Poprava spitzenkandidátů

Člověku musí být eurofilů až líto. Sotva stačili dát dohromady síly k propagaci překvapivé dohody z Osaky, jež měla instalovat do čela Evropské komise socialistu Franse Timmermanse, a je tu nová, neméně překvapivá dohoda, jež místo socialistického spitzenkandidáta staví do čela bruselské exekutivy německou křesťanskou demokratku, nováčka evropské politiky. Ale tenhle chaos je zároveň v jistém smyslu Unie, jak ji známe. Objevují se zde dva charakteristické prototypy: „vykopnut nahoru“ a „králík z klobouku“.

Tak jako minule se vše točí kolem systému spitzenkandidátů a je docela důležité si to připomenout.

Systém spitzenkandidátů je plodem světa kariérních europoslanců, vlastně jediného místa v Evropě, v hlavách jehož obyvatel evropský stát již existuje. Pracují na své věci neúnavně, v každé nové evropské smlouvě o kus posouvají moc Evropského parlamentu a fikci, že je to skutečný parlament, kde se dělá skutečná evropská politika. S neblahými výsledky.

V minulých eurovolbách v roce 2014 byl nejúspěšnějším spitzenkandidátem Jean-Claude Juncker, volební lídr evropských lidovců. Evropanský kontingent nastolil myšlenku, že by tudíž měl být předsedou Evropské komise. Tato představa se mnoha politikům moc nezamlouvala – především ne britským konzervativcům, kteří v něm viděli typického antidemokratikcého eurofederalistu. Ale nadšeni z něj nebyli třeba ani Holanďané nebo Švédové, kteří byli ochotní ho Davidu Cameronovi pomoci zablokovat. Nadšena z něj nebyla ani Angela Merkelová, jež ho teoreticky jako nejvlivnější evropská křesťanská demokratka měla prosazovat. A tak Cameronovi slíbila, že mu ho pomůže zastavit.

Jenže Německo – vlastně jediná evropská země, kde spitzenkandidáty brali opravdu vážně – se stavělo za Junckera. Tedy politici a média. „Připojte se, anebo odejděte,“ vzkázal Británii v redakčním komentáři Der Spiegel. „Evropská unie by se už neměla nechat vydírat Británií.“ A tak jako později při migrační krizi Merkelová pod tlakem médií otočila. Přetáhla Švédsko a Holandsko na svou stranu a prosadila Junckera. Ve zpětném pohledu je jasné, že touto zradou Merkelové byl odchod Británie z EU zpečetěn.

Teď, v roce 2019, se Merkelová minulý manévr pokusila zopakovat. Ale od svého spitzenkandidáta Manfreda Webera musela ustoupit a do čela Komise navrhla holandského socialistu Timmermanse – i neúspěšný spitzenkandidát je pořád spitzenkandidát. A opět, tak jako minule, to udělala z vnitroněmeckých důvodů – aby si udobřila své koaliční sociální demokraty. EPP měla dostat pro spitzenkandidáta Webera funkci předsedy Evropského parlamentu, a to hned na dvě funkční období, do kterých ho Evropský parlament zřejmě měl rád a svobodně zvolit. A k tomu ještě měla EPP dostat post vysokého představitele pro zahraniční politiku v osobě Mariji Gabrielové, Bulharky, jež se vyšplhala do funkce náhradní eurokomisařky skrz organizaci evropských křeťanskodemokratických žen. To byl „králík z klobouku“ v této sestavě, důstojná pokračovatelka Ashtonové a Mogheriniové.

Ale 2019 není 2014. Merkelová je politicky stín svého bývalého já a výsledky voleb do europarlamentu vyjednávání komplikují. Oslabení evropští socialisté a lidovci museli do kartelu přibrat ještě ALDE a Macrona, aby mohli dále ovládat evropský parlament. Vyjednávání se stalo komplikovanější. A plán Merkelové se rozsypal.

Místo něj byl narychlo upečen plán nový, který staví „králíka z klobouku“ rovnou do čela Komise. Králíka o to lepšího, že je zároveň „vykopnutý nahoru“. Německý socialista to popsal velmi přesně, když řekl: „Von der Leyenová je nejslabší ministryní vlády. To zřejmě stačí na to, aby se stala předsedkyní Evropské komise“. Bundeswehr, který má ministryně na starosti už pět let, je podle letošní zprávy Bundestagu stále v žalostném stavu. Navíc probíhá parlamentní vyšetřování veřejných zakázek na obraně. Tak šup do Bruselu! Je to osvědčený model. V devadesátých letech se vláda francouzské premiérky Edith Cressonové stala tak nepopulární, že ji prezident Mitterrand vypakoval jako eurokomisařku do Bruselu. A třeba Donald Tusk odešel do Bruselu poté, co svým politickým čichem poznal, že jeho strana končí ve vládě.

Za povšimnutí stojí, jaký si evropští politici sami na sebe upletli bič svou genderovou posedlostí. Nyní mají kritici prohnilé dohody zacpaná ústa – kritizovali by, ale místo toho jim volky nevolky z úst vychází chvála genderové rovnováhy jako polehčující okolnost. „Zejména jsem potěšen tím, že máme dvě ženy ve vysokých pozicích… Myslím, že to opět vysílá vzkaz, že Evropa vede v rovnosti genderů před jinými částmi světa,“ prohlásil například irský premiér Varadkar. Je to učebnicový příklad fake news. Rozhlédneme-li se po světě, ženy ve funkcích hlavy státu či exekutivy už měly namátkou Pákistán, Turecko, Indie, Bangladéš, Srí Lanka, Myanmar, Tchaj wan, Argentina, Chile, Austrálie či Nový Zéland. Vedení od Evropské unie nepotřebují. Ale taková už je povaha provinčních bludů, v jejichž vleku je současná evropská politika.

