Výpisky Václava Klause: Zatímco Evropa spí, nastupuje v Evropě plíživý autoritarismus

Další výpisky – č. 11 (rok 2006)

Jsou roky bohaté na události i bohaté na zápisky. Jsou i roky opačné. Mám pocit, že rok 2006 patří mezi ty druhé. Nebo jsem nebyl dostatečně pilný. Nebo jsem byl v prezidentské funkci příliš vytížený.

Fenoménem poloviny tohoto desetiletí byly bouře a pouliční bitky ve Francii, způsobené přistěhovalci. Všimla si toho i Amerika. V Hoover Digest (č. 1, 2006), v článku „The Meaning of French Riots“, bylo připomenuto něco, na co Evropané zapomínají, že „stát nemůže existovat bez společně sdílených hodnot a bez pocitu společného úkolu“. To však masová migrace zásadně narušuje, ale její obhájci si to nechtějí přiznat.

Zaujal mne i silný výrok autora tohoto článku, že apoteóza „zahraničních dělníků (guest workers) je jednou z dalších chybných myšlenek současnosti“. O pravdivosti tohoto výroku jsem já – odpůrce nelimitované migrace a globalizace – nikdy nepochyboval. Už tehdy jsem věděl, že je globalizace něco zcela jiného než free markets. Dnešní, nikoli klasičtí liberálové, ale příliš sebevědomí progresivističtí liberálové to však nevědí.

Americký neokonzervativní myslitel George Weigel (skoro tak konzervativní jako náš nikoli neokonzervativní Jiří Weigl) v časopise Commentary (květen 2006) píše, že „zatímco Evropa spí, nastupuje v Evropě plíživý autoritarismus“. Proto vybízel „k limitování multikulturalismu“. Vyslyšen nebyl.

Jiří Brodský, v době mého prezidentování špičkový pracovník zahraničního odboru na Pražském hradě a dnešní velvyslanec České republiky v Mongolsku, v anglickém měsíčníku The European Journal (červen 2006) striktně odlišoval „přirozený pocit přináležitosti k evropskému kontinentu“ od postulované a velebené „evropské identity“. To první – pro něho i pro mne – ano, to druhé ne.

Narůstal a sílil environmentalismus a klimatický alarmismus. M. Heberling v časopise The Freeman v článku „It’s Not Easy Being Green“ (já bych si ale myslel, že je to naopak velmi easy) mne ovlivnil výrokem, že „koncept preference času (time preference) stojí v samotném základu ekologického uvažování“. Kvůli tomu a kvůli sporu o diskontování budoucnosti jsem se právě v této době pustil do svých textů o globálním oteplování.

Vyšel jsem z kritiky téměř nulové diskontní sazby v uvažování environmentalistů (a v jejich matematických modelech), neboť z toho plyne, že např. rok 2120 má pro člověka žijícího dnes stejný význam jako rok 2020. Racionální člověk tak uvažovat nemůže. Proto „diskontuje“ nezápornou a nikoli malou diskontní sazbou a proto je dnes v jeho uvažování zcela logicky rok 2120 daleko „menší“ než rok 2020. To klimatičtí alarmisté nechápou, i když je to základ racionálního lidského uvažování. (Teď si vzpomínám, že Ivan Mládek kreslíval jednu dobu obrazy s obrácenou perspektivou – to bližší bylo malé, to vzdálenější bylo velké. To je záporná diskontní sazba nikoli v čase, ale v prostoru.)

Heberling ještě trefně poznamenal, že „pro environmentalisty je spalování nedávno vzniklého rostlinného materiálu (biomasy) akceptovatelné, zatímco spalování starého rostlinného materiálu ve formě uhlí je neakceptovatelné“. Podobně výstižný je jeho výrok, že „vítr je považován za neomezený zdroj, což je pravda, ale to, že je jakýkoli kus země, na kterém jsou větrné elektrárny postaveny, zdrojem velmi omezeným, je pravda nemenší“. Debata tohoto typu byla v polovině první dekády 21. století velmi intenzivní a já jsem ji léta pozorně sledoval. Proto jsem se odvážil v roce 2007 vydat svou knihu „Modrá nikoli zelená planeta“.

Ne náhodou už tehdy psal – mnou opakovaně citovaný – Ind Deepak Lal, že „v centru opozice proti volnému trhu stojí environmentalistické hnutí“. Tímto hnutím zneužívaný „princip předběžné opatrnosti může být použit k obhajobě téměř neomezeného rozsahu restriktivní regulace ekonomických procesů“. John Semmens v měsíčníku The Freeman v článku „Svoboda je nejlepším přítelem životního prostředí“ velmi výstižně říká, že „kdyby žili fanatici principu předběžné opatrnosti před tisíciletími v jeskyních, asi by se pokusili zabránit používání ohně. Neboť oheň způsobil smrt daleko většího počtu lidí než jaderná energie“.

P. J. Michaels z washingtonského CATO Institute v srpnu 2006 publikoval důležitou studii „A Review of Recent Global Warming Scary Stories“ (strašidelných, hrůzu nahánějících historek). D. J. Boudreaux (také ve Freemanu) v hezky nazvaném článku „Buďme cool vůči myšlence ochlazování (cooling) globálního oteplování“ říká, že „nejlepší politikou vůči globálnímu oteplování by bylo nestarat se o něj a nechat kapitalismus bez přerušení pokračovat v dělání nás zdravějšími a bohatšími“. (Tento autor napsal před několika lety pro Fraser Institute v kanadském Vancouveru pěknou souhrnnou knížku o Hayekovi a já jsem měl tu čest k ní napsat předmluvu.)

Při všeobecném pesimismu ohledně rychle se blížícího vyčerpání všech přírodních zdrojů, což je jedna ze základních myšlenek environmentalismu, razil celá desetiletí Julian Simon krásný pojem „ultimate resource“, česky snad konečný nebo základní zdroj (kniha The Ultimate Resource vyšla prvně už v roce 1981). Zdůrazňoval, že všechny „potenciální přírodní zdroje potřebují tento ultimate resource k tomu, aby se staly zdroji použitelnými“. Tímto ultimate resource je samozřejmě člověk.