21 Zásadní vánoční píseň

Megahit z časů, kdy nevycházelo slunce. Píseň Tichá noc má 200 let

Salon Týdeníku Echo

Témata: ,

Možná nejslavnější vánoční píseň, Tichá noc, vznikla jako tichá prosba o mír a klid v nevlídném světě. V roce 1815 mladík, sotva vystudovaný teolog, Josef Mohr napíše báseň, Stille Nacht, kterou o tři roky později zhudební jeho přítel, o dvanáct let starší hudebník a kantor Franz Xaver Gruber. Poprvé ta melodie zazněla na Štědrý den 1818 ve vesnici Oberndorf severně od Salcburku, v kostele svatého Mikuláše. Je to letos přesně dvě stě let a v Rakousku se to výročí připomíná mnohem víc než sto let Rakouské republiky, protože Tichá noc, to je ten pravý rakouský poklad. 

Ve spolupráci s Österreich Werbung uspořádal Týdeník Echo na téma Tiché noci debatu českých znalců. Zúčastnili se jí: Lubomír Tyllner, donedávna ředitel Etnologického ústavu Akademie věd ČR, odborník na etnomuzikologii a znalec lidových písní, jež sám i interpretuje. Václav Maidl, germanista, překladatel, odborník na rakouskou literaturu a kulturní vztahy našeho pomezí, znalec Šumavy a velkého „našeho“ společného básníka Adalberta Stiftera. Jiří Franc, též germanista a historik, který pendluje mezi Vyšším Brodem a Salcburkem, kde se podílí na společných česko-rakouských projektech. A Boris Klepal, hudební kritik a publicista, který soustavně sleduje hudební kulturu nejen v českých zemích.

Tyllner: Podívejte se, když se zeptáte kohokoli na Václavském náměstí a zanotujete kousek té písničky, tak naprostá většina řekne, no jo, to znám, to je ta vánoční koleda. Jenomže je Tichá noc opravdu koleda? No, není to koleda! Koleda je něco jiného. To slovo pochází z latinského kalandae, což byly první dny v měsíci, jimž se připisoval zvláštní rituální význam. A zvláště významné a bujně slavené byly kalendy lednové, které ve staré slovanské tradici spadaly do období zimního slunovratu. Takže tady se setkává tradice antická s tradicí slovanskou, již pak převezme křesťanství a upraví k obrazu svému. Základem koledy je obcházka hospodářských stavení, dále přání hospodáři, aby se mu dobře dařilo, a nakonec obdarovávání, oříšky, jablíčky nebo něčím podobným. 

K čemuž se Tichá noc moc nehodila…

Tyllner: Přesně tak, k čemuž se moc nehodila. Však to také není koleda… Jenomže moderní člověk říká koleda každé vánoční písni. Bílé Vánoce, Purpura, Vánoce, Vánoce přicházejí, všechno to jsou pro něj koledy. Jenomže koledy to nejsou.

Říkají v německých zemích Tiché noci koleda?

Tyllner: Ne, v Německu, stejně jako v Rakousku slovo koleda není běžné. Oni vánočním písním říkají Weinachtslied.

Němci nekoledují?

Franz: Ale také. Právě v Solnohradsku, kde Tichá noc vznikla, byla tradice adventního obcházení dvorů s jeslemi nebo s mariánským obrazem, čímž se dávalo najevo, že čas narození Dítěte se blíží. Tichá noc pravděpodobně do této tradice převzata nebyla, ale ona přišla na svět v jiné důležité době, v době, kdy se konstituuje novodobé pojetí Vánoc, které je, řekl bych, víc rodinné a intimní. Zajímavé je, že třeba první výskyt vánočního stromu na vídeňském císařském dvoře je doložen v roce 1816, tedy dva roky před zkomponováním Tiché noci. Také vánoční dárky se začnou rozdávat až v té době. Dřív to zdaleka nebylo takovým zvykem.

Vida, ale víte, že prvním písemně zaznamenaným vánočním dárkem byl v roce 1466 obdarován Jiřík z Poděbrad svou chotí Johanou z Rožmitálu? Dala mu pěkně vyvedenou modlitební knížku. Ale netvrdím, že to bylo běžné.