O von der Leyenové, jež se dosud v evropské politice nijak neprofilovala, lze nyní slyšet ty nejfantastičtější věci. Takto přesvědčoval sám sebe lucemburský lidovecký europoslanec: „Je to žena, tak proč ne? Aby se věci trochu změnily. Je vcelku tak dobrá jako Vestagerová. Je eurofederalistka. V podstatě má dobrý profil.“ Eurofederalismus kupodivu nevadil Orbánovi, který se na tiské konferenci vytasil s tím, že von der Leyenová „chápe důležitost křesťanské kultury.“ A polský premiér Morawiecki uvedl, že má stejný názor na průmysl, hospodářskou soutěž a inovace. A aby toho nebylo málo, podle Andreje Babiše taky zná Českou republiku.

Člověku by se z té náhlé přehršle informací o o německé ministryni až zamotala hlava – kdyby je bral vážně. Ale vůbec nezáleží na tom, jaký má názor na křesťanství a na průmysl. Záleží na tom, že je nezkušená, poškozená a zavázaná těm, kdo její nepravděpodobnou kandidaturu prosadili.

A zde vystupuje do popředí role Macrona a V4 s Orbánem v čele. Francie a Východní Evropa v EU pro sebe navzájem zpravidla nemají mnoho použití, jsou si politicky, kulturně a ekonomicky dosti vzdálené. Ale tady právě vystupuje do popředí role diplomacie. V ní mají státy především své zájmy a až na dalším místě spojence a jiné afinity. A EU je mezivládní organizace. Tedy, někteří se z ní snaží udělat něco víc a jiného, cosi jako stát, ale pořád ještě je to především mezivládní organizace. A ve vztazích mezi vládami panuje diplomacie.

Francouzská představa EU vždy zůstávala spíše mezivládní – hodně společných politik, institucí a koordinace – ale mezivládní koordinace. Systém spitzenkandidátů, automatismus, který by šéfům evropských vlád vzal rozhodování o nejvyšších postech z rukou, nemohl být Francii po chuti. Macron na něj útočil otevřeně. Místo něj nabízel svou myšlenku společných celoevropských kandidátek do eurovoleb, jež zůstává bezpečně nerealizovaná.

V jednáních po volbách Macron všechny překvapil tím, že všechny spitzenkandidáty suverénně označil za nepřijatelné. Nemají podporu, oznámil ostatním evropským premiérům.

Podporu rozhodně nemají velkou ve Střední Evropě, která nikdy nebyla systémem spitzenkandidátů uhranuta. A především nemají podporu Orbána a Kaczynského, protože socialistický spitzenkandidát Frans Timmermans měl v Evropské komisi na starosti trestní řízení s Polskem a Maďarskem za porušování pravidel demokracie. A lidovecký spitzenkandidát speciálně neměl podporu Orbána. Protože silné ukotvení Orbána v EPP bylo tajemstvím toho, proč mu toho v Evropě tak dlouho tolik prochází. Teď před evropskými volbami si ale Weber pojistil svou nominaci na spitzenkandidáta tím, že se od Orbána distancoval.

Takže Timmermans a Weber museli být zničeni. Na tom se shodli tak odlišní a navzájem se kritizující lídři jako Macron a Orbán s Kaczynským. Hle, diplomacie.

Dohoda nepředstavuje žádný nový a definitivní půdorys evropské politiky. Především není jisté, jestli projde. Nespokojenost socialistů je veliká a Zelení, kteří, protože nemají žádného premiéra a neměli tudíž přístup k handrkování v Evropské radě, si neberou servítky vůbec. A týmový duch europarlamentu se ještě může vzchopit.

Taky není jisté, co dohoda slibuje. Von der Leyenová může v čele Evropské komise totálně vyhořet, a může se také emancipovat – to umí málokdo odhadnout. A mít Francouzku Christine Lagardeovou v čele Evropské centrální banky, to je reflex, kterým se Francie nechávala opakovaně ošálit. Vždyť Francie původně prosazovala euro v domnění, že tak konečně spoutá Německo, a dopadlo to docela naopak. A nejhorším prezidentem ECB byl Francouz Jean-Claude Trichet, který ve finanční krizi dovedl eurozónu do „double dip“ recese a Francii rozhodně neposloužil.

Ale pro tuto chvíli je systém spitzenkandidátů na lopatkách, jakož i naděje na velký skok v evropské integraci. Špatná zpráva je, že nastupující Komise patrně těžko získá respekt veřejnosti a světa. Těžko si ji lze představit, jak dokáže držet krok s americkým prezidentem či s čínským premiérem. Dobrou zprávou je, že by nemusela mít takové umanuté ambice jako zbavit se Britů a konečně začít budovat evropský superstát.

Dobrým barometrem bude další kariéra Martina Selmayra, klíčového Junckerova muže v Komisi. Pokud bude stagnovat, znamená to, že šílenství je zažehnáno.