Tom Nichols: Demokratické společnosti zdětinštěly

Patří mezi nevýraznější „Never Trump republikány“, konzervativní kritiky Donalda Trumpa. Akademik a sovětolog Tom Nichols vydal knihu Smrt expertů – Kampaň proti etablovanému vědění, kde popisuje společnost, v níž nevědomost začala být považována za ctnost a projev osobní autonomie. Z americké demokracie se stal „nesnášenlivý, vzteklý proces,“ píše v závěru. „Narcističtí studenti s křehkými egy zápolí s narkomany rozhlasových talk show se zraněnou identitou. A společně vyžadují, aby je ostatní brali všechny stejně vážně bez ohledu na to, jak extrémní a neinformované jejich názory jsou.“

Teď se stále mluví o společenské skupině, která Donaldu Trumpovi poskytla rozhodující podporu, o takzvané bílé dělnické třídě. Vy jste vedl v médiích zajímavé polemiky s lidmi, kteří tuto jejich volbu vysvětlovali a obhajovali.

Já sám pocházím z bílé dělnické třídy. Mí rodiče byli nevzdělaní – byli inteligentní, ale bez formálního vzdělání. Ani jeden nedokončil střední školu. Komentátor Michael Brendan Dougherty napsal článek, ve kterém podle mě líčil situaci dělnické třídy příliš heroicky. Použil v něm jméno mého rodného města. Tak jsem se rozhodl mu říct: Já jsem z Chicopee ve státě Massachusetts a ty lidí znám líp než ty. Dougherty chtěl volby vidět jako pomstu lidí, kteří se cítili ignorovaní. Já na to odpovídám, že tato postindustriální města se snaží někoho vinit za procesy, nad nimiž nikdo nemá kontrolu. Má první práce byla jako stážista u starosty. Byli jsme v krizi, největší továrna ve městě zavírala a my s tím nemohli nic dělat. V roce 1980 už se prostě nevyplácelo vyrábět v Massachusetts pneumatiky a lidé byli naštvaní. Továrna je dodnes zavřená. Elity nemůžou tu továrnu znovu otevřít. A ponoukat lidi, aby byli naštvaní kvůli jevům, jako je globalizace, to je podle mě jen bezpředmětná třídní válka.

Progresivisté v USA, kteří rádi dávají západní Evropu za příklad, zpravidla poukazují na malé země a jejich sociální a zdravotní systémy. Proč se víc nezajímají o to, jak si Německo dokázalo udržet vysokou zaměstnanost v průmyslu?

I Amerika si udržela hodně průmyslové výroby, ale je efektivnější. A ta pracovní místa nejsou na stejných místech a nevypadají stejně jako v roce 1970. Když se o tom hádám s Američany, ptám se jich, měli byste raději dražší televizi? A oni říkají, ne, ať firma sníží marže. To ovšem, pokud jste akcionář, není dobrá odpověď. Přu se o to s přáteli už pětadvacet let. Můžete mít protekcionismus a vyšší zaměstnanost v průmyslu, anebo můžete mít levnější čínskou televizi a stěžovat si na to.

Volkswagen si říká globální a nadnárodní společnost, ale realita je taková, že německé zájmy vždy váží víc. Není to ryze ekonomické rozhodování. Lze slýchat, že američtí manažeři takhle neuvažují.

Amerika je založena na mimořádně kompetitivním kapitalismu. A teď, v 21. století, jsou z toho někteří Američané div ne v šoku. Není to poprvé, kdy Amerika zažívá ekonomické dislokace. Občas mi dochází trpělivost. Máme teď velmi nízkou nezaměstnanost. Když mi studenti říkají, pane profesore, ekonomika je v nejhorším stavu v dějinách… Když jsem chodil na střední a vysokou školu, nezaměstnanost se většinou pohybovala okolo dvojciferné hranice. Dnešní průměrný mladý člověk ani není schopen popsat, co je to inflace, protože dnes neexistuje. Jedním z opomíjených příběhů je taky klesající mobilita – Američané už nejsou tak ochotní stěhovat se za prací.

Jedním z opomíjených příběhů byla taky klesající míra zaměstnanosti, participace na trhu práce. A v tom jsou USA výjimkou mezi vyspělými zeměmi.

Tvrdím, že to je spíš kulturní než ekonomický problém. Zejména někteří mladí muži prostě nejsou ochotní pracovat. Z mého Twitteru asi víte, že často hecuju mladé lidi, aby se odstěhovali od rodičů. Neradi to slyší.

Česká republika má nejvyšší míru zaměstnanosti ve svých dějinách a nejnižší nezaměstnanost v EU. A přesto je tu mnoho nespokojenosti.

Snažil jsem se té nakvašenosti přijít na kloub, ptát se spoluobčanů, co vlastně chtějí. Můžu vám ukázat konkrétní lidi, které znám, spolužáka, který nebyl moc dobrý student, ale uměl pracovat a daří se mu dost dobře. Koupil si dům, jeho dvě děti vystudovaly, má loď – a přesto mi říká, jsem strašně naštvaný a věci se musí změnit. A když jsem se do něj nakonec pustil, na co je vlastně naštvaný, ukázalo se, že mu jde o to, aby byl zase rok 1970. Aby můj otec mohl chodit do práce a matka nemusela, aby v mém městě nemluvilo tolik lidí španělsky… Část toho hněvu je jen hněv na 21. století. Jsou to naprdnutí dědci. Přistěhovalecká populace je sice velká, ale Američané si romantizují svou historii přistěhovalectví. Jsem irského a řeckého původu. Když sem přišli mí irští předkové, nikdo o ně nestál. Proti Irům existovala spousta předsudků. Řekové téměř nebyli považováni za bělochy. A přesto jsme se nějak asimilovali.

Celý rozsáhlý rozhovor je součástí speciálního vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů, který si můžete objednat ZDE.

Speciální vydání obsahuje rozhovory s výraznými českými, evropskými i americkými osobnostmi. Interview mají časový přesah a reflektují nejdůležitější události a zásadní dění doma i ve světě za posledních dvanáct měsíců.

Zakoupené výtisky budeme rozesílat od 26. června 2018.