Tyllner: Tradice vánočních dárku je ovšem stará, určitě středověká. U nás se o nich na začátku 15. století zmiňuje učený mnich Jan z Holešova ve svém latinském traktátu O sedmi štědrovečerních zvycích. Vyjmenovává je tam spolu s koledou, slámou na podlaze, pečením vánoček a dalšími zvyklostmi, které zčásti kritizuje jako pohanské, ale snaží se jim dát i křesťanský charakter.  

To udělal dobře. Pojďme se ale bavit o Stille Nacht. Co nejvíc přispělo k tomu, že se z ní stal evergreen?

Franz: Když to vezmeme fakticky, tak to byla náhoda. Protože po prvním provedení, k němuž došlo na Štědrý večer 1818 v kostele sv. Mikuláše v Oberndorfu, se po ní na několik let slehla zem. V roce 1821 tam ale přijede na revizi varhan známý rakouský varhaník Carl Mauracher a buď tam ten notový zápis najde, nebo mu ho někdo dá. V každém případě ho odveze domů do Zillertalu v Tyrolsku, kde se písně brzy ujmou místní zpěváci, kteří tam mají velkou tradici. Zvláštní význam v tom mají dvě pěvecké rodiny, Rainerovi a Strasserovi. Ti Strasserovi jsou zpěváci a rukavičkáři a putují po Německu a Rakousku a při prodeji rukavic zpívají různé písně, mimo jiné právě Tichou noc, která se všude líbí. Ti Rainerovi jsou už v roce 1822 přizváni císařem Františkem I. při návštěvě ruského cara Alexandra I. na zámku ve Fügenu, zazpívají mu mimo jiné Tichou noc, za což si vyslouží pozvání do Ruska, kde zůstanou několik let. Pak putují jako taková hudební skupina na turné po celé Evropě. V roce 1838 se dostanou do Ameriky, kde začíná její zámořská kariéra.

Tyllner: Otázku jsem pochopil spíš tak, co z té písně udělalo ten megahit. Musíme začít od toho, že je skvěle zkomponovaná. Franz Gruber byl varhaník a skoro každý takový varhaník byl v té době schopen improvizovat generální bass (basso continuo) a také zkomponovat mši: byl tak vzdělán, takže je to zásluha rakouského hudebního školství. A takový člověk byl tím spíše schopen zkomponovat píseň. Což se tedy stalo v tom roce 1818 a podle tradované legendy, která bude nejspíš pravdivá, k tomu přispělo nebo spíš to zavinilo, že v kostele v Oberndorfu se porouchaly varhany.

Ano, k tomu je ta pěkná skoro pohádka, jak moudrá myš sežrala měchy… Byl o tom v roce 1990 natočen i takový hezký dětský film.

Franz: Ano, Tichá myš se jmenuje. A shodou okolností, víte, já jsem prožil dětství ve Vyšším Brodu, kde se tehdy ten film natáčel. To byla velká událost pro celé okolí. Ale je to spíš pěkná legenda. Podle nejnovějších výzkumů tak tomu asi nebylo. Respektive možná nebyly v provozu velké varhany, ale byl k dispozici malý pozitiv, tedy přenosné varhany.     

Tyllner: No, ale potom by ta píseň vůbec nemusela vzniknout. Ta klasická teorie je, že varhany nebyly funkční a něco se v kostele na Štědrý večer hrát muselo. Tak ti dva, Gruber a Mohr sedli a dali hlavy dohromady. Mohr měl starší text a Gruber na něj zkomponoval ten nesmrtelný nápěv. Tak to často bývá, že věci uvede do pohybu nouze. 

