postiženou Helenou. Zprvu to vypadá jako spořádaná návštěva milujících se lidí, kteří se rádi vidí, ale po čase do té chladné a zdvořilé idyly vstupují bolestné tóny, které se pak stupňují, až vyvrcholí do orgastického záchvatu nenávisti, předvedeného dvěma geniálními herečkami, které do toho nutí geniální režisér.

Charlotta a Eva, matka a dcera, jsou typicky bergmanovské postavy, postavy, které se cítí opuštěny, ale ony samy opouštějí, žijí ve své samotě, která je skandinávsky kultivovaná, ale o to je možná tíživější. Je to samota mlčení a výkřiků uprostřed hodiny vlků. Jako když se Charlotta za svítání o sobě od dcery dozví, co vlastně dobře ví, totiž že je nelítostný sobec, v jehož srdci je jen led, ale i ten led by si toužila dcera položit na svou zoufalou tvář, která se propadá do hlubin samoty a strachu ze života, jenž plyne až příliš spořádaně. Obě ty ženy jsou přitom krásné a důstojné, ale obě žijí a budou do konce života žít s pocitem zrady a zrazenosti, dvou jediných jistot v jinak zajištěném a blahobytném světě, ve kterém přitom selhává to, po čem člověk touží asi nejvíc, tedy po jistotě blízkosti. Jakmile ta není, je člověk vystaven největšímu strachu, strachu z opuštěnosti a ztráty své naděje, že je na světě, aby byl milován. Selhává to, na co spoléhal a co mu dodávalo síly k další existenci, tedy možnost někomu darovat lásku a tu lásku být schopen přijmout.

U vykladačů Bergmana, který vyrostl a pokračoval v tradici severského existencialismu, se tomu říká „destrukce transcendentna“ a myslí se tím také ono dobře známé „mlčení Boha“. Ale může to být i obyčejné sobectví a neschopnost vidět a rozpoznat potřeby druhých, většinou těch nejbližších. Nalézají se většinou hned vedle nás, jenže často je vnímáme jakoby v mlze a oparu, třeba podzimním. A přitom na nich v životě nejvíc záleží a všechno ostatní se rozplývá v dým, který v těchto podzimních dnech vydechuje pomalu usínající den.

 

×

Podobné články