AD: Pokusy na dětech

NÁZORY ČTENÁŘŮ: Glosa „Pokusy na dětech“ (Echo 27) je jednostranná a zkreslená. Její vyústění – nezatěžovat žáky silně zvýšenými hodnotami CO2 způsobenými nošením roušek – se především opírá o problematická data.

Citovaný článek z JAMA Pediatrics sice věrohodně uvádí, že koncentrace CO2 po třech minutách dýchání přes chirurgickou roušku a nerozlišeně přes filtr FFP2 se zvýšila z 0,27 procent vdechovaného vzduchu na 1,35 procent. (Předpokládám, že po třech minutách dosáhla koncentrace už rovnovážného stavu, i když se studie nezmiňuje, že by se to ověřovalo. Je také pravda, že děti jsou
vystaveny zvýšené koncentraci CO2 několik hodin denně, ale ani běžná norma neurčuje, jak dlouho smí osoby v daném ovzduší pobývat.)

Uvedené zvýšení překračuje německou normu pro vnitřní prostory šestkrát. Je ovšem potřeba uvážit, že hygienická norma je zaměřená především na to, aby nutila provozovatele uzavřených místností k dostatečnému větrání. Koncentrace CO2 zmiňovaná v normě totiž zastupuje i jiné biologicky produkované plyny, které se v praxi nedají tak snadno měřit, ale které se nezanedbatelně podílejí na diskomfortu přítomných. V kalamitních situacích (jako je smrtelná pandemie) ovšem platí jiná pravidla.

Je jistě snadno srozumitelné, že přijatelné normy ozáření hasičů atd., řešících havárii jaderné elektrárny, budou o řád eventuálně i o řády vyšší, než například rutinní normy ozáření zdravotnického personálu.

Zmíněná studie v JAMA Pediatrics se také odvolává na metaanalýzu jiných autorů (Kisielinski a spol. 2021) o vlivu nošení roušek na zdraví. Tato studie mluví přímo o „Syndromu vyčerpání z roušek“, zahrnujícím únavu, poruchy dechové funkce, bolesti hlavy a vzestup teploty. Zásadním problémem této metanalýzy je, že zahrnula jen ty práce, které takové a podobné poruchy prokazují, z čehož samozřejmě plyne, že nezahrnula ty, které k signifikantním závěrům nedospěly.

Podle tohoto kritéria a dalších bylo z 1226 prací vyloučeno 1113 (!) prací jako „nedůležitých pro zkoumanou otázku“. Nechce se ani věřit, že by na to autoři této metaanalýzy nepomysleli, ale popis použité metody jiný závěr neumožňuje. Je zřejmé, že datová základna odporu k rouškám u školních dětí není zdaleka tak pevná, jak se v glose předpokládá.

Kromě toho každý rozumný člověk ví, že v těžkých situacích je vždycky potřeba celkově vážit všechna pro a proti – v daném případě nejen biochemicko patofyziologická experimentální data, ale stejně tak i epidemiologické, ekonomické a etické aspekty pandemie. O takovém vážení není v glose ani náznak, naopak jsou ironizováni „géniové na ministerstvech zdravotnictví a v příslušných poradních
skupinách, kteří se postarali o to, že žáci překračovali povolenou normu CO 2 sedmkrát“.

Jsou lidé na ministerstvech tak hloupí, že uvažují i epidemiologické a morální aspekty? Ideologické čertovo kopýtko glosy se odkrývá v závěrečné, naprosto nelogické poznámce, ve které se srovnávají hodnoty CO2 naměřené v rouškách s venkovními hodnotami, které vedly ke zpřísnění ekologické legislativy. Už snad i školní děti ví, že zvýšené hodnoty CO2 v ovzduší jsou nepřijatelné ne proto, že by byly toxické, ale poněvadž způsobují skleníkový efekt.