Franz: Je to pěkná legenda, ale podle nejnovějších bádání, která byla podniknuta právě s výročím písně, to nejspíš bylo trochu jinak. S největší pravděpodobností byla toho 24. prosince 1818 Tichá noc zpívána na konci štědrovečerní mše, která proběhla s doprovodem varhan, a teprve na jejím konci, tedy mimo liturgický rámec, ji Gruber a Mohr poprvé zazpívali před jeslemi, kam oba odešli s kytarou. Ty jesle se zachovaly a jsou vystaveny ve vlastivědném muzeu v Riedu im Innkreis. Podle nalezených dokumentů byla tehdy lidmi v kostele nadšeně přijata a aplaudována, čímž zase vzniká otázka, jak to, že vzápětí na pár let zapadla? Některé věci se už asi nikdy nedozvíme.  

Naši rakouští přátelé prominou, ale položím provokativní otázku. Je to rakouská píseň a lze o jejích skladatelích mluvit jako o Rakušanech?

Franz: Dnes na to asi tak můžeme nahlížet: podobně je to s Mozartem, o čemž už se toho tolik napsalo. Je nutné připomenout, že Salcburské knížectví existovalo jako samostatné území tisíc dvě stě let, a to až do roku 1816, kdy se po vídeňském koncilu stalo součástí rakouské monarchie. Předcházely tomu mimořádně bouřlivé roky, kdy od začátku napoleonských válek, tedy zhruba od roku 1800, Salcbursko šestkrát, představte si to, šestkrát, změnilo vrchnost. Dochází i k dělení Solnohradska, oblast zvaná Rupertiwinkel, tedy okolí známého Berchtesgadenu, se dostává do Bavorska, naopak Rakousku připadla oblast zvaná Innviertel čili Innská čtvrť…

… jehož centrum je Braunau, rodiště Hitlerovo. Oberndorf, místo zrodu Tiché noci, je vzdáleno zhruba dvacet kilometrů. 

Franz: Ano, a v Hochburgu, což je k Braunau ještě blíže, se narodil Franz Xaver Gruber, autor hudby Stille Nacht. Je to prostě část na pomezí Horních Rakous, Solnohradska a Bavorska a bylo by asi trochu obtížné odhadovat, jak to bylo s identitou těch lidí. 

Klepal: V tom období, tedy kolem roku 1818, kdy Tichá noc vznikla, se národnostní koncepty teprve rodily a možná se na nich nelpělo tolik jako dnes. Jenže zatímco dnes se od nich spíš ustupuje, tedy především v intelektuálských kruzích, tehdy to bylo něco nového, progresivního. Idea, že každý národ má právo na stát, byla dosti divoká a revoluční.

Franz: Pozoruhodné bylo, že poslední panující salcburský arcibiskup, kníže Jeroným z Colloreda, svolil, přikázal, dovolil, aby sborové liturgické skladby mohly být zpívány v německém jazyce. To bylo dosti revoluční.

Tyllner: To jsem rád, že se to v Rakousku povedlo už na začátku 19. století, protože u nás se to povedlo už v století patnáctém, kdy v bohoslužbě byly povoleny čtyři písně zpívané v českém jazyce… Ale teď přeskočíme na konec 18. století, kdy ve Starém Rožmitále komponuje Jakub Jan Ryba Českou mši vánoční, která je celá v češtině.

Inu, nastupuje nový věk, trochu „demokratičtější“, kultura proniká do lidovějších vrstev a ony také kulturu začínají vytvářet: vždyť i Stille Nacht byla vlastně složena pro sousedy z jednoho malého města.

Maidl: To můžeme sledovat i v literatuře. Tam zaznamenáváme nástup autorů, kteří nejsou už vázaní jen na dvorské prostředí, ale pocházejí z měšťanských vrstev, které se tehdy poprvé výrazně etablují. Městská kultura začíná hrát výraznější roli. Ale ještě k té národní identitě. Je pravda, že duch dějin vane směrem k národnímu uvědomění a ke vzniku toho, co nyní máme sklony nazývat nacionalismem. Ale ten to neměl vůbec lehké. Protože právě v době po Vídeňském koncilu, a ještě více po tzv. Karlovarských usneseních roku 1819, se začíná na tyto tendence nahlížet jako na nebezpečné a nežádoucí. Přímo v Karlovarských usneseních, která byla dohodnuta poté, co vášnivých nacionalista, buršák Karl Ludwig Sand, zavraždil „reakčního“ spisovatele Augusta von Kotzebuea, se deklaruje nutnost dozoru nad nacionálními hnutím. Hlavním objektem dozoru bylo studenstvo, na které bylo pohlíženo s obzvláštní nedůvěrou. Z vysokých škol museli odejít liberální a nacionalisticky smýšlející učitelé, což bylo vnímáno jako podobné. Loajalita byla očekávána nikoli k národu, ale ke státu a trůnu.

