„Ruská hrozba“, jednotka politické nemohoucnosti

Končí týden, jemuž v české politice právem dominovala otázka vracení dotací pro Agrofert do evropského (a potažmo českého) rozpočtu. Je pozoruhodné, jak ve chvíli, kdy se veřejnost seznamuje s tématem obtěžkaným složitými technikáliemi, se vedle něj do veřejného prostoru probojuje něco tak efemérního, jako byl pokus části ruské politické scény zahrnout účastníky okupace Československa v roce 1968 mezi válečné veterány. Autor textu potkal uprostřed týdne na Malé Straně jednoho významného politika tzv. demokratické opozice, který po krátké chvilce odvedl řeč od auditu Agrofertu k záležitosti s ruskými veterány se slovy, že to je taky „ohromně důležité“.

Tento návrh skupinky poslanců ruské komunistické strany to po dvou a půl letech dotáhl k jakémusi indikovanému souhlasu dalších stran včetně vládního Jednotného Ruska. Týden se z toho u nás vyvozovaly divoké závěry o tom, že Moskva snad mění oficiální doktrínu, Brežněvova doktrína čekala za rohem. Ale už v pátek bylo jasno, že omluvný postoj Ruska k okupaci se nemění. Řekl to ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. U nás se předtím věcí stihly zabývat zahraniční výbory Senátu i sněmovny, který si dokonce k věci pozval ministra zahraničí Tomáše Petříčka.

Člen sněmovního výboru Jaroslav Bžoch (ANO) pravil, že „legalizovat vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území zákonem by byl zločin“. Lidovec Marian Jurečka téma přenesl na plénum sněmovny, kde pak skutečně proběhla vzrušená rozprava a sněmovna se usnesla, že čelíme „odpornému pokusu legitimizovat okupaci“. Prezident Miloš Zeman si zve ruského velvyslance, slovenský premiér Peter Pellegrini mohl využít státní návštěvy Moskvy a svým hostitelům vyčinil. Člověk by si myslel, že takové koncentrované pobouření obou bývalých částí Československa přijde, až se stane něco zásadního. 

Tón novely, která byla v jádru sociálním opatřením pro několik tisíc dosud žijících účastníků okupace, samozřejmě je pobuřující. Invazi z roku 1968 ruští předkladatelé vysvětlují potřebou zabránit státnímu převratu v Československu. Navíc prý sovětští vojáci po příjezdu čelili ozbrojenému odporu kontrarevoluce.

Což je bohužel lež, a celý případ nanejvýš tak podnět pro diplomatický protest české ambasády v Moskvě, ale není to nic mimořádného. Státy občas z vnitropolitických důvodů ohýbají historii svých vztahů a střetů s jinými státy. Pro příklad nemusíme chodit daleko, Spolková republika Německo vytrvale odmítá „oduznat“ platnost mnichovské dohody z podzimu 1938, tedy tváří se, že souhlasu k okupaci vynuceného pod pohrůžkou násilí bylo vlastně dosaženo legálně, zřejmě pod vahou principu sebeurčení, a že Adolf Hitler smlouvu zničil teprve, když o půl roku později obsadil zbytek českých zemí. Od raných 70. let se Praha v diplomatických jednáních snažila dosáhnout neplatnosti Mnichova od počátku, vždycky bezúspěšně. Argument, že by to mělo právní následky pro statisíce úkonů v osobních životech sudetských Němců, je pro děti, německá vláda teoretické dopady oduznání Mnichova mohla ošetřit jednoduchou právní úpravou. Nechtělo se jí do toho z politických pohnutek, kvůli landsmanšaftu. Co v takové chvíli udělá rozumná politická reprezentace? Mávne rukou, asi si o partnerech něco pomyslí, ale jde dál – tak jako naše polistopadová reprezentace tváří v tvář Helmutu Kohlovi.

Proč dnes, kdy je naším zásadním problémem, že republika už byla napůl okupována, tentokrát domácím predátorem, maříme tolik energie kvůli Rusku, vzdálenému od českých hranic nejdál za posledních 250 let? Ministr Petříček by měl radši odpovídat na otázku, jak může jeho ČSSD asistovat multimiliardáři při pokusu ovládnout stát tak, aby se s jeho pomocí obohacoval na úkor malých lidí (příklad: biopaliva), na jejichž zastupování si sociální demokracie historicky dělá nárok.

Od lidovce Jurečky by v uplynulém týdnu ve sněmovně bylo zajímavější, kdyby vysvětlil, proč sám na ministerstvu zemědělství třikrát zvýšil strop pro dotace v programu Rozvoj venkova, díky čemuž Agrofert a další koncerny mohou čerpat velké a ještě větší sumy. Poslanec Bžoch by mohl promluvit o  tom, proč nás osobně, svým členstvím v oligarchickém hnutí, vede do postsovětského světa. Premiéra Pellegriniho o přežívajícím sovětském pohledu na bratrskou pomoc mohl poinformovat přímo člen jeho delegace, ministr zahraničí Miroslav Lajčák, před listopadem 1989 nejenom člen KSČ, ale přímo student MGIMO.

A vytahování ruské karty, které má přebít naše vlastní opomenutí a naše špatné svědomí tady a teď, nezůstalo v minulých dnech omezeno na aféru veteránů. Ke zprávě ze Šestajovic, kde malá místní organizace ODS celá přechází do nové Trikolory, poznamenal místopředseda strany Martin Kupka, že jejich „proruské názory“ nebyly pro ODS dobrou vizitkou. Kupkova invektiva se vztahuje k prohlášení, jímž Šestajovičtí vzali v ochranu prezidenta Zemana, když se navzdory vlně kritiky chystal oslavit 70. výročí konce války v Moskvě – na jaře 2015, tedy před čtyřmi roky. Jejich aktuální výhradu, „posouvání ODS pod vedením prof. Fialy do politického středu“, Kupka jednoduše přešel.

Dokud z Ruska nepůjdou skutečně znepokojivé signály o tom, že snad plánuje návrat do kdysi blízkého zahraničí, je použití ruské karty třeba brát jako přiznání politické nemohoucnosti.