Společnost Meta, která provozuje platformy jako Facebook či Instagram, obecně dlouhodobě čelí obviněním z příliš agresivního moderování obsahu. K tomu se teď ...
Během dlouhých měsíců a let přesluhování pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky se v církevních kuloárech objevovala různá jména. Většinou to byly nepodložené spekulace a nevyslovená přání, jen aby řeč nestála, a tak občas došlo i na olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera nebo jeho litoměřického kolegu Jana Baxanta. V obou případech však vždy následovalo blahovolné mávnutí rukou: „To by Vatikánu nestálo za to; vždyť jsou oba staří!“ A je to pravda, Graubner i Baxant jsou oba ročník 1948; rezignační dopis by tak museli Vatikánu posílat už za rok a něco, k 75. narozeninám.
A přesto byl nakonec vybrán Jan Graubner, poněkud nestandardně – i proto, že panuje úzus, že arcibiskup ve své arcidiecézi doslouží, transfer mezi dvěma provinciemi (českou a moravskou) je vzácný; naposled se tak stalo v roce 1916, kdy byl z Prahy do Olomouce „transferován“ kardinál Lev Skrbenský, svobodný pán z Hříště. Za tímto neobvyklým tahem nestál „nedostatek lidí“, ale symptomatický nešvar tehdejší kohabitace církve a státu – Skrbenský prý nedostatečně podporoval válečné úsilí monarchie. Tentokrát se zdá, že prostě „nejsou lidi“.
Církev není demokratická instituce a výběr biskupů je netransparentní proces, do něhož v tomto případě neměli vhled ani mnozí církevní hodnostáři. Jen se tak všeobecně vědělo, že „to nějak trvá“, že Vatikán zjevně některá jména odmítl a někteří oslovení patrně odmítli Vatikán.
Nepochybně je od toho mohl odrazovat i politicko-společenský význam pražského stolce (byť od dob Skrbenského se mnohé změnilo, pražský arcibiskup je stále velmi veřejnou postavou) a očekávání převážně sekulární společnosti, zvlášť té s neúměrným mediálním vlivem, která v posledních letech vedla otevřený boj s kardinálem Dukou. Ne že by si za to někdy nemohl sám – snad se mohl méně vyjadřovat k politice nebo si odpustit některé záhadné výroky, jako například ten, že za znásilňující vojáky mohou jejich velitelé – ano, mohou za ně v tom smyslu, že je nepostříleli (a sláva těm, kdo tak učinili – i v okupační armádě lze zachovat základní důstojnickou čest); na rozdíl od jiných válečných zločinů si lze však jen těžko představit velitele, který své vojáky pod hrozbou kulky nutí znásilňovat civilistky – ne, není tu vůbec nic, co by mohlo znásilňující verbež objektivně vyvinit. A na subjektivní soud je tu Bůh, ne hypotetické blogové úvahy.
Avšak je tu i druhá stránka věci, a sice fakt, že někteří představitelé tzv. liberálního hlavního proudu by pražského arcibiskupa nejraději schvalovali v hlasování na pirátském fóru a neustále projevují rozhořčení nad tím, že katolický hodnostář zastává názory v souladu s tisíciletou naukou katolické církve, jejím katechismem a právním kodexem, například že zabíjení nenarozených dětí je nepřípustné, dokonce krajně nepřípustné – jde o jeden z mála skutků, za něž je člověk tzv. samočinně exkomunikován z církve. Vytěsněním jednoho mravního kodexu však nevzniká vzduchoprázdno, ale kodex nový, s vlastním učením a dogmatikou, a tak pouhá přítomnost těch, kdo v liberální společnosti „kacířsky“ připomínají lidství nenarozených a nelogičnost arbitrárních hranic (lišících se stát od státu), liberály „pálí“.
Tady se chtě nechtě dostáváme k papeži Františkovi, kterého liberální část spektra čas od času vzývala a poměrně často využívala jako hůl na Duku a jemu podobné. Pomiňme fakt, že v otázkách jako potraty nebo genderový zmatek se papež nikdy nevyjadřoval jinak než Duka, a často se do toho se svou jihoamerickou prostořekostí opřel dokonce víc než rodák z Hradce Králové. Konzervativní katolíci jistě mají mnoho důvodů papeže kritizovat, jsou to ale vesměs důvody sekulárnímu publiku nesrozumitelné. Toto sekulární publikum má v případě papeže naprosto nesmyslná očekávání a nutně zůstává zklamáno; už fakt, že nechal jimi „nenáviděného“ Duku přesluhovat čtyři roky, svědčí o tom, že papež vnímá jako palčivé úplně jiné záležitosti.
Papež má také jiná měřítka na to, kdo je „příliš konzervativní“. Příliš konzervativní jsou u něho biskupové, kteří přímo kritizují jeho papežství, například podepisují různé dopisy začínající slovy „obáváme se...“, případně slouží „starou“ tridentskou liturgii či tuto praktiku podporují ve svých diecézích. Ani jedno z toho kardinál Duka nedělal, na rozdíl třeba od emeritního bruselského arcibiskupa Andrého-Josepha Léonarda, kterého Vatikán vyměnil velice bryskně záhy po rezignaci.
Papežovi kritici často popisují jeho styl vlády jako „peronismus“, kdy je více než jindy kladen důraz na osobní poslušnost a loajalitu papeži a jeho široce pojatému „učení“. Problém s tímto širokým pojetím nedávno zaznamenali i naši církevní liberálové poté, co se papež pokusil najít jisté pochopení pro válečnické motivy Vladimira Putina.
Jeho slova o „štěkání NATO před ruskými dveřmi“ však nejsou překvapivá. Papež vzešel z jihoamerického prostředí, ovlivněného levicovými a pacifistickými myšlenkami, a už mnohokrát předvedl, že vůbec nerozumí zkušenosti obyvatel střední a východní Evropy (ale třeba ani Afriky) s marxistickými ideologiemi. A pochopitelně nerozumí ani tomu, proč jsou tak citliví na ruskou roztahovačnost. Zkušenost Jižní Ameriky je úplně jiná, zde to byly často Spojené státy, kdo podporoval diktátorské režimy proti vůli většinového obyvatelstva.
A tak došlo k nevídanému; církevní liberálové se najednou rozpomenuli, že papežovy výroky k zahraniční politice nemají autoritativní povahu, a tedy není nutno s nimi beze zbytku souhlasit. Chvála Bohu, nikdy není pozdě. Teď se ještě rozpomenout, že totéž se týká i papežových výroků k ekologii, ekonomice nebo migraci, a přestat s nimi své souvěrce mlátit po hlavě. Papež není Putin, aby mohl cokoli – jeho „panování“ nad věřícími je omezeno na oblast víry a mravů a toto omezení vzniklo právě v průběhu dějin, jako reakce na nejrůznější ptáčky, kteří také poletovali kolem Svatopetrského náměstí.
V čem má papež výhradní moc, je jmenování a odvolávání biskupů, byť jejich výběr samozřejmě nedělá osobně. Jan Graubner je zjevně „přechodnou“ volbou pro Prahu, jež o pár let odsune personální problém v daleké Čechii. Graubner je solidně konzervativní, v české církvi mainstreamový, intelektuálně a mentálně stabilní. Má zkušenosti s řízením provincie i působením ve veřejném prostoru. Jeho vyjadřování a celkově styl vystupování jsou střídmé, usedlé. Sympatické je, že odpovídá (nebo přinejmenším odpovídal) osobně na e-maily, a udržuje si tak kontakt se svými věřícími. Víc Vatikán zřejmě nečeká.
00:09