Franz: Tichá noc vzniká v té těžké době napoleonských válek, a aby toho nebylo málo, tak ten rok 1816, kdy mladičký, sotva dvacetiletý kněz Joseph Mohr skládá text pozdější písně Stille Nacht, tak ten rok vstoupí do dějin jako rok bez léta, rok bez slunce. V dubnu 1815 vybuchla na daleké Jávě sopka Tambora a byla to největší sopečná erupce, co ji lidské dějiny zaznamenaly. Katastrofa planetárních rozměrů. Následující rok postihla Evropu katastrofální neúroda a po dlouhé, dlouhé době dokonce hladomory. A v této pohnuté době píše Mohr svůj text, který je vlastně vyjádřením touhy po klidu a naději. Když se podíváme na jeho příběh, vidíme, že to byl člověk, který vlastně celý život přicházel do kontaktu s bídou a chudobou. Tehdy, v tom roce, kdy to napsal, pohřbil svého dědečka, který ho vychovával. Mohr byl totiž nemanželské dítě, jeho matka byla chudá pletařka svetrů, která kromě něho měla ještě tři děti, ale každé s jiným otcem. Nebylo to však ani tím, že byla tak řekněme povětrná, ale proto, že tehdy platil zákaz sňatků nemajetných osob: byl to pokus omezit porodnost, jehož výsledkem bylo však jen to, že se děti rodily mimo manželský svazek. Jen třicet procent Salcburčanů tehdy mohlo žít v manželském stavu. Lze si představit, že Mohr se mohl ptát, je-li on plodem lásky, nebo hříchu, a že se to odrazilo i vtom krásném textu, který je vlastně plný touhy po spáse a naději. 

Tyllner: Ano, jenže i kdyby Mohr napsal i sebekrásnější text, tak by dnes o něm nikdo nejspíš nevěděl, nebo pár odborníků. To, co ho učinilo nesmrtelným, je právě a jen melodie, kterou k němu připsal Franz Xaver Gruber. Ta melodie obstojí všude na světě bez toho textu. Stačí první dva takty, stačí je zabroukat, a už to samo působí jako symbol Vánoc a jeden z největších hitů všech dob. A nabízí se otázka: jak vzniká hit? Kdybychom na to uměli odpovědět, tak je svět plný hitů, což by asi také nebylo právě ideální. V čem je půvab té krásné melodie? Napřed to obecné: je to melodie naprosto jednoduchá, sestává ze tří čtyřtaktí a nic víc. Je to tedy rozměr obyčejné lidové písně. To je hrozně důležité: aby si to lidé zapamatovali, nemůže být ta píseň dlouhá. Potom už ty úvodní intervaly. Ta píseň se v počátku opírá o interval malé tercie, to je ten nejběžnější interval, který vydává i malé dítě velmi brzo poté, když se narodí. Známe ho z ukolébavek…

Klepal: Aby si to čtenář představil, tak to je interval, který vydává kukačka…

Tyllner: Přesně tak. A známe to z říkadel: Zlatá brána otevřená… Tyto čtyři tóny, to jsou úvodní tóny Tiché noci. A to se hned zopakuje ve druhém taktu. Pak přijde druhý motiv. Ten se zase jen zopakuje. Co je jednoduššího než něco zopakovat? říkal Janáček. Jenže Gruber byl talentovaný hudební skladatel a ten to nenechal jen tak při jednosměrném pohybu, takže při třetí frázi se ta píseň vzedme k vysokým tónům, v originále je tam horní d fis, což se tak těžko zpívá českým zpěvákům. Tedy ta jednoduchost a několik originálních motivů je to, co spřádá onen mimořádný půvab, který se líbí ve všech jazycích. Z čehož plyne, že primární musí být hudba, doplněná pochopitelně obecně srozumitelným idylickým textem. 

