Zemi krásnou, zemi milovanou …

… vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou tu zemi, zemi jedinou! … Verše Karla Hynka Máchy před 184 lety (Máj) přinesly zdrcující dobovou kritiku.

Dnes by tyto verše získaly tvrdou kritiku také. Takhle hezky mluvit o vlasti by byl pochopitelně extremismus. Tehdy kritika odsuzovala nihilismus, plagiátorství George Byrona, a naopak vlastenectví malé.

Máj tedy o vlasti není vůbec. Ale je to silná báseň. Naše češtinářka na gymnáziu – prof. Štěpničková, jí měla ve velké oblibě. Jako puberťáci jsme z toho měli pochopitelně srandu (hloupou), ale uplynulo pár desítek let a mně se občas nějaké verše vybaví v hlavě. Nojo – učit se má s vervou a láskou k předmětu. Češtinář k básním, tělocvikář musí vidět smysl života v tom, aby žactvo zvládlo výmyk, a fyzikář tře liščím ohonem ebonitovou tyč, aby vysvětlil jiskry a elektřinu. To už vlastně teď ne – teď jsou ve školách nějaké superdrahé přístroje, kde se točí klikou a jiskru to hází o něco větší (nechápal jsem nikdy nic z toho ani v jednom případě, ale někteří mí spolužáci ano a jako techničtí inženýři se dodnes živí).

Ale abych neodbočoval, mně tyto verše nějak naběhly do hlavy v sobotu. Jeli jsme (syn řídil) v rámci kampaně Pardubickým krajem. Pršelo a byla hrozná zima a ještě k tomu koviďák, tak spíš než kontaktní kampaň, šlo o poděkování lidem, kteří ve svém volném čase pomáhají Trikolóře. A nejvzdálenější místní organizace byla až v Králíkách. Jako učitel zeměpisu musím teda zmínit, že nedaleko od města se nachází unikátní bod – kde se stýkají tři úmoří. A nejde o Králický Sněžník, jak si většina lidí myslí (tam teče voda na jednu stranu do kdysi českého Kladska, do Kladské Nisy a přes Odru do Baltského moře; a na naší straně pramení Morava a teče přes Dunaj do Černého moře). Trojmezím je nenápadný vrchol Klepý asi osm kilometrů jižně od Králického Sněžníku. Poláci ho nazývají výstižněji „Trojmorski Wierch. Tady je výrazné rozvodí Baltu a Černého moře také, ale nenápadný proužek země, který se jen pomalu k jihu rozšiřuje, je odvodňován do Lipkovského potoka a odtud do Tiché Orlice a Labe (moře severní). Pro zájemce: mám o tom článek v Geografických rozhledech tak léta páně 1998.

No a v sobotu tedy jedeme krásným krajem od Žamberka podél Divoké Orlice okolo přehrady Pastviny. Turistický vláček už po sezóně (snad ještě nějaká bude) odpočívá u hospody a syn říká – „tady je to krásné“.

A já mu říkám, že to je u nás krásné vlastně skoro všude. Procestoval jsem republiku křížem krážem za poslední rok, byl v 72 okresech. Nechápu lidi, co musí cestovat přes půl světa a nevidí, jaké krásy mají 2 hodiny autem od Prahy. Orlické a Bystřické hory, západní Čechy se svými lázněmi, Valašsko i jižní Čechy; Vysočina jak vystřižená z obrazů Slavíčkových a Švabinského – sklepy a horko na Znojemsku, tady jsou pole, kudy táhl Přemysl Otakar na osudovou bitvu – a zase klid a dolní tok Moravy u Hodonína, Olomoucko a nejmodřejší věž kostela na světě v Pavlově; Rabštejn nad Střelou na mostě v ranním slunci – cítíte se jak ve středověku – jen ten asfalt to kazí. Krásná krása všude.

A k tomu země bezpečná, s nejnižší kojeneckou úmrtností na světě, se širokou sítí škol a hřišť a všeho. Opravenými centry měst. Jsme bohatá a krásná země.

Ta země bude krásná navždycky, ale to bohatství a bezpečí není samo sebou. Vůbec neplatí, že je jedno, jak se chováme jako společnost a budeme chovat. Že jsme odsouzeni k bohatství a svobodě. Musíme naopak svobodu a pracovité a činorodé lidi hájit; hájit české zájmy, ne zájmy někoho cizího. Čím dál usilovněji.

Aby z toho nezbyl jen …zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit …

To jsou také krásné Máchovy verše, ale společnost musí být vitální a úspěšná, nikoli romanticky dekadentní.