4 Zápisník z Varů

Provařené dny 4: Uruguay, země kde se léto táhne. Přesvědčiví čeští Staříci

Včerejší příslib bouře zůstal nenaplněný, oblaka se na nebi zatahovala, vítr mocně foukal, ale to bylo asi tak všechno. Cestu na projekci slibného uruguayského debutu tudíž nekomplikovaly žádné „mimořádky“. O tom filmu by se dalo říct cosi podobného – „mimořádka“ to věru nebyla. Má přitom slibný název. Žraloci. Už několikrát jsem v téhle rubrice napsal, že přítomnost žraloka v každém případě každý film vylepší. A za tím si stojím. Ze žraloka je v tom filmu vidět ale jenom ploutev (kdoví jestli). A jestli někdo choval naděje, že takto pojmenovaný uruguayský film bude tematizovat žraločí stisk zubů Luise Suáreze kolem soupeřova ucha, nechť na to zapomene. Žraloci jsou v debutu Lucíe Garibaldiové především pomyslní. Žraloci v nás!

Čtrnáctiletá Rosina má prázdniny, dost se nudí, čas se vleče. A Corinou zřejmě smýkají nějaké temné impulzy – na začátku filmu ublíží sestře. Dostane od rodiny práci, spolu s partou dělníků upravuje zahradu. Nejmladší mezi nimi je Joselo, docela pohledný, ale nejostřejší tužka v penále to tedy rozhodně není. Rosině se líbí, jde s ním na rande, taky v domnění, že získá zkušenosti, o kterých únavně rozprávějí kamarádky její sestry. Moc to nedopadne. Rosina se Joselovi začne mstít – zákeřně a skrytě, její pomsta navíc graduje. Takhle napsáno to může působit zajímavě, navíc výrazných padoušek je v současné kinematografii málo. Garibaldiová ovšem ze své hrdinky nějakou nestvůru nedělá, Rosina působí jako znuděná a dezorientovaná holka, jíž smýkají impulzy, kterým sotva může rozumět. Dospívání je nebezpečný, riskantní čas – nejenom proto, že se v něm člověku může něco zlého stát, může taky něco zlého způsobit. To taky zní dobře, režisérka a její tým ještě k tomu projevují docela velkou míru invence – některé scény jsou nasnímány vynalézavě a výmluvně, některé jsou dokonce i vtipné a působí jako odpozorované ze života. Žraloci jsou skutečně slibný debut.

Jenomže je zároveň podrývaný skutečně zásadními nedostatky. Jednak působí roztříštěně, nemá žádný velký tah. Jeho hrdinka je naprosto neproniknutelná. Nedovolávám se nějakých velkých vysvětlujících monologů, Rosina ale filmem projde s neměnným výrazem, za nějž nejde ani trochu nahlédnout, chová se jako tělo bez ducha, což může být autorský záměr, v tom případě ale moc nevyšel. Ta figura je totiž zasazená do filmu, který plyne skutečně hodně pomalu. Jasně, autoři chtěli evokovat vláčné tempo a letní nudu, podařilo se jim to asi trochu víc, než je zdrávo. Neproniknutelná postava se zvolna šine vedrem, něco se s ní asi děje. Kolem ní Uruguay. Zajímavé místo. V moři se prý objevili žraloci. Možná poteče krev. Pěkně pomalu. Jako když se řeka La Plata neodvratně šine k Atlantickému oceánu. A k tomu navíc to strašné horko. Dospívat v Uruguayi není žádná legrace, ze Žraloků jsem pochopil aspoň tohle.

Český film Staříci mi udělal radost. Taky kvůli jeho autorům, spoluscenáristům a spolurežisérům Martinu Duškovi a Ondřeji Provazníkovi – chystali ten projekt skutečně dlouho. A člověka povzbudí, když taková ubíjející story skončí happy endem. Film je označovaný jako (tragi)komedie, což na něj publikum nenastaví zrovna adekvátně (název ta nepřiměřená očekávání dál podpoří). Jistě, pár situací, které jsou také komické, by se ve Stařících našlo, ten snímek má ale velice vážného ducha a s vážností vnímá i svoje postavy. Je velmi volně inspirovaný skutečnou událostí – příběhem válečného hrdiny Pravomila Raichla, který v jednaosmdesáti letech chtěl zastřelit bolševického prokurátora Karla Vaše, jehož česká justice osvobodila, přestože poslal na popraviště mnoho lidí, včetně generála Heliodora Píky. Raichl svůj plán nestihl naplnit, zemřel na infarkt v taxíku cestou za Vašem.

Provazníkův a Duškův film ale není žádná rekonstrukce, true story, od skutečné události se odrazili k vlastnímu příběhu. Z Ameriky do Česka přilétá válečný veterán, vozíčkář Vlasta (Jiří Schmitzer), na letišti ho čeká kamarád Tonda (Ladislav Mrkvička). Vlasta ho seznámí se svým plánem – chce zabít prokurátora Mráze, kvůli němuž umřeli jejich kamarádi. Hrdinům ale chybí zbraň, nevědí ani, kde Mráz žije. Mají ale poslední příležitost pomstu vykonat, oba cítí, že jejich konec je už blízko. Vydají se spolu na cestu, v níž také musí překonávat omezení, jež přináší pokročilý věk a s ním spojená křehkost těla i ducha. Provazník s Duškem vyprávějí jednoduchou story adekvátním způsobem, otázka, která celý ten film nese (Má počínání hrdinů vůbec smysl?), ve Stařících zní velmi silně, aniž by bylo nutné ji doslovně artikulovat. Staříci jsou trochu road movie, Vlasta a Tonda na cestě procházejí různými zastaveními, film ale není sled barvitých příhod, které by zahřály divákovo srdce, případně mu polechtaly bránice (na nějaké zdrženlivě komické situace jistě dojde, záleží tak na tom, jak moc komu přijde stařecká nemohoucnost směšná). Závěrečná pasáž je až strhující, velmi „fyzická“, dokáže přiblížit všechny rány i omezení, která postiženého hrdinu potkávají, snad jen úplný konec mohl vyznít silněji. Dušek a Provazník cestu svých hrdinů přibližují uměřenou a přesnou formou, bez kašírovaných emocí a velkých slov, daří se jim dosáhnout nějaké přesvědčivější, stroze vyjádřené citovosti. Oba hlavní představitelé jsou velice přesvědčiví, postava přísného vojáka odpovídá naturelu Jiřího Schmitzera, proto jeho výkon tolik nepřekvapí jako v případě Ladislava Mrkvičky. Jejich postavy je možné brát jako dva umanuté starce, kteří se upnuli k naplnění jednoho cíle, jenž přitom už naplnit ani nejde – čas plyne. Nebo spíš jako dvě postavy na cestě divnou zemí, kde vesnické domy jsou přetřeny jásavými barvami a vše působí neosobně a vykořeněně. Scény ze země bez paměti, snad až od ní vědomě odstřižené. Zvolna se jí plouží dva starci, kterým nezbylo nic než právě ta paměť.


/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.