Klepal: Hudba je nepochybně primárním nositelem toho sdělení a toho, proč je Tichá noc tak známá a populární. Přičemž jde nejen o hit, ten zasáhne a může po několika týdnech třeba zmizet, ale jde o evergreen, něco, co trvá. A je skutečně zajímavé, že se ta píseň udržela v obrovské popularitě po celé 19. století až do doby, kdy vznikly první nahrávky, které její slávu ještě umocnily.

Tyllner: My víme, že hned za rok po vzniku Stille Nacht se v Rakousku odehrála velká sběratelská akce, kdy císařpán nechal v celém mocnářství sbírat lidové písničky. Tichá noc mezi těmi zapsanými písněmi není. Poprvé se objevuje zapsaná ve třicátých letech, ale už ne jako lidová píseň, nýbrž jako umělá, tedy píseň, která má svého autora. Tak se dostala i do českých zemí.

A stala se ukázkovým příkladem vánoční sentimentality, pro někoho kýče. Však aby ne, je to plod biedermeieru, toho klidného, reakčním sklonům příznivého času, který jde tolik na nervy rebelantům, odbojářům, revolucionářům. Ale byl ten biedermeier tak marný, když vydal takové plody jako Stille Nacht, nebo u nás Babičku? 

Maidl: Na to období lze pohlížet ze dvou pohledů, na jedné straně, že to bylo období klidu a že nic nového nepřineslo, na druhé straně právě zaplať pánbůh, že byl klid a lidé si mohli vydechnout. Biedermeier se obvykle vymezuje lety 1815 a 1848, ale ti lidé, kteří v něm žili, nevěděli, že žijí v biedermeieru. To označení vzniklo až padesátých letech 19. století, kdy dva mladí studenti publikovali v mnichovském časopise Fliegende Blätter parodistické básně, které opěvují právě ty hodnoty, na kterých biedermeier stojí, tedy klid, idyličnost, rodinnost, neměnnost a tak dále, a v nich právě vystupuje smyšlený muž Gottlieb Biedermeier, představitel toho všeho, čím se po roce 1848 spíše opovrhovalo. Že ta doba měla své vrcholy, představované námi tolik oblíbeným Adalbertem Stifterem, to se docenilo až mnohem později, vlastně až ve dvacátém století, kdy vzniká zejména monumentální třísvazková práce Friedricha Sengleho Biedermeierzeit (1973), která onu dobu představuje velmi plasticky a komplexně. Já bych ji shrnul v takové metafoře čtyřproudové dálnice, kde v tom nejpomalejším pruhu dojíždí německá literární klasika, zosobněná jménem Goethe, který umírá v roce 1832, ale ještě dopisuje druhý díl Fausta, vedle něj se nachází okázalý proud literární romantiky, který má svá nejlepší léta za sebou, pak je tam pokojně se šinoucí, ale nejfrekventovanější pruh rodinných automobilů, to je ten biedermeier, ale pak je tu (SALON) superrychlostní proud, na který si troufne ale jen málokdo, a to je proud revoltující literatury, zosobňované jménem Heinrich Heine, jménem, které mluví i do naší doby.    

Franz: Co se týče toho vztahu hudby a textu, tak je dobře připomenout, že ta kompozice je programová, staví na textu a vychází z něj. Ono to jakoby odpovídá přátelskému vztahu těch dvou, skladatele Grubera a autora textu Mohra. Když Mohr z Oberndorfu odchází a loučí se s Gruberem, tak v pozdější korespondenci píše, že plakal jako malý školák. Odchází do Hintersee a do dalších vesnic a městeček v rámci salcburské diecéze. A co se týče jeho charakteru, tak to byl nejspíš člověk velmi veselý a společenský, hrál na kytaru, která se dochovala a nyní je vystavena v muzeu Tiché noci v Halleinu, kde Gruber v roce 1863 zemřel. Mohr velmi šikovně ten text napsal, tak je to taková jednoduchá křišťálová průzračnost. Je třeba pozoruhodné, jak využil některé archaizující prvky. Například označení Holder Knab’. Dnes bychom to přeložili asi jako spanilý chlapec nebo spanilé dítě. Ale ono je to jinak. Ono to souvisí s výrazem, který máme v němčině zachován ve rčení „Das Gluck ist ihm hold“, tedy „štěstí je mu nakloněno“. V intenci Mohrova textu to znamená, že dítě v Betlémě, ten Bůh, se k nám sklání, sklání se k člověku ve své nekonečné lásce, jež patří aller Völker der Welt, tedy všem lidem světa. Myslím, že tento univerzalismus, překládaný pak do všech možných jazyků, je jeden z klíčů celosvětového úspěchu té písně.

Tyllner: Otázka je, na co bychom přišli, kdybychom udělali hluboký analytický rozbor jiných vánočních písní, které jinak zpíváme docela bezelstně. Ale chtěl bych upozornit, že my třeba máme také koledu, která je původně česká, ale rozšířila se do světa a aspoň v Německu ji dosud zná každý, aniž by ovšem věděl, že je původně z Čech: je to Nesem vám noviny, která se německy zpívá jako Kommet, ihr Hirten. Schválně si to pusťte třeba na YouTube.

Znakem velkých děl – i velkých dílek – je, že žijí pak svým dalším životem. Slavná je událost z válečných Vánoc 1914, kdy se na západní frontě pod dojmem zpěvu Stille Nacht přestalo na pár dnů bojovat: němečtí vojáci slavili Vánoce společně s britskými, kteří jim odpovídali zpěvem Silent Night. Nutno říci, že se to v dalších letech už neopakovalo. Na výstavě v Salcburku jsem však slyšel nahrávku z vánočního vysílání německého rozhlasu z Vánoc 1942, kdy vojáci wehrmachtu údajně zpívají Stille Nacht v mrazivém Stalingradu, a běhal mi mráz po zádech. Byl to vlastně zpěv jejich smrti, melodie zmaru. 

Franz: Ano, dnes bychom tomu řekli rozhlasový fake news: ta nahrávka nebyla autentická, ve skutečnosti se žádný přenos od Stalingradu neuskutečnil. Víte, s tou melodií je nutné zacházet opatrně, tak jak to v Rakousku dělají. Tam se zpívá a provozuje jen na Štědrý den a pak ještě pár dní do Tří králů. Jinak se s ní šetří. Já jsem zažil několikrát její provedení na štědrovečerní bohoslužbě v klášteře svatého Petra v Salcburku a tam se při každé sloce zháší světlo, až nakonec zůstane kostel v úplně tmě. Je to, musím říct, mocná věc. Ona je ta píseň na jedné straně slabá, tichá, na druhé silná a mocná: jako to dítě v jeslích. V každém případě účinkuje, nikdy není bez účinku. Vytváří společenství, spojuje lidi. To je, myslím, její poselství.  


Vážení čtenáři,
internetový deník Echo24 se rozhodl změnit podobu čtenářských diskuzí pod texty, které na našich stránkách publikujeme. Diskuzí se nově mohou účastnit pouze ti čtenáři, kteří jsou přihlášení a kteří mají zaplacený nějaký typ předplatného. To si můžete pořídit již od 149 korun měsíčně zde.

K tomuto kroku jsme se rozhodli kvůli neúměrně velkému počtu diskutujících, kteří nerespektovali pravidla slušné diskuze, napadali ostatní diskutéry a podobně. Navíc používali i různé anonymizéry, které jim umožňovaly se do diskuze vrátit i poté, co jim redakce jejich účet zablokovala.

Kvůli malému počtu členů redakce nebylo v našich silách neustále procházet všechny diskuze a mazat urážlivé či jinak nevhodné příspěvky. Slušní diskutující jsou nadále na našich stránkách vítáni.